Článek
K nejznámějším filmový rolím Jiřiny Šejbalové patří postava nešťastné stárnoucí manželky Kláry ve filmu Vlčí Jáma. V adaptaci románu Jarmily Glazarové postava Kláry čelí situaci, kdy se její muž zamiluje do mladičké schovanky Jany, kterou tehdy hrála Jana Brejchová. Díky její strhující herecké kreaci všichni čekali, že si z benátského filmového festivalu přiveze nejvyšší hereckou cenu. O jediný hlas ji však předstihla Sophia Lorenová za roli ve filmu Černá orchidej. Překvapený ředitel festivalu udělil Šejbalové za roli Kláry aspoň zvláštní cenu.
Mnohým se v souvislosti s touto herečkou vybaví zejména její role protivné tetičky ze seriálu Taková moderní rodinka či role zkušené kuplířky Trčkové ve filmu Světáci. Komedie Zdeňka Podskalského staví na skvělém situačním humoru, nesmrtelných hláškách a samozřejmě výkonech hereckých legend. Příběh o třech fasádnících (Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Jan Libíček), kteří se rozhodnou, že stráví večer v pražském nóbl podniku po boku „vzdělaných intelektuálek“, baví diváky dodnes. Ve snímku, kde si zúčastnění hrají na něco, co nejsou, vzniklo mnoho legendárních hlášek spontánně. Některé výborné repliky zazněly i z úst kuplířky, která fasádníkům přihraje do cesty trojici dívek lehčích mravů (Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová, Jiřina Jirásková). Například když Iva Janžurová jí hltavě kuře, Trčková podotkne: „Víš, Zuzanko, nesmíš tak dávat najevo, že to máš ráda, to nedělá dobrý dojem…“
Samotná herečka měla bohaté zkušenosti s tím, jak si muže omotat kolem prstu. V mládí působila na muže jako magnet. Blondýnka s mírně zešikmenýma očima a širokými lícními kostmi si mohla mezi muži vybírat. Tak jako Lída Baarová či Adina Mandlová i ona dokázala využít svých půvabů. Režisér Otakar Vávra vzpomínal, jak se mu půvabná herečka svěřila, že se jí dvořil bohatý obchodník Čekan, u kterého si lidé kupovali nejlepší klobouky a kožené kabáty. „Tenhle muž jí poslal jako vánoční dárek krásné švédské rukavice – dlouhé až po loket. Šejbalová se urazila, protože čekala kožich nebo auto, a vyhodila ty rukavice z okna. Druhý den ráno se ozval Čekan a zeptal se jí, jak se jí jeho dárek líbil. Šejbalová mu řekla suše, že ty rukavice vyhodila. Ve sluchátku bylo chvíli ticho a pak trochu ochraptělým hlasem ji požádal, jestli by je ještě nenašla, že by si je měla prohlédnout. Šejbalová tedy poslala služku, aby ty rukavice vyhrabala z popelnice, jestli tam ještě jsou. Čím dál tím víc ji popadala úzkost. Naštěstí je služka přinesla. Jiřina si je prohlédla a zjistila, že v každém prstu byla těsně stočená pětitisícovka. A to byl ten vánoční dárek. Jiřina prý málem omdlela.“
Také její kolega z Národního divadla herec František Filipovský na herečku vzpomínal jako na ženu, která v době svého mládí učarovala kdejakému zamilovanému obdivovateli. Zdobil ji melodický hlas, přirozenost v chování a smysl pro humor. V dobách, kdy chodívala módně oblečená, krátce ostříhaná, s vlnou do čela, vždy veselá, se za ní všichni otáčeli. „I Voskovec z ní byl na větvi a Jarda Ježek si z něj utahoval, že na ni nemá. Pamatuju, že se o ní, díky filmařům, na jejichž nezájem si nemohla naříkat, psalo jako o české Marlene Dietrichové,“ uvedl Filipovský v knize Komik se vrací.
Marlene Dietrich
Než se však dostala k filmu, přála si být operní zpěvačkou. Vyrůstala totiž v umělecky zaměřené rodině. Krásný hlas zdědila po mamince, která studovala zpěv. Její dědeček byl korepetitorem v opeře a skládal písničky. Tatínek zase tíhl k výtvarnému umění.
Když nastoupila na pražskou konzervatoř, kde studovala s E. F. Burianem či Jaroslavem Ježkem, nechala se zlákat k vystupování ve Frejkově divadle Dada. Krásné Jiřiny, která nejenže skvěle zpívala ale i tančila, si všiml i režisér Národního divadla K. H. Hilar a začal ji zvát do menších roliček. Hilarovi se Šejbalová zdála být vhodnou nástupkyní v té době velmi populární a uctívané Anny Sedláčkové. Koncem 20. let se tedy stala členkou činohry našeho nejprestižnějšího divadla. „Ovšem Hilara jsem zklamala, protože druhou Sedláčkovou jsem být nechtěla. A tak mě potrestal. Andula pak zpravidla hrávala tu hodnou, zatímco na mě vybyla bestie, co rozvrací manželství,“ vzpomínala herečka.
Národní divadlo, Praha
V ten samý rok, kdy získala angažmá ve Zlaté kapličce se jí otevřel také svět kinematografie. Zprvu dostávala role mondénních a záletných paniček, jako tomu bylo například v historické komedii Cech panen kutnohorských, kde hrála nevěrnou Žofku. Po pár letech se přehrála do charakterních rolí, v nichž mohla uplatnit svůj obrovský talent. Z tohoto období pochází například její role hostinské Tartmužové v komedii Hostinec „U kamenného stolu“. Ani v dalších letech neměla o role nouzi. Její herecký um využíval také rozhlas a televize. Objevila se například v seriálech Sňatky z rozumu nebo Jana Eyrová. V roce 1958 byla jmenována Zasloužilou umělkyní a o 7 let později Národní umělkyní.
Co se týká soukromého života, její srdce si nakonec získal o 8 let mladší pražský advokát Jaroslav Pipka, který ji zbožňoval. Vzali se lednu 1940 na popud advokátovy babičky, která při jedné jejich návštěvě prohlásila: „Tak žádné zbytečné odklady. Říkala včera paní od vedle, že tenhle Hitler chce nám Čechům všechny svatby zakázat.“ Jejich manželství bylo prý harmonické, a to i přes hereččiny nevěry. O některých záletech údajně její muž věděl. Nejspíš se i smířil s tím, že jejich manželství zůstalo bezdětné.
Po válce se manželé dostali pod drobnohled Státní bezpečnosti, neboť Pipek byl v kontaktu s příbuznými, kteří žili ve Spojených státech a také s Charlesem Katkem, který byl v letech 1945 až 1948 členem americké vojenské a diplomatické mise v Praze. Na herečku a jejího muže byl založen spis, ve kterém se shromažďovali informace o jejich hostinách, na které chodil například ředitel Škodových závodů Fabinger, Vlasta Fabiánová, či Ferdinand Peroutka. Šejbalová byla vynikající hostitelkou. Byla velmi společenská a velmi ráda vařila. Z její kuchařky se stal bestseller.
„Šejbalka“, jak jí kolegové říkali, byla velmi aktivní. Všechny proto šokovalo, když ve svých 66 odešla ze Zlaté kapličky. „Velmi mne překvapilo, a nejen mne, když ji v roce 1971 vedení Národního divadla poslalo do důchodu. Byla tehdy jednou z prvních v souboru činohry, komu se stalo, že odcházel z našeho středu tímto způsobem. A navíc v plné herecké síle. Do té doby se v Národním divadle přestupovalo do důchodu jen zřídka a jedině na vlastní žádost,“ vzpomínal Filipovský. O rok později navíc zemřel hereččin milovaný manžel. Šejbalová špatně snášela jak ztrátu manžela, tak ztrátu kontaktu s publikem. To se samozřejmě odrazilo na jejím zdraví. V roce 1981 ve svým 75 letech podlehla rakovině.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
