Článek
Ačkoliv dnes již mnohým jméno Anny Letenské moc neříká, na přelomu 30. a 40. let patřila mezi vyhledávané komičky a divadelní hvězdy. V těžkých dobách nacistické okupace rozdávala smích. Zejména v době po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha působil její poslední film Přijdu hned jako balzám na duši. Zatímco se lidé v biografech bavili její rolí rázné domovnice, která důrazně a nesmlouvavě prosazovala pořádek v domě, byla už dva měsíce po smrti. Zemřela předčasně v koncentračním táboře v Mauthausenu stejně jako její manžel.
Životní příběh této herečky inspiroval Norberta Frýda k napsání povídky Kat nepočká, podle níž byl v 70. letech natočen stejnojmenný film, v němž Jiřina Bohdalová předvedla herecký koncert.
Jiřina Bohdalová
„Letenská byla znamenitá herečka a vzácný, laskavý člověk. Ženský komik stejně jako dramatický talent. Výrazná představitelka lidových tipů, která slibovala, že bude druhou Hübnerovou nebo Bečvářovou. Čekala ji skvělá perspektiva, protože divadlo osobnost tohoto druhu již dlouho postrádalo. Kdyby nepřišla válka!“ uvedl její herecký kolega Svatopluk Beneš ve svých pamětech.
Talentu měla na rozdávání. Však se také narodila do kočovné divadelní rodiny. Světlo světa spatřila 29. srpna 1904 v Nýřanech, jen pár hodin poté, co její maminka Marie odehrála představení. Její otec Oldřich byl hercem i režisérem a všech svých 6 dětí vedl k lásce k divadlu. Jeviště, na kterém Anna stála už jako dítě, bylo jejím druhým domovem.
Odmalička putovala s rodinou po různých štacích. V Třeboni se seznámila se svou první velkou láskou, divadelníkem Ludvíkem Hrdličkou z pražské Letné, který vystupoval pod pseudonymem „Letenský“. V polovině 20. let si řekli své „ano“ a rok po svatbě se jim narodil syn Jiří, pozdější režisér Beskydského divadla. Společně prošli několika oblastními divadly, než se v polovině 30. let natrvalo přestěhovali do Prahy. Zde Anna hostovala v Osvobozeném divadle a spolupracovala také s Československým rozhlasem. V roce 1937 se poprvé objevila před kamerou ve filmu Kříž u potoka v roli děvečky. Záhy začala získávat na popularitě, až se jí roku 1939 podařilo získat vysněné angažmá v Městském divadle na Vinohradech. Následující rok si zahrála v Čápově Babičce nafoukanou paní správcovou.
Divadlo na Vinohradech
V době, kdy se jí profesní dařilo to však šlo s jejím manželstvím z kopce. Roku 1940 se herečka rozvedla. Sama však dlouho nezůstala. Rok po rozvodu se opět provdala za inženýra architekta Vladislava Čalouna, který pracoval jako prokurista významné německé akciové společnosti. Nouzí tedy rozhodně netrpěli. Její druhý muž byl nejen kultivovaný ale také charakterní člověk. Byl nadšeným vlastencem a snažil se pomáhat lidem na útěku před nacisty. Ve vlacích údajně pašoval dokumenty, devizy a různá zavazadla přes hranice za jejich majiteli. Byl aktivní člen Sokola a zapojoval se do ilegální organizace Jindra.
Vladislav Čaloun, manžel Anny Letenské
Je otázkou, jak moc byla jeho žena Anna o jeho aktivitách informována, neboť režisér Otakar Vávra i hereččin kolega Svatopluk Beneš ve svých pamětech líčí Annu Letenskou jako ženu, která o odbojových aktivitách svého chotě nic netušila.
Oba s Annou spolupracovali na komedii z roku 1942 Přijdu hned. Vávra seděl v režisérském křesle, Beneš hrál vedlejší roli Ing. Hory. Každý den ráno vezlo firemní auto Lucernafilmu herečku společně s hvězdou filmu Sašou Rašilovem a Svatoplukem Benešem do hostivařských ateliérů. „Jednoho rána nastoupila do auta rozrušená a nemluvná. Pro ženu jejího temperamentu bylo mlčení něčím nezvyklým. Kdosi mi řekl, že gestapo zatklo jejího muže. Konverzace ve voze vázla, přestože jsme dělali, jako bychom nic nevěděli. Andula se nijak netajila tím, že má starosti. Dalšího dne jsme zastavili před Pečkárnou, aby tam Nina, jak jsem ji většinou říkali, předala balíček pro manžela. Jak se zastávky na cestě do studia opakovaly, Nána se trochu uklidňovala. O vyšetřujícím tvrdila, že je to slušný člověk, který ji ujistil, že se všechno vysvětlí, a předává její vzkazy,“ vzpomínal Beneš.
V průběhu natáčení komedie byl proveden atentát na říšského protektora Heydricha, což vedlo k ostrým policejním prohlídkám a vyhlášení stanného práva. Za schvalování atentátu byl trest smrti. Na ulicích se začaly objevoval první seznamy popravených, atmosféra houstla. Přesto Vávra nepřestal natáčet. Za několik dní se režisér dozvěděl, že atentátníci zemřeli. „Potom, ráno, si ke mně v ateliéru na scéně přisedla paní Anna Letenská, která v našem filmu hrála komickou domovnici, že mi musí něco oznámit, protože to, co se jí stalo, může ohrozit celou naši práci. V noci zatklo jejího muže gestapo. Obvinilo ho, že nechal u nich přespat lékaře doktora Líčka, který ošetřil atentátníky na Heydricha v kryptě kostela sv. Karla Boromejského. To znamenalo schvalování atentátu a za to byl trest smrti,“ popsal Vávra ve své knize. „Anna Letenská se mi svěřila, že když s manželem poskytli lékaři nocleh, nic nevěděli. Až ráno při snídani doktorova manželka, která s ním u nich také přespala, ztratila nervy a z jejich hádky se dověděli, co se stalo,“ dodal.
Reinhard Heydrich, 1940
To, že herečka netušila, jakému riziku se díky poskytnutí noclehu vystavuje, popisoval také Beneš: „Věděli jsme jen to, co nám Andula řekla. Svěřila se s tím, že se jim ve vinárně představil člověk, který znal bratra jejího muže, a požádal je o nocleh. Jak se později prokázalo, šlo o lékaře, který ošetřil jednoho z pachatelů atentátu na Heydricha a byl zatčen.“
To se však rozchází s tím, co uvádějí historici. Lékař Břetislav Lyčka byl členem sokolské odbojové skupiny Jindra stejně jako hereččin druhý manžel. Podle všeho to vypadá, že se ti dva znali. Navíc Lyčka nebyl zatčen, neboť když byl vypátrán, zastřelil se. O život přišla i jeho žena, která byl popravena.
MUDr. Břetislav Lyčka
Stejný osud čekal i Annu, která si dle Vávry nechala gestapáky namluvit, že se jí zátčení netýká. Filmový producent a majitel Lucernafilmu, strýc budoucího prvního českého prezidenta Miloš Havel tušil, že to s herečkou nedopadne dobře. „Pan Havel za ni intervenoval, ale gestapáci mu hned řekli, že je to zbytečné. Docílil aspoň toho, že ji nechali dokončit film, aby neztratil jako producent vynaložené peníze. Ve skutečnosti ji nechali volně se pohybovat a čekali, kdo se na ni napojí, aby odhalili nějakou ilegální skupinu,“ popsal Vávra.
Jen těžko si dnes dokážeme představit, co se herečce honilo hlavou. I v této těžké situaci se chovala před kamerou profesionálně. Během natáčení sedávala za kulisou s tváří ve dlaních. Jakmile ale přišel čas na její scénu, vstala a šla před kameru hrát svou komickou roli.
Anna Letenská
„Když jsem natočil poslední záběr, normálně se odlíčila, převlékla a filmové auto ji odvezlo domů. Druhý den ráno, když přijela s balíčkem do Pečkárny, gestapo ji zatklo a už jsme ji nikdy neviděli,“ vzpomínal Vávra. Byla předána do věznice gestapa na Pankráci. Nějakou dobu strávila v Terezíně, následně byla převezena do Mauthausenu, v němž vězni až do posledního okamžiku netušili, že jdou na smrt. Bylo jim řečeno, že byli přesunuti do pracovního lágru a že je musí nejprve vyšetřit a provést hygienu, aby se mohli zapojit do procesu. A tak Anna dorazila na lékařskou prohlídku, aby se změřila a zvážila. Avšak když se postavila k metru u zdi, byla zabita výstřelem do zátylku. Zemřela 24. října 1942 v pouhých 38 letech. Její tragický osud připomíná busta ve foyer Divadla na Vinohradech a také pražská ulice Anny Letenské, která vede k Riegrovým sadům.
Zdroje:
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Vyd. 3., V nakladatelství Brána 2. Praha: Brána, 1998. ISBN 8071718901.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
