Článek
Osud nepoddajného a hrdého Vančury je plný klikatých zatáček. Než si ujasnil, čím chce vlastně být, nějakou dobu to trvalo. Poté, co koncem 20. let opustil svou lékařskou praxi, se věnoval zejména filmové režii a psaní. Naši literaturu obohatil o osobitá díla vyznačující se jazykovou a stylovou originalitou.
Vančura své příběhy nevyprávěl, ale maloval. Rád provazoval avantgardní poetiku se současnými i historickými tématy. Nejslavnějších filmů, které vznikly na základě jeho románů, Vláčilovy Markety Lazarové (1967) a Menzelova Rozmarného léta (1967), se bohužel nedožil. Začátkem června 1942 byl zastřelen nacistickými okupanty. Své vrcholné dílo Obrazy z dějin národa českého, které začal psát v době ohrožení Československa, nestihl dokončit. Torzo třetího svazku končí v půli věty.
„Vladislav Vančura, jak jsem ho poznal, byl člověk jako z jednoho kusu žuly a přitom nesmírně citlivý a hluboce lidský. Bez zábran a bez předstírání. Ze starého zemanského rodu, z domu, kdy bylo vždycky plno hostí, nemusel se ani vyvyšovat, ani se někoho obávat. Byl vždycky nenápadně elegantní, když došel k nějakému názoru, nebylo možno ho přesvědčit, aby jednal jinak. Mluvil zvolna, krásnou češtinou, kterou chtěl ve své literární práci obohatit o zapomenuté výrazy ze staročeštiny Blahoslavovy bible. Nepoužíval žádných vulgarismů běžných v hovorové řeči. Často užíval slova „soudím“, „podle mého soudu“ a to nebylo míněno povýšeně, ale chtěl oživit starý výraz pro pojem „podle mého názoru“ a „myslím si“,“ popsal Vančuru režisér Otakar Vávra.
Známý prozaik se narodil 23. června 1891 jako vytoužený syn po třech dcerách do rodiny hospodářského správce cukrovaru v Háji ve Slezsku Václava Vojtěcha Vančury. Většinu dětství však strávil v Davli u Prahy, kam se jeho početná rodina přestěhovala, když mu táhlo na sedmý rok. Jeho otec zde získal místo správce lomu a cihelny. V Davli také vystudoval gymnázium, ale s několikaletou přetržkou, během níž se chlapec s kázeňskými problémy nějaký čas učil na knihkupce, pracoval v Grafické unii a také se marně snažil dostat na Akademii výtvarných umění. Po neúspěchu snil o cestování a přihlásil se k námořnictvu. Pak ale jeho maminka těžce onemocněla, což mělo vliv na jeho rozhodnutí vrátit se na gymnázium. Složil zkoušku za kvartu a kvintu a pokračoval se studiích. Ve svých 24 letech školu dokončil. Po maturitě studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po prvním semestru však práva opustil a přešel na lékařskou fakultu. Studium hladce dokončil roku 1921. Ve stejném roce se rovněž oženil se svou kolegyní, vysokou, nohatou a věčně hladovou brunetkou Ludmilou Tuhou, s níž potom provozoval lékařskou praxi na Zbraslavi.
Vladislav Vančura s manželkou Ludmilou a dcerou Alenou, 1923
Mladí manželé spolu zažívali chvíle štěstí. Vedle své lékařské praxe podnikali výlety a často navštěvovali plovárnu na zbraslavském břehu, kde se stýkali s budoucí hlavní postavou Vančurova slavného románu Rozmarné léto, panem Antonínem Šůrou.
Vančura nepůsobil jen jako lékař. V roce 1920 se stal spoluzakladatelem Devětsilu, ze kterého později vystoupil. Díky těmto aktivitám se seznámil s umělci, jako byl Vítězslav Nezval. V té době se také stal členem KSČ. „Všichni jsme chtěli, aby naše republika byla demokratičtější, sociálně spravedlivější, hlavně po hluboké hospodářské krizi na začátku třicátých let. Odmítali jsme ale jakoukoliv diktaturu. Kromě Vítězslava Nezvala a E. F. Buriana od devětadvacátého roku, kdy nejlepší spisovatelé s Vančurou, Olbrachtem, Horou, Halasem, Majerovou, Pujmanovou a jinými vystoupili ze strany na protest proti stranickému diktátu Klementa Gottwalda, nikdo z významných spisovatelů nebyl v komunistické straně,“ vzpomínal na tehdejší společenskou atmosféru Vávra.
I nadále zůstával Vančura věrný levicovému uměleckému proudu a publikoval v mnoha časopisech. Psal divadelní kritiky, věnoval se i filmové režii. Se Svatoplukem Innemannem natočil v roce 1932 studentské drama Před maturitou. O rok později režíroval drama Na sluneční straně. Stal se předsedou Československé filmové společnosti a podílel se na činnosti Levé fronty.
Kvůli svým uměleckým aktivitám Vančura postupně omezoval svou lékařskou praxi, až jí nakonec zcela zanechal. Jeho žena ve své práci pokračovala, za což ji Vančura obdivoval. Spisovatel Jaromír John vzpomínal na jednu ze svých návštěv, kdy u Vančurů zazvonil telefon a pak zaslechl paní Lídu, kterak s někým hovoří a ptá se, zda má dítě teplotu. „Za malou chvíli zarachotí závěs garáže. Pak slyšíme s Vladislavem motor, a že po příkrém svahu prudce zasvištělo auto. Vladislav případ komentoval: Slyšíš? Lída jede k nemocnému děcku. A tak jezdí ve dne v noci! Bez oddechu! To se jmenuje práce! A co my dva? Kouříme, povalujeme se po pohovkách a trousíme své rozumy.“
V té době už měli dceru Alenku, ze které se také stala spisovatelka. Paní Lída by svou práci nemohla zastat, kdyby neměla hospodyni Růženu. Vančura psal a také se účastnil slavných pátků u Karla Čapka. Na Alenku ale nezapomínal. Pro svou jedinou dceru vymyslel příběhy o medvědáři Kubovi Kubikulovi, který putuje s neposedným medvídkem Kubulou a dobromyslným medvědím strašidlem Barbuchou světem. Vznikla tak jediná Vančurova dětská kniha, která se po čase dočkala také rozhlasového a televizního zpracování.
Vladislav Vančura s dcerou Alenou, 1927
Harmonický život rodiny narušila nacistická okupace. Mnohým lidem se obrátil život naruby. Kdo mohl a chtěl, emigroval. Na poslední chvíli například odjel Hugo Haas, který však doma nechal syna, rodiče a bratra. Mezi těmi, kdo zůstali, byl Josef Čapek, Vladislav Vančura a Julius Fučík. Komunistická strana i Rudé právo byly zakázány, komunističtí poslanci Šverma a Gottwald emigrovali do Moskvy. Fučík, redaktor Rudého práva, přešel do ilegality, nechal si narůst plnovous, nosil černé brýle a chodil o holi. Doufal, že takto nebude rozpoznán, nicméně spíše budil pozornost. Přespával u známých, čímž je dostával do ohrožení života.
Vančura raději odstoupil z funkce předsedy Filmové společnosti, neboť věděl, že je na něj příliš upřena pozornost gestapa, ačkoliv už od roku 1929 nebyl členem KSČ. Stáhl se do své vily na Zbraslavi, kde psal své Obrazy z dějin národa českého. Své umělecké úsilí směřoval k tomu, aby probudil české vlastenecké sebevědomí.
„Celý národ se sjednotil. Upozorňovali jsme se na fízly a udavače, nedovedli jsme si ovšem představit nacistickou organizaci gestapa – tajné policie, která už měla v rukou seznamy komunistů, sociálních demokratů, ale hlavně protifašistické demokratické inteligence, takže přátelé mizeli den ze dne,“ vzpomínal Vávra. Jedním z těch, kdo zmizel, byl právě Vančura, který byl mezi prvními popravenými.
Podle Vávry se Vančura dostal do ohrožení života poté, co jej Fučík s Linhartem přemluvili, aby přijal předsednictví Národního revolučního výboru inteligence. „Když přijal za okupace předsednictví Národního revolučního výboru inteligence, řekl manželce: , Někdo to musí dělat.´ Za okupace měl ve vilce na Zbraslavi připravený tlumok, ale nikam neodjel, čekal, až ho zatkli. Vančura, který nebyl členem komunistické strany, protože vrátil stranickou legitimaci po nástupu Gottwalda na protest proti diktátu Moskvy, byl nacisty zatčen a jako první popraven při heydrichiádě, zřejmě pro výstrahu. Měl jsem celá léta za zlé Linhartovi a Fučíkovi, že ho přemluvili, aby se tak zbytečně exponoval. Ale dnes vím, že by jim to nebylo platné, kdyby byl nechtěl. Jednal vždycky svobodně podle svého rozhodnutí,“ uvedl Vávra ve svých pamětech.
Julius Fučík, polovina 30. let
Když 12. května 1942 do zbraslavské vily s řevem a kopáním do dveří vtrhlo gestapo, byla noc. „Jen jsem otevřela, vrazili dovnitř dva chlapi. A rovnou k otevřenému oknu. Kde je váš muž? Kde je ložnice? řvali. Na úzké schodiště k pracovně se mi podařilo proklouznout před ně. Zoufale jsem si přála, abych viděla svého muže aspoň o zlomek vteřiny dřív, než vejdou oni. Seděl na lůžku. Beze slova jsme se na sebe dívali,“ popsala Ludmila Vančurová okolnosti zatčení svého muže ve své knize Dvacet šest krásných let. Gestapáci paní Lídu ujišťovali, že se pan doktor možná ještě ten den nebo nazítří vrátí. Sdělili jí, aby s dcerou zůstala doma a nikam nevycházela.
Manžel se ale už nikdy nevrátil. Byl vězněn, mučen a za heydrichiády 1. června 1942 na kobyliské střelnici popraven. „Zemřel proto, že byl nejvýznamnější z nás. V něm měl být zasažen celý český národ,“ napsal později Ivan Olbracht. Před půlnocí 1. června se u Vančurů rozezněl telefon, který vzala jejich stará hospodyně. Po chvíli ticha se vyděšeně obrátila na svou paní se slovy: „Pana doktora zastřelili.“
Podle Jaroslava Seiferta se Vančura během mučení choval statečně: „Mlčel a pohrdal. Byl čestný a statečný, i když viděl, jak se zvedají hlavně pušek k jeho srdci.“ I v posledních chvílích svého života byl velkou, příkladnou osobností. Po druhé světové válce mu byl udělen titul národní umělec in memoriam a jeho díla postupně vyšla v četných reedicích. V roce 1992 byl poctěn Řádem T. G. Masaryka.
Zdroje:
„Pana doktora zastřelili“. Gestapo chtělo lidem popravou spisovatele Vančury nahnat strach - Novinky
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
