Článek
Většina lidí si herce s plachým výrazem vybaví jako romantického studentíka Ríšu, který sváděl křehkou Natašu Gollovou coby Helenku v psychologické romanci Pohádka máje. K jeho dalším výrazným rolím patří například nadporučík Lukáš v legendární komedii Dobrý voják Švejk.
Svatopluk Beneš by nebyl tím, kým byl, kdyby mu do život nevstoupilo několik výrazných osobností. Jednou z takových osobností byla jeho první velká láska Adina Mandlová, se kterou chodil, když mu bylo pouhých dvaadvacet a jí o osm let víc. Z její korespondence vyplývá, že k němu vzplála v dubnu roku 1940 na schůzce v ZOO. Půvabná herečka s ním prožila rok plný vášnivých chvil. Beneš na ni vzpomínal jako na ženu, která na něj měla určující vliv. Naučila jej odlišovat podstatné od nepodstatného a zasvětila jej do tajů lásky.
Adina Mandlová
Oficiálně sice bydlel u rodičů, většinu času ale trávil s ní. „V jejím luxusně zařízeném apartmá jsem poznával život z té hezčí stránky. Nic však netrvá věčně. Po roce se stala moje přítomnost poněkud nežádoucí. A protože jsem se k tomu neměl, sama se pokusila vyřešit můj bytový problém. Byl to totiž také její problém,“ vzpomínal ve své knize Být hercem.
„Takové rozloučení neprobíhá lehce. A já podlehl výbuchu vášně, kterému padlo za oběť něco skla a nábytku. Drobnosti nepočítám. Leč tuto suverénní ženu jsem tím nemohl vyvést z míry. Naopak, upřímně se mému počínání smála. Když moje zuřivost nenarazila na očekávaný odpor, trochu jsem znejistěl. A najednou jsem se před ní ocitl v celé své duševní nahotě a pošetilosti. Už se nesmála. Nejdříve utišila bouři mého rozbolavělého nitra a teprve potom se jala hledat nový byt,“ vzpomínal na bolestný rozchod.
Adině se podařilo najít byt v historickém domě na Malé Straně. Tehdy ji upozornil režisér Václav Krška, že v domě, kde bydlí, jsou volné dvě místnosti. Krška mladého herce už znal. V roce 1939 jej s režisérem Františkem Čápem obsadil do romantického filmu Ohnivé léto, kde hrál studenta Šimona po boku velké hvězdy Lídy Baarové. „Byl jsem z toho vyděšenej. Mně bylo jednadvacet a ona už byla slavná herečka, navíc krásná, učiněný div přírody. Měl jsem k ní přistoupit a políbit ji do dekoltáže. Tak jsem se rozčílil, že jsem jí přistál zubama na krku a ona se dala do smíchu. Pak mi řekla: Neblázni, tykej mně hned a ničeho se neboj, vždyť jsme jen herci. Prostě mě bafni!“ Tato postava z absolventa konzervatoře udělala známého herce. Další role na sebe nenechaly dlouho čekat.
Díky Krškovi nejenže nastartoval svou filmovou kariéru, přišel i k bydlení na lukrativní adrese. Nastěhoval se do domu č. p. 295 v Prokopské ulici na Malé Straně, kde se nacházel romantický prostor s dřevěným renesančními stropem s malbami. Do těchto prostor se přímo zamiloval.
Beneš ve svých pamětech uvádí, že dům, ve kterém se zabydlel měl bohatou historii, která sahala až do 13. století. Původně zde byly staré hradby a pivovar, který ale spálili husité. Zbyla zde jen sladovna, kterou zakoupil kolem roku 1605 pekař Sax a položil zde základy domu. Od té doby se tomuto místu říkalo Saxův dům. Naproti tomu Národní památkový ústav uvádí, že na adrese Prokopská 295/6, Malá Strana, Praha se nachází kulturní památka městský dům U Sixtů.
„Za protektorátu tam chodívala řada umělců, především herci. S Eduardem Kohoutem a Václavem Krškou jsme tam probděli mnohou noc a hodnotili své úspěchy i prohry. Dvakrát jsem v Saxově domě prožil vážné ohrožení – poprvé, když za mnou v ranních hodinách zavítalo gestapo, podruhé, když jsem usnul a unikal plyn. Vzbudil mně telefon. Volala Nataša Gollová, která mne tak vlastně zachránila,“ vzpomínal na svou hereckou kolegyni a kamarádku, kterou měl ze všech nejraději. V roce 1940 si spolu zahráli ve snímku Pohádka máje, znali se však již ze scény Komorního divadla. Navíc Nataša byla tou dobou nerozlučnou kamarádkou Adiny Mandlové, takže se často potkávali. „Nataša byla vzácná žena. Inteligentní, vzdělaná, nadprůměrná. Nejen v osobním styku, ale i v hereckém projevu těžila z dívčího půvabu, který se snoubil s humorem a chlapeckou bezprostředností,“ uvedl ve svých pamětech.
Nataša Gollová
Hercovým životem prošlo nespočet zajímavých osobností. Jelikož se pohyboval v tolerantním prostředí umělců, přišlo mu přirozené stýkat se i s homosexuály, ke kterým patřil i již zmíněný režisér Krška, který mu pomohl v jeho bytové situaci. Zdá se, že Beneš předsudky netrpěl. Obdobně tolerantní byla i Adina, která se dokonce za homosexuála provdala.
Subkultura homosexuálů musela své sexuální projevy u nás roky skrývat, neboť homosexualita byla v Československu trestná až do roku 1961. Homosexuální styky byly trestné i v demokratické první Československé republice. Tehdy platil v Čechách, na Moravě a ve Slezsku trestní zákon z roku 1852, podle kterého byla homosexualita považována za „smilstvo proti přirozenosti“. Homosexuální styky byly považovány za zločin, za který hrozil trest těžkého žaláře od jednoho do pěti let. Zajímavostí je, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi platil trestní zákon (dříve uherský) z roku 1878, který stíhal styky pouze mezi muži, a to trestem vězení do jednoho roku. V období nacistické nadvlády skončilo mnoho homosexuálů v koncentračních táborech, kde byla speciální kategorie homosexuálních vězňů, kteří museli na sobě nosit růžový trojúhelník. Po skončení války zůstala v řadě evropských zemích homosexualita i nadále trestná.
A tak se homosexuálové stahovali do větších měst, která jim skýtala větší anonymitu a větší příležitost k seznámení. V době protektorátu bývaly oblíbené salony homosexuálů, které se konaly v domácnostech „lepší společnosti“. Hostiteli byli slavní umělci či podnikatelé, kteří disponovali jak bytovými prostory, tak finančními prostředky. Mezi osobnosti, které takové sešlosti pořádali patřil například Eduard Kohout, Miloš Havel, nebo režisér Václav Krška.
Tato setkání, která se konala již za první republiky se vyznačovala diskrétností. Bytové soukromé večírky byly jednou z mála příležitostí, jak se seznámit s možným partnerem nebo prožít večer ve společnosti homosexuálů. Kvůli ochraně vlastního soukromí dbali hostitelé na určitou exkluzivitu. Účastníci večírků museli mít osobní pozvánku nebo doporučení pozvaného hosta. V knize Miluji tvory svého pohlaví jsou uvedeny vzpomínky mužů, kteří se takových setkání u režiséra Kršky zúčastnili. Každý, kdo byl k němu pozván, mohl s sebou přivést někoho, za koho ručil. „A samozřejmě kolem pana režiséra se točilo množství lidí, který chtěli k filmu a von taky je využíval v komparzech,“ uvedl jeden z Krškových hostů.
Václav Krška
Chtěl-li se tedy nějaký mladý muž dostat k filmu, zkoušel to nejspíše i touto cestou. Ostatně podobně na to šly i některé herečky, jako Adina Mandlová, které se dveře do světa filmu otevřely zejména díky jejímu vztahu s Hugo Haasem. To však nebyl případ Svatopluka Beneše. V době, kdy se zviditelnil díky Krškově filmu, měl už za sebou první filmové zkušenosti. Debutoval už jako student konzervatoře v roce 1934 ve snímku Hudba srdcí. Následně se předvedl v rolích studentů ve filmech Studentská máma či Filosofská historie.
Jeden z našich nejvýraznějších herců byl obdařen talentem, který naštěstí nezůstal nepovšimnut mnohými režiséry. Po válce bohužel zažíval kariérní útlum, neboť se pro filmy socialistického „realismu“ nehodil. Stal se mistrem vedlejších rolí, v nichž nahrával hrdinům komediálních filmů. Za své herectví získal několik ocenění. Obdržel titul Zasloužilý umělec, vyznamenání Za vynikající práci a čestnou Cenou Thálie.
Ve stáří se potýkal se zdravotními neduhy, které mu kalily podzim života. Kvůli ateroskleróze byl posledních pár let upoután na lůžku ve vinohradské léčebně dlouhodobě nemocných. Postupně mu odcházely životní funkce, tudíž jeho smrt 27. dubna 2007 pro něj byla vysvobozením. Dožil se věku 89 let.
Zdroje:
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Vyd. 3., V nakladatelství Brána 2. Praha: Brána, 1998. ISBN 8071718901.
HIML, Pavel; SEIDL, Jan a SCHINDLER, Franz (ed.). "Miluji tvory svého pohlaví": homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí. Každodenní život. Praha: Argo, 2013. ISBN 9788025708767.
