Článek
Kultivovaný herec, který s oblibou chodil s fešácky posazeným kloboučkem, s tenkou kravatkou nebo šátečkem na krku, exceloval na prknech, která znamenají svět. Ve světě filmu bohužel tolik příležitostí nedostal. Za jeho největší filmovou roli je považován podivínský Artuš Fabián ve filmu Turbína. „Ve výčtu jeho rolí bychom nalezli lidi bez páteře, neznající hranice mezi dobrem a zlem, nejrůznější ztroskotance slabochy, otroky vášní… Přitom jsme mohli v kterékoliv jeho postavě ocenit smysl pro brilantní stylizaci, která tak vynikala především na velkých historických plátnech. Veršované texty mu byly nejbližší. Byl vyznavačem staré školy, postavené na výrazovém patosu,“ popsal svého kolegu z Národního divadla herec František Filipovský ve svých pamětech.
Eduard Kohout, 1931
K jeho výraznějším rolím patří například postava protihusitského šlechtice Lefla z Lažan v prvním a třetím díle husitské trilogie Jan Hus a Proti všem, dále také postava maršálka v pohádce Princezna se zlatou hvězdou, který často doprovází prince v podání Josefa Zímy. Kohoutův maršálek je typický svým přísným, až upjatým vystupováním v roli ceremoniáře. Často se dostává do komických situací s vrchním kuchařem ohledně etikety. „Kuchaři, jsi dotěrný a drzý“, reaguje například maršálek v na dotaz vrchního kuchaře, zda je pravda, že se princ brzy ožení.
Daleko většího prostoru se Eduardu Kohoutovi dostalo na divadle. Za roli Hamleta dostal roku 1927 Národní cenu, což byl jen začátek řady jeho nejrůznějších ocenění. Druhou Státní cenu získal v roce 1935 za tvorbu z posledních let. O čtyři roky později mu byla udělena Národní cena. Dále obdržel titul Zasloužilého umělce, Řád práce a titul Národního umělce.
Dokud mohl, tak hrál. Jeho věk se nejednou stával terčem vtipů. Žertování jeho kolegů jej však nikdy nevyvedlo z míry. Málokdo si uměl ze sebe dělat legraci, tak jako on. „Obdivovatelce, která se ho zeptala, kolik je mu let, odpověděl s kouzelnou sebeironií: milostivá slečno, prý byla vynalezena jakási zvláštní tekutina, po jejímž stříknutí znovu ožívají balzamované mrtvoly. Díky ní se podařilo probudit k životu i císaře Rudolfa II. A ten, jakmile otevřel oči, ptal se, zda v Praze v Národním divadle hraje pořád Kohout, “ vzpomínal František Filipovský.
Herec s obdivuhodným smyslem pro sebeironii se narodil 6. března 1889 v Českých Budějovicích do rodiny truhláře. Záhy se jeho početná rodina přestěhovala do Plzně, kde budoucí herecký bard studoval na reálce. Studia však nedokončil, neboť v sedmnácti letech utekl z domova ke kočovné společnosti paní A. Šípkové. Následně prošel řadou hereckých společností. Do kamenného divadla se Kohout dostal díky kamarádovi Václavu Vydrovi staršímu, který se za něj přimluvil u šéfa Městského divadla v Plzni, tehdy slavného Vendelína Budila.
Václav Vydra st. (1876 - 1953)
Když pak Vydra odcházel z Plzně do Prahy na Vinohrady k Hilarovi, přemluvil svého kamaráda Kohouta, aby šel do Prahy také. Slíbil mu, že mu pomůže dostat se do smíchovského divadla, což také učinil. Na Smíchově se však Kohout moc dlouho neohřál. Na jeho vystoupení se přišel podívat Hilar a vzápětí mu nabídl hostování na Vinohradech ve hře Oskara Wilda Nihilisté s možností budoucího angažmá.
Kohout souhlasil, ačkoliv se mu hra v režii Václava Vydry st. moc nelíbila. „Ta hra, Františku, byla hrozná pitomost. Wilde v ní slátal všechno možné z ruských dějin. S představou možného angažmá jsem však hrál zamilovaného careviče s takovým zápalem, že se mi stalo něco, o čem jsem byl přesvědčen, že zmarnilo všechny moje naděje na přijetí,“ vyprávěl Kohout Filipovskému. „Brept. Brept tak strašný, že jsem se styděl jít na děkovačku. Považ, Františku, že ve chvíli, když jsem zvedal ke své milované, byla ústřední postavou celé té slátaniny, ruce a měl zvolat: ,Hrdličko má!', ozvalo se z mých úst: ,Mrdličko há!' a já v tu chvíli, kdy se to nedalo vzít zpět, jsem myslel, že se hanbou propadnu. Polil mě pot a já věděl, že všechny naděje jsou v hajzlu,“ pokračoval. Když pak odcházel do šatny, sdělil mu Hilar, aby se u něj zastavil v kanceláři. Celý rozklepaný zaklepal na dveře jeho kanceláře s očekáváním špatných zpráv. K jeho překvapení Hilar reagoval slovy: „Pane, pane, jste pěkný sprosťák, pane, ale jste angažovanej!“
A tak rok po jedné sezoně v Intimním divadlu na Smíchově nastoupil Kohout roku 1914 do angažmá Městského divadla na Královských Vinohradech. Tam odehrál dvě sezony, než přešel do činohry Národního divadla, kam byl angažován Jaroslavem Kvapilem pro shakespearovské role. Díky svému výraznému talentu a univerzálnosti se vypracoval na předního člena souboru. Ve Zlaté kapličce vytvořil přes sto postav světového i českého dramatu.
Národní divadlo, Praha
Byl označován „lyrikem českého jeviště“, jeho kolegové ho nejčastěji častovali titulem „Herecký kníže z Kampy“ nebo „Mistr z Kampy“ a to kvůli jeho bydlišti v jedné z nejkrásnějších lokalit Prahy. „Záviděl jsem mu a myslím, že nejen já jeho romantické bydlení u řeky na malostranské Kampě. Podle znaku na průčelí se ten domek nazývá U žluté růže. Na vstupních dveřích nebyla obvyklá jmenovka, ale z mosazi vytepaný kohout,“ uvedl František Filipovský v knize Komik se vrací.
František Filipovský
Každá Kohoutova návštěva byla okouzlena atmosférou jeho obydlí. „Vrzající dřevěné schody, potemnělá chodba a byt s odérem zastaveného času. A terasa nad řekou s několika kopiemi antických sošek, ale především a takřka barvotiskovým výhledem na Národní divadlo i na Karlův most a Staroměstské mlýny. Z dálky sem zaléhal hukot rušného protějšího nábřeží splývající se šuměním nedalekého vltavského jezu,“ popsal Filipovský.
Eduard byl romantik tělem i duší. Zakládal si nejen na dobré pověsti, ale i fyzické kondici. Každé ráno cvičil na domácích ribstolech, rozuměl si i s dietou. Svůj soukromý život si střežil. Údajně se jen několika důvěrným přátelům svěřil, že je homosexuál. Od svých fanynek si držel odstup, nikdy se neoženil a ani se ve společnosti neobjevil po boku žádné dámy. Právě jeho sexuální orientace měla být nástrojem k vydírání Státní bezpečností, která po něm chtěla, aby donášel na své kolegy z Národního divadla. Kohout se však z toho nezhroutil. I když riskoval svou pověst, spolupráci s StB rázně odmítl.
V angažmá Národního divadla byl až do roku 1960, kdy odešel do důchodu. Herectví ale nedokázal pověsit na hřebík. Ve Zlaté kapličce hrál pohostinsky takřka do své smrti. Oceňovaný herec, který byl vzorem například Ljubě Hermanové nebo Miroslavu Horníčkovi se dožil úctyhodných 87 let. Mistr intonačního projevu vydechl naposled 25. října 1976.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
