Článek
Škála rolí, které ztvárnil, je poměrně veliká. Cestu ke slávě mu otevřely filmy režiséra Václava Kršky, který jej vzal pod svá ochranná křídla. Mohl si tak zahrát znuděného Vilíka Roškota po boku Dany Medřické ve filmu Měsíc nad řekou, studenta Jana Ratkina v poetickém dramatu Stříbrný vítr, nebo spisovatele Aloise Jiráska v životopisném dramatu Mladá léta. K jeho známým rolím patří také role Petra, manžela Jany Štěpánkové v komediálním seriálu Taková normální rodinka či role záludného majora Roberta Steinera v komedii Pane, vy jste vdova!
Eduard Cupák a Martin Růžek ve filmu Temno
Nesoustředil se však jen na film, hrál také v divadlech. K jeho nejlepším divadelním postavám patří role Corneillova Cida. Od roku 1968 se však divadlu věnoval méně, vystupoval spíše pohostinsky. Věnoval se hlavně televizní a rozhlasové tvorbě. Do rozhlasové četby se přímo zamiloval: „Večerníčky pro prcky, pohádky, věk nerozhoduje, a četba pro dospěláky. Vždycky jsem se bál o její sledovanost, ale když jsem pak přečetl v jednom dopise od jedné posluchačky, šlo tehdy o příběh pána a jeho psa, boxera Filipa: Tak se mi to zalíbilo, že jsme nechala žehlení, sedla a poslouchala, bylo to jako pohlazení.“ Cupák proslul rovněž jako vynikající dabér. Za celoživotní mistrovství v dabingu získal Cenu Františka Filipovského.
Ke své práci přistupoval vždy zodpovědně. Říká se o něm, že byl perfekcionista. „Vždycky když dostal roli, nastala katastrofa, protože v tu ránu sháněl všechny knížky, informace, podklady, pokud tam bylo cizí slovo, volal na jazykový ústav…,“ uvedl o něm jeho životní partner Václav Květ. „Eda ještě patřil k tý starý herecký gardě Pešků a Medřických, neznám pokornější lidi, než byli oni, skromní, připravení, ochotní poslouchat, ochotni slušně vyvést z omylu, plně soustředění na práci, plni radosti z práce. Neptali se produkční, kolik dostanou peněz, šli dělat, když se jim to líbilo. Eda Cupák a Věra Galatíková patřili, zdá se mi, k těm posledním, kterým nešlo o to něco honem vyšít a už spěchat někam jinam, za jiným džobem. Asi to nespravedlivě přeháním, snad bylo a je takových víc, takových, co jako Eda nebo pan Pešek zkoumali každý detail kostýmu, jestli třeba neměl být trošku odřený… Eda, když vyšel z placu, tak nezačal hned povídat anekdoty, ale pořád se mluvilo o tom, co jsme udělali a co budeme dělat, ne o tom, že už musí prodat auto, protože má najeto tři sta tisíc,“ vzpomínal na herce režisér Otakar Kosek, který s ním točil v roce 1992 televizní inscenaci Havran barvy lila.
Chybělo málo a talentovaného Eduarda Cupáka by málokdo znal. Brněnský rodák měl ale nakonec štěstí. Jeho životní cestu ovlivnila poprava tatínka a babičky za druhé světové války kvůli falšování potravinových lístků.
Edův tatínek pracoval jako řidič v brněnské tiskárně, v níž se tiskly potravinové lístky. Jednoho dne začal z tiskárny odnášet papír a v bytě své matky pak tiskl lístky falešné. Když se to provalilo, zatkli celou jeho rodinu. Naštěstí Edovu maminku a starší sestru Květu propustili. Tatínek a babička ale takové štěstí neměli. Roku 1942 byli popraveni.
Eda tak zůstal sám s maminkou a druhou babičkou. Sestra odjela za manželem, který byl nasazen na práci v Říši. Po ztrátě manžela se jeho maminka na něj upnula a snažila se jej přivést na jiné myšlenky. Vedla ho ke čtení knih, chodila s ním do divadla. Postupně se v něm rozdmýchala vášeň pro herectví. Když si pak podal přihlášku na konzervatoř, maminka mu rozhodně nebránila.
Konzervatoř, na kterou nastoupil, se později transformovala na JAMU. Studium se mu dařilo, nicméně těsně před absolvováním školy byl vyhozen. Oficiálním důvodem měla být jeho účast v poloochotnickém představení Dykova Krysaře v Jevíčku bez vědomí školy. Ve skutečnosti někomu ležela v žaludku jeho sexuální orientace. Za komunistů byla totiž homosexualita zpočátku ještě trestná, tudíž ti, kteří byli podezřelí, vyslýchala státní bezpečnost. Stejně jako v případě Cupáka. Stačilo, aby mu na program představení jeho kamarád, který byl rovněž podezřelý z homosexuality, napsal: „Milovati ženu není lepší než topit krysy, co říkáš, Fauste?“
Cupák byl na cestě do školy zatčen a následně vyslýchán kvůli jeho „nedovoleným stykům“. Zatímco ze strany StB měl následně klid, ze strany fakulty nikoliv. Byla ustanovena komise složená z jeho spolužáků, která rozhodla, že musí opustit školu a to těsně před absolutoriem a bez umístěnky na angažmá v Uherském Hradišti. Z nadějného studenta se stal rázem zrádce dělnické třídy in eroticis, žádné divadlo ho najednou nechtělo přijmout do angažmá. Jedinou cestou k nějakému uplatnění bylo nastoupení do těžkého průmyslu.
Zoufalý mladík se rozhodl poptat se v Praze, kde měl nějaké kontakty z doby, kdy jako student točil film Temno. Naštěstí se našli lidé, kteří pro něj měli pochopení a seznámili ho s režisérem Václavem Krškou, který byl shodou okolností také homosexuál. Cupákovi přislíbil malou roličku v chystaném filmu o Aloisi Jiráskovi Mladá léta, nakonec z toho ale byla role hlavní. A jelikož se mladý herec osvědčil, počítal s ním i do svých dalších filmů. Krška v něm našel ideálního představitele romantických a zasněných mladíků. Zpočátku sice byly snahy Cupáka z filmu vyštípat, režisér byl pozván na kobereček k tehdejšímu ministrovi Václavu Kopeckému, nicméně Krška si herce prosadil.
Václav Krška
A tak se zrodila filmová hvězda 50. let. Každý jeho film byl hitem, ženy jej zbožňovaly. On se však zamiloval do technického úředníka, který pracoval v ČKD. Jeho osudovým mužem byl o 4 roky mladší Václav Květ, se kterým po smrti maminky začal bydlet. Sestěhovali se v roce 1959. Jejich hnízdečkem lásky se stal mansardní byt na Novotného lávce. Cupák si tak splnil svůj sen bydlet v historickém centru staré Prahy. Půdní vestavbu v úzkém domě vedle Karlových lázní si Cupák přestavěl dle vlastních představ. Rekonstruování a budování domova se stalo jeho vášní.
Své amatérské zednické schopnosti zdokonaloval také na chalupě, kterou si s přítelem pořídili v roce 1960 za tři tisícovky v Brtnici u Velkých Popovic. Do zříceniny starého mlýna zhruba kilometr od vesnice se Cupák zamiloval. A tak začala léta bourání, stavění a přestavování. Většinu prací dělal herec sám, neboť si chtěl dokázat, že to zvládne. Mladému páru jezdili vypomáhat také přátelé a Václavovi rodiče. Jediné odborníky, které najali, byli tesaři na krovy. Václav často kroutil hlavou nad Edovou tvrdohlavostí a perfekcionismem. „V létě Eda už býval na chalupě, když já jsem přijížděl na dovolenou. Takže takhle v sobotu jedu, zpívám si v autě, těším se jak si v tom našem naleštěném hnízdečku odpočinu, otevřu dveře – a Eda osekává komínovou zeď. Že prý mu tam vadila. Skoro jsem se rozplakal: Já snad žiju s cvokem! A Eda zvedl hlavu a podivil se: No, co je? Svlíkni se, vem si kolečko a začni vyvážet. Tak jsem se svlík, vzal jsem kolečko a začal vyvážet. Byla to šichta přesně na týden,“ vzpomínal Václav.
Chalupa se pro Cupáka stala místem úniku od starostí všedních dní. Tak jako pro většinu lidé té doby. S partnerem během let vybudovali oázu klidu, kam se chtěli na stará kolena přestěhovat. Chalupa byla místem, kde mohl vypustit páru v době, kdy odešel z angažmá Městských divadlech pražských. Tehdy se údajně pohádal s ředitelem divadla Otou Ornestem, kterému vyčetl, že nedostává role, na jaké má právo. Naštval se natolik, že praštil dveřmi a dal v divadle výpověď. Od té doby se zaměřil na svou televizní tvorbu.
Koncem roku 1969 ho velmi zasáhla zpráva o skonu režiséra Václava Kršky, který mu moc pomohl v začátcích jeho herecké kariéry. Do toho se rapidně zhoršil stav domu, ve kterém bydlel. Pro vodu se muselo chodit do Karových lázní, protože prasklo potrubí. Do bytu mu začalo dokonce zatékat. Dům, který byl původně mlýn a který byl původnímu majiteli sebrán, byl zpustošen natolik, že se v něm už těžko dalo žít. OPBH ani nevybíralo nájem a tak ho nájemníci pro jistotu skládali u notáře. Když konečně národní výbor uznal neobyvatelnost domu, byla Cupákovi nabídnuta jedna místnost ve Zlatnické ulici.
Cupák se však nakonec přestěhoval do bytu po režisérovi Krškovi, který se nacházel v barokním domu ve Sněmovní ulici 7 na Malé Straně. V prostorném bytě totiž po Krškovi zůstala jeho hospodyně Anička, pro kterou byl byt až příliš veliký a špatně dostupný z příkrého dřevěného schodiště. Velmi ráda si proto s Cupákem byt vyměnila a nastěhovala se místo něj do Zlatnické ulice. Cupák se tak opět pustil po hlavě do rozsáhlé rekonstrukce. Z kuchyně udělal ložnici a dva menší pokoje spojil v jeden velký.
Herec zažíval šťastné období. Pak ale přišel rok 1971 a herec měl na 5 let omezení televizní práce. Prý si někde pustil pusu na špacír a tak měl z televize dištanc. Přesedlal tedy na rozhlas, který se stal jeho doménou. V té době se zintenzivnila jeho kuřácká závislost. Dokázal vykouřit i 60 cigaret denně.
Když už se pro něj televize zase otevřela, hrozilo, že bude mít opět problémy. Patřil k těm mála umělcům, kteří nepodepsali Antichartu. Měl sice na onen den mítinku pozvánku, ale nikam nešel. Když mu jeden kamarád v reakci na to sdělil, že bude mít jistě kvůli tomu další dištanc, odpověděl, že holt bude pít místo myslivce rum. Nakonec to ale pro něj důsledky nemělo.
Alkohol a nezřízené kouření si časem vybraly svou daň. Sice se bál, že jednou bude mít rakovinu jako jeho maminka, s kouřením ale nedokázal přestat. Počátkem devadesátých let se naplno začínala ozývat jeho rozedma plic.
Roku 1995 se po sérii návštěv lupičů rozhodl s těžkým srdcem prodat svou milovanou chalupu. Pro Cupáka to byl konec jeho snu o spokojeném stáří na samotě. Nový majitel zrekonstruovanou chalupu zboural a postavil zde zcela novou budovu.
V létě si ještě stihli udělat s přítelem výlet po jižních Čechách, kde se kochal krásou jednoho rybníka. „To je krása! A já jsem celý život prozedničil v prachu a špíně!“ povzdychl si. Počátkem roku 1996 se jeho stav natolik zhoršil, že už nebyl schopen hrát. Po tracheotomii nemohl mluvit, což se na něm psychicky podepsalo. Dával najevo, že už nechce žít. Při životě jej držely umělé plíce. Naposledy vydechl 23. června 1996.
Zdroje:
1) ČERNÝ, Jindřich. Eduard Cupák. Praha: Brána, 1998. ISBN 8072430106.
2) ROHÁL, Robert. Dvojí život slavných mužů. Praha: Petrklíč, 2004. ISBN 8072290932.
