Článek
Bude letos ladovská zima? Tato otázka jistě napadá mnohé, kteří plánují zimní dovolenou, či řeší Vánoce. Období, kdy září dětská očka plná očekávání, je neodmyslitelně spjato s betlémem Josefa Lady či pohlednicemi se zimní scenérií. Obrázky, na nichž sněhové čepice pokrývají střechy chalup a větve stromů, se staly ikonickými. Pomáhají vytvářet kouzlo Vánoc, které způsobí, že si všichni přejeme zdraví, lásku a klid v duši.
Jméno Josefa Lady je spjato s knihami pro děti, které sám psal a ilustroval, a také s ilustracemi knih jeho kamaráda Jaroslava Haška. Byl také hlavním výtvarníkem pohádky Hrátky s čertem. Návrhy kostýmů tvořil v době, kdy se vyrovnával se smrtí svých nejbližších.
Narodil se jako nejmladší dítě do početné rodiny ševce z Hrusic. A jelikož ve vsi bylo více kluků stejného jména, říkali mu Pepík ševců. Se svými rodiči a 3 sourozenci žil velmi skromně. Vyrůstal v chalupě s jednou obytnou místností na udusané hlíně. V této místnosti se spalo, jedlo a ševcovalo. Mnoho prostoru tedy neměli. To bohužel vedlo k úrazu, který malého Josefa poznamenal na celý život. Jako půlroční batole spadl na otcův ševcovský knejp (nůž) a oslepl na pravé oko. Od té doby mu chybělo prostorové vidění, což ovlivnilo jeho výtvarné vyjadřování. Právě díky tomuto handicapu si později vytvořil svůj osobitý, na první pohled rozpoznatelný styl. V době úrazu to však jeho maminka vnímala velmi tragicky. Zoufala si, jak se jen nejchudší dítě ze vsi s jedním okem uživí. Netušila, že se pod jejich střechou zrodil umělec světového formátu.
Josef Lada, 1927
Umělecké předpoklady malého chlapce začaly vyvěrat na povrch ve školní lavici, kdy kreslil domácí zvířata a jednoduché kresby pro pobavení spolužáků. Už jako malý kluk začal vytvářet na kus papíru ručně psaný a kreslený zpravodaj, který popisoval dění v obci. Dodnes jeho postřehy dokáží pobavit: „V Ouvalech byl oběd, tam jsme se napili piva, v Jirnech dozrály třešně, těch jsme se najedli a na cestě do Mstětic nám přišlo špatně a začali jsme vrhat. Mámy z toho měly strach, ale vůdce procesí je chlácholil: To nic, tady se bleje každej rok.“
Josefův tatínek postřehl, že jeho syn má umělecké vlohy, z praktických důvodů jej však dal do učení na malíře pokojů. Studium mu ale dlouho nevydrželo. Ve městě býval tak hladový, že byl vděčný za každou odhozenou kůrku chleba, kterou se čistily stěny. Poté, co se vrátil domů, našli jeho rodiče inzerát, ve kterém hledali učně vazače knih. Jelikož se k tomuto řemeslu vázalo ubytování a strava, poslali syna do Prahy, kde se věnoval knihařství. Tehdy přičichl k literatuře. Poté, co přečetl pár knih a časopisů, se odhodlal dělat ilustrace. Když dostal první honorář, rozhodl se být kreslířem. Začínal jako samouk v různých časopisech.
V době, kdy začal kreslit do časopisů, seznámil se s různými umělci. Osudným se mu stalo setkání s Jaroslavem Haškem, se kterým si padli do oka. Společně pak vymetávali různé pražské hostince a zažili nespočet humorných situací. Sdíleli nejen různé zážitky ale také střechu nad hlavou. Bydleli spolu v Dittrichově ulici mezi Karlovým náměstím a Vltavou.
Někdy v té době se Josef také seznámil se svou životní láskou Hanou Budějickou, kterou si však pro svou nejistou existenci nemohl vzít. Ona jej však natolik milovala, že na svatbu dokázala čekat dlouhých 17 let.
K tomu, aby mohla být veselka, bylo potřeba financí. Ty se Josefovi nahromadily díky Švejkovi. Hašek se jednoho dne na svého kamaráda obrátil, aby ilustroval obálky jednotlivých sešitů Osudů dobrého vojáka Švejka, které začaly vycházet v roce 1921. Když pak Hašek na počátku roku 1923 předčasně zemřel, vybral Lada z nedokončeného Švejka ty nejepičtější scény, které opatřil typickými ilustracemi. Vznikl tak kreslený seriál, který vyšel současně v českém i německém vydání. Popularita Švejka byla tak veliká, že ilustrace Ladu finančně zajistily natolik, že se konečně mohl roku 1923 oženit a založit rodinu. Dva roky po svatbě se narodila dcera Alena a o tři roky později k ní přibyla dcera Eva. To už Ladově ženě bylo 40 let.
Švejkovi vděčil za finanční zajištění. Za války se ale situace obrátila. Lada byl kvůli dekadentnímu Švejkovi na indexu a tak se stáhl do ústraní. Maloval často jen za naturálie, jako byl hrnec sádla nebo pytel mouky.
Na sklonku války potkala jeho rodinu velká tragédie. Dne 14. února 1945 se krátce po poledni vydala Josefova mladší dcera Eva na hodinu klavíru. Talentovaná sedmnáctiletá klavíristka netušila, že své rodiče už nikdy neuvidí.
Ten den došlo k bombardování Prahy, které nikdo nečekal. Toho dne vzlétly americké bombardéry ze základen ve Velké Británii s cílem zasáhnout Drážďany. Jenže vlivem zhoršeného počasí a navigační chyby došlo k zásahu hustě obydleného centra Prahy. Během pár minut bylo svrženo přibližně 150 tun bomb v širokém pásu od Radlic až téměř po žižkovské nákladové nádraží. Bylo zabito 701 lidí. Konečné číslo obětí se zvýšilo roce 1971, kdy stavbaři objevili ve sklepení domu č.p. 1254 na Vinohradské třídě 23 ostatků do té doby nezvěstných osob, které se udusily v zasypaném krytu.
Tento den se málem stal osudným herci Ladislavu Peškovi, který naštěstí nálet přežil. Když se dostal z krytu, Prahu ovládlo nezvyklé ticho. Zakrvácení lidé na ulicích byli jakoby omámení. Potlučení a špinaví kráčeli se skloněnou hlavou. Všude byly střepy skla, domy hořely. Když došel na Vinohrady, byl svědkem hrůz, které se mu vryly do paměti. „Někdo se pokusil surově okrást vybombardovanou rodinu o zbytky majetku. Byl na místě zastřelen,“ vzpomínal ve svých pamětech. Večer zase před vybombardovaným domem u Jiráskova mostu spatřil muže, který se holýma rukama snažil odházet suť a cihly. „Zoufale se pokouší dostat se tam, kam by nepronikl ani drápek nebo buldozer. Stále opakuje:, Pomozte mi! Moje rodina! Jsou tam, pod těmi troskami!´. A znovu houká siréna a znovu je ohlášen letecký poplach a znovu utíkám do krytu.“
V ten den mnozí do krytu nestihli utéct. Jelikož nebyla Praha dosud bombardována, část Pražanů hrozící nebezpečí poněkud podceňovala. Vhledem k předešlým planým leteckým poplachům byli v době houkání sirény poměrně laxní. Ten osudný den byl navíc poplach z nepochopitelných důvodů vyhlášen poměrně pozdě, teprve pět minut před dopadem prvních pum. A tak měl nálet poměrně vysoký počet obětí.
Mezi těmi, kdo neměl takové štěstí, byla dcera Josefa Lady. Když v pražských ulicích začala panika, Eva místo toho, aby se schovala v krytu, běžela do dnešní Ladovy ulice, kde bydleli, aby varovala rodiče před náletem. Bohužel už domů nedoběhla. Zemřela někde v okolí Emauzského kláštera, který zničily americké bomby.
Poté, co bylo po všem, pustili se Ladovi do hledání Evy. Tři dny, kdy ji hledali po celé Praze, v sobě živili naději, že žije. „Třetí den navečer jsem ji našla v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí – mrtvou,“ popsala její sestra Alena Ladová, která šla v otcových šlépějích a stala se rovněž ilustrátorkou a malířkou. Prozradila, že její rodiče se se smrtí její mladší sestry Evy nikdy nesmířili.
Po válce se Ladovi dostalo od nově centrálně řízené československé kulturní politiky všestranné podpory. Vzhledem k jeho chudému původu mu levicový směr nebyl cizí. Roku 1947 byl oceněn titulem národní umělec za přínos pro tzv. „moderní pohádku“.
I když nadále maloval a psal pro děti, do jeho tvorby se vkrádala melancholická témata. Dle pamětníků se po smrti dcery a zejména po ztrátě manželky, která naposledy vydechla roku 1951 změnil. Opustila jej radost ze života. Ztratil svou životní kotvu, ženu, která mu dlouhé roky vytvářela rodinné zázemí. To, co mu pomáhalo, byly cesty vlakem do rodných Hrusic. Ze vzpomínek na dětství čerpal celý život. I když žil v Praze, měl v sobě stále venkovského kluka.
Hrusice
S přibývajícím věkem začal chřadnout. Zemřel tři dny před svými sedmdesátými narozeninami dne 14. prosince 1957. „Jeden tátův přítel mi napsal: Jsem přesvědčen, že si Ladu zavolali do nebe, aby jim tam namaloval Betlém,“ vzpomínala Alena Ladová.
Zdroje:
HEDBÁVNÝ, Zdeněk; PEŠEK, Ladislav. Ladislav Pešek - skutečnost a sen. Praha: Columbus, 1997. ISBN 8085928612.
