Článek
Herci s dobrosrdečnou povahou říkali všichni „Lálo“. Představitel raubířů Ády Čuřila z komedie Škola základ života a septimána Vojtěcha Kulíka z komedie Cesta do hlubin študákovy duše měl velké osobní kouzlo, které dokázal přenést na plátna kin. Mnohé z toho, co se objevilo v těchto snímcích, prý skutečně zažil během svého studia na brněnské reálce. Jelikož herci při natáčení dostali od režiséra Martina Friče volnou ruku, vrhl se do improvizace, a tak vzniklo mnoho humorných scén.
Pešek na natáčení s tímto režisérem velmi rád vzpomínal. „Točil bez klapky, a tak jsme ani nevěděli, že se natočila scéna. Ale na „place“ byla moc legrace. Klid a uvolnění. Rád pracoval v noci, protože producent obyčejně v noci nebyl v ateliéru, a tak mu do toho nemohl mluvit. A měli jsme obecenstvo! Technika, osvětlovači a šatnáři byli při zkouškách a dělali nám publikum, reagovali na to, co jsme vyváděli,“ vzpomínal herec ve svých pamětech.
Obecenstvo bylo pro Peška důležité. A to už od dětství. K herectví si budoval vztah už od malička neboť se narodil do umělecké rodiny. Oba rodiče, jak otec Ladislav Pech tak i matka Ema Pechová, rozená Pešková, byli herci. K jeho předkům patřil dokonce obrozenecký autor a herec Václav Thám, zakladatel slavné české divadelní společnosti. A jelikož se pohyboval v hereckém prostředí, ledacos odkoukal. Už od svých 4 let trávil čas v divadlu, neboť jeho rodiče měli problém sehnat hlídání. A tak mu toto prostředí přišlo natolik přirozené, že i když jej otec nasměroval k tomu, aby z praktických důvodů nastoupil na živnostenskou školu, nakonec stejně přešel na brněnskou konzervatoř.
Už za studií hostoval ve Státním divadle v Brně, kde hráli i jeho rodiče. Zde také po absolvování školy získal své první angažmá. A aby si jej diváci nepletli s tatínkem, který se jmenoval stejně jako on Ladislav Pech, přijal jako pseudonym matčino jméno za svobodna, které si později změnil i úředně.
Ladislav Pešek byl natolik výrazný herec, že si jeho talentu všiml legendární režisér a šéf činohry Karel Hugo Hilar a nabídl mu angažmá v Národním divadle. Mladík ho s radostí přijal. V roce 1929 se odstěhoval z rodného Brna do Prahy a v pouhých 23 letech dosáhl na největší metu českého herectví.
Národní divadlo, Praha
Na přední pražské scéně působil řadu let a ztvárnil nespočet rolí. K těm, kterých si velmi vážil, řadil roli mazaného otroka v antické komedii Lišák Pseudolus, kterou nastudoval pod režijním vedením svého dlouholetého přítele Jiřího Frejky.
Jiří Frejka
Frejky si velmi vážil, hodně se od něj jako herec naučil. Režisér zase využíval Peškovy fantazie a pohybové kultury k tomu, aby si prakticky ověřoval své nápady. Když mu jednoho dne nabídl pedagogickou práci na konzervatoři, kde také působil, lekl se. „Já – a učit na konzervatoři? Já a pan profesor? Připadá mi, že je to včera, co jsem odtamtud odešel jako student. Včera? Je to šestnáct let. Ale pořád mám pocit, že moje místo je spíš ve školních lavicích, mezi studenty, a ne za katedrou,“ popsal své pocity ve své knize.
Když se mu řeklo slovo konzervatoř, vybavil si pocity stísněnosti. Vadila mu omezenost tehdejších vyučovacích metod a malý prostor pro individualitu posluchače. Rozhodl se nakonec roku 1943 na nabídku kývnout a pokusit se ve výuce změnit to, co mu jako studentovi vadilo.
Jeho hodiny byly netradiční. Hodinu vždy začínal hudbou, která zněla, už když přicházel mezi studenty. „Hudba uvolňuje, provokuje podvědomí. Nechávám hrát Ravelovo „Bolero“ kvůli rytmu. Zkouším s posluchači baletně pantomimické uvolňování. Musí si uvědomit své možnosti, vyjádřit se tělem,“ popsal své metody.
Peškovi se povedlo vychovat poválečnou generaci významných českých herců. Mezi jeho žáky patřil například Radovan Lukavský či Jiřina Švorcová. „Měli jsme kliku, že hlavním profesorem, který nás měl od prvního ročníku, byl Ladislav Pešek. Měl nás na předmět – hereckou výchovu – a naučil nás nejvíc. Někteří profesoři mu sice vytýkali, že nás špatně vede, ale my jsme ho naopak jako kantora velice uznávali a myslím si, že i velmi milovali. Naučil nás nestydět se na jevišti, pouštět z uzdy svou fantazii, vedl nás ke spontánnímu komediantství a takzvaně ´obraceti se v kozla´, jak tomu říkával. Z jeho strany bylo geniální, že nám zadal úkoly jako šílenství, žárlivost, smrt, láska, opilství a každý jsme si museli napsat scénku, vybrat si kolegy a nastudovat to s nimi,“ uvedla herečka v knize Jiřina Švorcová osobně. Vzpomínala, že si na jeho metody výuky musela chvíli zvykat: „Postavil holky a kluky proti sobě a řekl: ,Budete se přibližovat!' Pustil nám k tomu Ravelovo Bolero a čekal, co to s námi udělá, až začneme jeden druhého vzrušovat. Jenže my jsme se bránili ztratit zábrany, neuvolnili se, a to ,vzrušení´ jsme mu nafilmovali.“ S odstupem času jeho přístup velmi ocenila. „Myslím, že to byla fantastická škola právě proto, že po nás Pešek chtěl, abychom dělali něco jiného, než co je člověku přirozené.“
Pešek nepřestával být hercem ani mimo divadlu a školu. Rád pozoroval na ulici lidi, nasával pocity ze svého okolí. Všiml si, že v běžném životě se lidé snaží na sebe obvykle moc neupozorňovat, snaží se stejně oblékat, stejně se chovat. Své city projevují, když jsou k tomu vyprovokováni nějakou neobyčejnou událostí. To, jak se lidé dokáží chovat v mezních situacích, poznal čtrnáctého února 1945. V ten den, kdy přišel jako obvykle na konzervatoř za svými posluchači se mu vryl do paměti.
„Najednou zavyla siréna. My Pražáci jsme byli při ohlašování náletu poměrně dost klidní. Praha nebyla dosud bombardována. Dívali jsme se na letadla, která se leskla v zářícím slunci jako dětské hračky,“ vzpomínal. Jak siréna doznívala, ozvala se silná detonace. „Dodnes nechápu, proč právě nás několik ten nálet přižilo, když kolem zahynulo tolik lidí. Mně zachránila život náhoda, bylo by možné říci komická náhoda, kdyby nešlo o život. Rozhodl jsem se ve chvíli výbuchu vrátit se zpět pro knoflík, který mi těsně předtím střepina utrhla z kabátu. ,Knoflíky nejsou k dostání, mám kabát ještě z první republiky a zapínat ho přece musím,´ prolétlo mi hlavou. Neuvěřitelné, co člověka napadne, když mu jde o život.“
Následovala další detonace. Vrhl se na zem a přes něj začalo létat sklo, dřevo, dokonce i metráková skříň, která byla na chodbě školy. „Skříň mě přeletěla, ale za mnou zranila a zabila lidi, kteří utíkali do krytu,“ popsal v knize Tvář bez masky, která vyšla poprvé v roce 1977.
Všude byla mračna prachu. Bomba musela dopadnout blízko konzervatoře. Jediné na co dokázal myslet, byl jeho ztracený knoflík. „Po čtyřech se vracím do dvaatřicítky, do své třídy s malým jevišťátkem. Hledám knoflík. Rozhlížím se. U klavíru pěkně kolmo trčí nevybuchlá, asi šedesát centimetrů dlouhá bomba. Všechna okna vyražená, dekorace rozmetané. A támhle leží knoflík. Pocítil jsem dokonce něco jako úlevu, že jsem ho našel.“
Trvalo to několik minut, než se po čtyřech dostal do krytu, kde viděl, co z lidí dokáže udělat strach. Díval se kolem sebe a pozoroval, jak se z jednoho uznávaného pedagoga stal náhle bezohledný sobec, který se dral jako první ven, hlava nehlava. Či dvě elegantní dámy, co se rvaly o místo na suchém místečku uprostřed vody, která zaplavovala kryt. Maminka s dítětem v náručí stojící ve vodě byla všem lhostejná. Lidskost se vytratila. Všichni se nakonec zachránili nouzovým východem.
Tyto okamžiky Pešek nevytěsnil. Na skryté vlastnosti lidí do smrti nezapomněl. Během toho osudného dne přišlo o život více jak 700 Pražanů. Postiženo bylo více než dva a půl tisíce pražských domů. Byl rozbombardovaný klášter Emauzy, zásah dostal také barokní Faustův dům v jižní části Karlova náměstí či Vinohradská synagoga. Zasaženy byly rovněž tři nemocniční objekty.
To vše kvůli navigačnímu omylu. Alespoň tak to později zkoušeli vysvětlit Američané, kteří za bombardováním Prahy stáli. Cílem náletu měly být údajně Drážďany. Avšak vlivem několika faktorů došlo k chybě.
Nad západní Evropou tehdy panovalo nepříznivé počasí. Vál silný severozápadní vítr a hustá oblačnost ztěžovala srovnávací navigaci. V důsledku toho došlo k odchýlení bombardovacích letadel od původního kurzu. Hlavnímu navigátorovi akce prý vysadila navigace, a tak se musel orientovat podle hodinek a srovnávací navigace podle mapy. A to jen částečně, neboť část západní Evropy zakrývaly mraky. Jakmile piloti pod sebou spatřili velké město, podobně protnuté říčním tokem, jako tomu bylo v Drážďanech, spustili akci. Během pár minut vysypali na Prahu celkem 152 tun pum. Bomby zasáhly prakticky výhradně hustě obydlené centrum města.
I přesto, co Pešek prožil, nepřestal pracovat. „Člověk si zvykne na všechno. Nemyslíme na to, co je okolo nás. Nemyslíme na to, zda přežijeme. Víme, že to nemůže dlouho trvat. Musíme pracovat, jinak bychom se museli zbláznit,“ popsal okamžiky po bombardování, kdy se vracel na jeviště.
Pedagogickou činnost ukončil v roce 1950. Na prknech Národního divadla stál až do roku 1976, kdy z vlastního rozhodnutí své angažmá ukončil. Přesto dál hrál. Na filmovém plátně ztvárnil role, do kterých přidal svou laskavost a moudrost. Hrál například pana krále ve Zlatovlásce, penzionovaného pana profesora Albína Bočka ve filmu Adéla ještě nevečeřela nebo kouzelného dědečka v komedii Já už budu hodný dědečku! Za své lidské herectví posbíral řadu ocenění.
Snažil se nepropadnout nečinnosti a vnitřní prázdnotě. Duševní mládí si udržoval až do vysokého věku. Oblíbený herec a pedagog zemřel 13. července 1986 ve věku nedožitých osmdesáti let.
Zdroje:
HEDBÁVNÝ, Zdeněk; PEŠEK, Ladislav. Ladislav Pešek - skutečnost a sen. Praha: Columbus, 1997. ISBN 8085928612.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. Praha: XYZ, 2010. ISBN 9788073884048.
