Článek
Nepřehlédnutelný herec s bobřími zuby a vypoulenými oči sázel na excentrické vystupování, černý humor a sarkastické poznámky. Byl to znamenitý klaun, především však herec a skvělý vypravěč, který si dovedl dělat legraci i sám ze sebe. „Působilo mu dokonce radost, když na sebe mohl prozrazovat nejrůznější neplechy, a to i takové, za něž by se leckdo z nás v hloubi duše styděl. A už jen ten jeho dobrosrdečný smích a mimika, jíž doprovázel líčení svých nepřeberných eskapád, jak koho přivedl do rozpaků, ošidil, podvedl, stály za podívanou,“ vzpomínal František Filipovský, který si s Futuristou zahrál v komedii Cesta do hlubin študákovy duše. Ferenc ztvárnil dobrosrdečného školníka a Filipovský se představil v roli snaživého studenta Mazánka.
V komedii režiséra Martina Friče si zahrál také Ladislav Pešek coby podnikavý student Kulík. Díky tomu, že režisér ponechával hercům prostor pro improvizaci, vzniklo mnoho vtipných replik, které původně ve scénáři nebyly. Zhruba polovina scén a gagů pocházela z Peškovy hlavy. Čerpal z toho, co sám prožil na brněnské reálce.
Nebylo to poprvé, co se Pešek setkal s Futuristou na filmovém plátně. Zahráli si spolu již v roce 1931 v hudební komedii Miláček pluku, kde Pešek ztvárnil roli salónního mladokomika. Vzpomínal, jak ostřílení komici Futurista a Theodor Pištěk přijeli pozdě na natáčení a produkční Stein si rval vlasy, že kvůli nim přijde o peníze. „Pak dal každému nějaký prášek a opravdu přesně v 9.00 jsme začali. Všichni byli v báječné náladě, jen já byl zakřiknutý a představoval jsem si, co by tomu asi říkal Hilar, Frejka, Dostal, Vydra, Kohout, Hübnerová, Nasková i všichni mladí od nás z divadla, kdyby viděli, do čeho jsem to vlezl a jaká musím říkat falešná, nevkusná, stupidní slova,“ vzpomínal Pešek ve své knize. Jelikož vypadal bezradně, dal mu produkční pilulku na povzbuzení, po které tři noci nezamhouřil oko.
Ladislav Pešek
Z natáčení neměl dobrý pocit. „Přišla velká scéna s jedním známým komikem, z kterého byl cítit alkohol. Při zesvětlování jsem si v duchu opakoval text a on mi najednou řekl: ,Cítíš něco?´ A díval se na mne nepřátelsky. ,Ano, Mistře, voníte kolínskou.´ Potěšený mne poklepal na rameno a řekl: ,Ty jsi můj člověk.´,“ popsal prolomení ledů Pešek. Natolik mu prý padl do oka, že dostal nabídku na angažmá v Aréně na Smíchově. „Řekl mi: ,Fanda jde od nás pryč, já tě zapracuju. Budeš mít čtyřikrát větší gáži než v Národním a na jaře a v zimě neplacenou dovolenou. Zato vyjedeme na turné. Nebudeš toho litovat. Budeš mezi svými, u nás je veselo. Máme krásný holky, jednou z tebe může něco bejt.´ Odolal jsem. Ale přesto jsem býval stálým návštěvníkem Arény a svědkem jeho velkých kreací.“
Ferenc Futurista, který prošel tvrdou školou několika kabaretů (např. Rokoko, Červená sedma či smíchovská Aréna), se narodil jako František Fiala roku 1891 do umělecké rodiny. Jablko nepadlo daleko od stromu, také jeho otec Karel Fiala byl hercem.
Ačkoliv měl Ferenc pro herectví předpoklady, rozhodl se studovat sochařství na pražské Uměleckoprůmyslové škole. A dařilo se mu. Stal se uznávaným sochařem. Mezi jeho díla patří například hlava klauna nad bočním vchodem do vinohradského divadla či sochy zdobící secesní radnici v Humpolci.
Stará radnice v Humpolci - sochařská výzdoba od herce a sochaře Františka Fialy známého pod jménem Ferenc Futurista.
Nakonec ale stejně zvítězilo herectví. Přezdívku Ferenc získal již jako herec studentského kabaretu. Od roku 1913 začal vystupovat na různých pražských kabaretních scénách. Příjmení Futurista začal užívat poté, co jeho schopnosti ocenil průkopník futurismu Filippo Tommaso Marinetti během své návštěvy Prahy.
Během svého účinkování se seznámil s různými osobnostmi, jako byl např. Karel Hašler či Vlasta Burian, kterému zdatně šlapal na paty. Krátce působil i v Osvobozeném divadle. „Werich s dobrosrdečným humorem vyprávěl, jak se Futurista pokusil rozbít jeho partnerství s Voskovcem a přetáhnout Voskovce k sobě. Stalo se tak, když při zkoušce na Ostrov Dynamit spadl Werich do provaziště, natloukl si a nějaký čas nemohl vystupovat. Tenkrát jeho roli, stejně jako po letech ve Světě za mřížemi, narychlo převzal Futurista, který pak Jirku přesvědčoval, že Werich je pro divadlo díky úrazu ztracený a že by dvojice Futurista – Voskovec udělala velkou díru do světa. Voskovec si to samozřejmě nenechal pro sebe, s Ferencovou nabídkou se svěřil Werichovi a kluci se pak s Ferencem rozešli. Ale rozešli se v dobrém. Jinak to s Futuristou snad ani nešlo,“ prozradil ve svých pamětech František Filipovský.
Jan Werich a Jiří Voskovec, hra Golem, 1932
Když Wericha skolila náhlá angína a s vysokou horečkou musel zůstat v posteli, stálo Osvobozené divadlo před problémem, jak zachránit večerní vyprodané představení Svět za mřížemi. Zrušit ho by znamenalo citelnou finanční ztrátu, navíc důvěra obecenstva byla posvátná. Bylo téměř neřešitelné nalézt herce, který by byl přiměřeným parťákem Voskovce. Napadlo je obrátit se na Ference Futuristu, o kterém věděli, že je jedním z mála komiků, kteří by dokázali tak narychlo zaskočit. A tak se po pár letech Futurista opět objevil na slavné scéně Osvobozeného divadla.
„Futurista se samozřejmě bránil, nechtěl o takovém vražedném záskoku ani slyšet, kroutil se, jak mohl, ale nakonec, když mu Voskovec slíbil tučný honorář a ujistil ho, že případný průšvih bere na sebe, podlehl. Bylo vyhráno. Pověst Ference Futuristy byla sama o sobě zárukou, že představení, byť neznal pořádně text, nemůže dopadnout špatně. Nepoznal jsem ani později v divadle nikoho, kdo by se k podobně riskantnímu záskoku odhodlal,“ vzpomínal Filipovský.
Diváci chodili do Osvobozeného především kvůli Voskovcovým a Werichovým aktuálním forbínám. Filipovský byl tedy zvědavý, jak Ferenc obstojí, jak v improvizovaných pasážích dopadne. „Tíha improvizací, které byly pokaždé obecenstvem očekávány, ležela sice na Voskovcovi, ale Ferencovy reakce, snad právě proto že jeho humor byl tak odlišný od Wericha, byly pro mne velice příjemným osvěžením, což po představení všichni ocenili.“ Ferenc musel jít několikrát děkovat. Poté, co se Werich po dvou týdnech vrátil, snažil se Ference přesvědčit, aby v Osvobozeném divadle zůstal natrvalo. Ten ale odmítl, měl už jiné závazky.
Jedním z míst, kde vystupoval, byl kabaret Červené eso. Po jedné sezóně však kvůli finančním problémům zanikl. Tehdy přemluvil Ferenc svého kolegu Járu Kohouta, aby s ním pronajal Švandovo divadlo na Smíchově a pokusili se o divadlo. I když se jim poměrně dařilo, jejich finanční zisk nestačil pokrývat nájem, a tak pronájem zrušili a jezdili po vlastech českých i slovenských.
Jára Kohout a Ferenc Futurista
Nejvíce se Ferencovi dařilo, když působil v nuselském Tylově divadle. Hrál zde například Štětivce v operetě Na tý louce zelený, kde si přidával do textu své vtipy a anekdoty. Podle vzpomínek Františka Filipovského jezdilo za Futuristou v polovině 30. let do Nuslí obecenstvo snad z celých Čech, aby zaslechlo v jeho podání píseň „já bych chtěl mít tvé foto ve zlatém rámečku“.
Pro tuto roli se Ferenc narodil. Když se tuto operetu rozhodl zfilmovat Karel Lamač, logicky počítal s Ferencovým obsazením. Jenže režisér se nakonec rozhodl pro jeho kamaráda Járu Kohouta, který na roli Štětivce kývl, což Ference natolik rozzuřilo, že svého kamaráda napadl, dokonce na něj vytáhl střelnou zbraň. Musela tehdy dokonce zasahovat policie. Následně strávil několik měsíců na psychiatrii.
Během německé okupace se několikrát objevil před kamerou, například v duchařské komedii Martina Friče Tetička, kde ztvárnil majordoma Hynka. Účinkoval také v rozhlase. Byl na vrcholu své popularity, čehož využili nacisté. Obdobně jako Vlasta Burian i on byl donucen vystupovat v pronacistickém rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, který líčil Jana Masaryka jako zrádce českého národa.
S koncem války vážně onemocněl, musel omezit svou divadelní činnost. Začal se ztrácet před očima, i tak stále vtipkoval. Ukázalo se, že přechodil nejméně dva zápaly plic a dva záněty průdušek. Když ve věku 55 let dne 19. června 1947 zemřel, přišla se s ním do krematoria rozloučit celá herecká Praha.
Zdroje:
HEDBÁVNÝ, Zdeněk; PEŠEL, Ladislav. Ladislav Pešek - skutečnost a sen. Praha: Columbus, 1997. ISBN 8085928612.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. Praha: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
