Článek
Slavínského filmy měli lidé prostě rádi. Ačkoliv jiní filmaři i kritici jeho dílem opovrhovali, neboť dle nich točil snímky na hranici kýče, on byl se svou tvorbou spokojen. „Proč nedat divákovi to, co žádá, když si za to zaplatí?“ říkával.
Vladimír Slavínský, 1927
Jakýmsi jeho protipólem byl Otakar Vávra, který se Slavínským na počátku své kariéry napsal scénář k filmu Uličnice, jež byl šitý přímo na tělo Věry Ferbasové. „Ferbasová byla nejúspěšnější ženský komik v tehdejším českém filmu pro nenáročné obecenstvo, jak se zdvořile říká. Tohle byla práce, na kterou bych nejraději zapomněl, ale vynahradila mi to spolupráce s Hugo Haasem,“ popsal Vávra ve svých pamětech.
Věra Ferbasová, Oldřich Nový
Slavínský z Věry Ferbasové vytvořil typ potřeštěného děvčete, které vždy potká štěstí. Z Antonie Nedošínské vytvořil typ dobrosrdečné mámy a ze Svatopluka Beneše typ lehkomyslného studenta.
Na svou první velkou příležitost před kamerou Beneš nikdy nezapomněl. Když od slavného režiséra dostal jednoho dne telegram, ve kterém stálo, že mu chce nabídnout roli, byl štěstím bez sebe. Následně strnul úžasem, když zjistil, že jde o větší roli v komedii Studentská máma. „Student, kterého jsem měl hrát, ve škole propadal, protože myslil jen na své děvče. Jeho bytná, které všichni říkali máma, na něm vynutila slib, že se bude učit a všechno dožene. A on to sliboval s takovou vervou, až hystericky zalkal: ,Já to dokážu, slibuju, slibuju, slibuju…´ Slavínský mě dostal do takové extáze, že jsem se složil jako špalek. A on byl z mého výkonu u vytržení! Jásal: ,Mládenče, z vás bude herec!´ Hrůza. Nejhorší bylo, že jsem si to ve filmu skutečně zopakoval. Když jsem šel po letech do kina Illusion, abych se na Studentskou mámu podíval, přede mnou na plátně se svíjel mládeneček v křeči. Nevím, kde jsem vzal tolik drzosti znovu se ve filmu ukázat. Ale Slavínskému se to líbilo. V Roudnici jsem se stal rázem středem pozornosti. Vždyť jsem hrál s Nedošínskou, Pištěkem a Ferbasovou! Také otec se s mým povoláním smířil,“ popsal Beneš své začátky v knize Být hercem.
Antonie Nedošínská, 1930
Slavínský měl zkrátka čuch pro lidový vkus. Navíc ke své práci přistupoval poctivě. Nesázel na osvědčené herce jako Mac Frič či Otakar Vávra, nýbrž často herce vytvářel. Než se však propracoval na jednoho z nejúspěšnějších českých režisérů, chvíli to trvalo. Musel překonat nejeden krach. Díky své urputnosti se ale vždy dokázal postavit zpět na nohy.
Režisér filmů Madla z cihelny, Přítelkyně pana ministra, Zlaté dno, Muži nestárnou či Poslední mohykán se narodil roku 1890 do chudé tkalcovské rodiny jako Otakar Vladimír Pitrman. Vyrůstal obklopen krásnou podkrkonošskou přírodou, pomáhal otci v jeho řemeslu a přitom snil o divadle.
V sedmnácti se rozhodl jít za svým snem a odešel ke kočovné divadelní společnosti v Přešticích. Cestou vlakem si vymyslel svůj pseudonym Slavínský a ve své mladické naivitě věřil, že ve světě umění brzy prorazí. Jenže narazil. Záhy zjistil, že jej samotné herectví neuživí, a tak začal pracovat také v tiskárně. Vystřídal několik angažmá, dokonce si na poutích přivydělával také jako amatérský řecko-římský zápasník.
Ve dvaceti začal psát divadelní hry, ale pražská divadla se k nim stavěla kriticky. Rozhodl se proto jít vlastní cestou. Pronajal si Lesní divadlo v pražské Krči, kde se začal realizovat jako režisér svých her i jako herec.
Během první světové války byl zproštěn vojenské služby, vyzkoušel si různá zaměstnání. Od roku 1915 se pokoušel prosadit také jako filmař. Pustil se do natáčení prvního vlastního filmu Láska šla kolem. K jeho dokončení však neměl dostatek zkušeností ani finančních prostředků. Nicméně to nevzdal. Po první světové válce založil společně s Antonínem Jalovcem společnost Poja Film. Natočil desítku němých filmů, na nichž se podílel nejen jako scénárista, režisér, ale i jako herec. Díky své skvělé kondici zvládal i náročné kaskadérské kousky, jako například šplhání po vnější železné konstrukci Petřínské rozhledny až na samý její vrchol.
Bohužel se na konci dvacátých let dostal do finanční tísně. Jeho filmovému podnikání zasadil hřebíček do rakve požár v promítacím sále, který zničil veškeré vybavení. Zoufalou situaci se rozhodl řešit tím, že chodil po Praze s kufříkem a prodával drobné zboží jako např. mýdla, kolínské vody, kravaty či kapesníky.
S nástupem zvukového filmu se Slavínský dostal opět do sedla. Jeho první zvukový film Právo na hřích z roku 1932 slavil u diváků velký úspěch. Další filmové hity na sebe nenechaly dlouho čekat a jméno Slavínský začalo být pro producenty zárukou zisku. „V jeho životě neexistovala činnost, za niž by se styděl – pracoval v cirkuse, prodával kravaty na ulicích atd. Nakonec dosáhl mety filmového režiséra a tady slavil své úspěchy,“ poznamenal Beneš ve svých pamětech.
Tak jak byl náročný sám k sobě, byl i náročný na lidi kolem sebe. „Tento impulzivní člověk byl jako přetopený kotel. Když něco nebylo v pořádku, dostával záchvaty zuřivosti. Mírnil je jeho asistent Dekoj, který stával vedle něho, aby mohl přistrčit židličku, kdyby si chtěl náhodou sednout. Kletbám režiséra Slavínského neunikl nikdo. Když při natáčení exteriérů pršelo, vykřikoval je vzhůru k nebi,“ popsal Beneš. „Nikdy nehazardoval zbytečně s časem a právě proto byl pravděpodobně nejoblíbenějším a podnikateli nejčastěji vyhledávaným režisérem; často však na úkor herců. Vůbec jsem se filmařům nedivil, protože čím méně bylo filmovacích dnů, tím více se snižovaly náklady. Postihlo to však i herecké honoráře. Vladimír Slavínský si vysoce cenil toho, kdo pro něho něco znamenal, ale na druhé straně dovedl zase přímo nenávidět člověka, který mu něco zkazil, nebo který mu provedl nějakou taškařici,“ prozradil herec Jaroslav Marvan.
Jaroslav Marvan a Vlasta Burian, film Přednosta stanice
Slavínský se dokázal pohádat i s Věrou Ferbasovou, která mu vděčila za hlavní filmové role. Z jejich spolupráce se postupně vyvinul milostný vztah, ačkoliv byl Slavínský od roku 1934 ženatý s o osmnáct let mladší Ludmilou Foltovou. Vztah s „uličnicí“ byl údajně bouřlivý, navíc měli rozdílné profesní představy.
Když se rozešli, začal prý Slavínský hledat někoho, kdo by jeho múzu v její popularitě u obecenstva nahradil. Alespoň tak to vnímala Adina Mandlová, kterou v té době režisér oslovil se scénářem Holka nebo kluk, který měl původně připravený pro Ferbasovou. Mandlové tvrdil, že z ní dokáže udělat kasovní hvězdu prvního řádu a nejoblíbenější herečku Československa. Během přemlouvání jí také sdělil, že nemá smysl dělat filmy pro intelektuály, že musí získat obyčejný lid, který platí za lístky do biografu. „V tom smyslu měl velkou pravdu a pod jeho vedením jsem získala tu popularitu, kterou mi až dosud žádný film s Fričem nebo s Vávrou nemohl přinést. Holka nebo kluk byla nenáročná filmová komedie, která pobavila, a přitom neurážela estetický vkus náročnějšího publika. Hrála jsem tam dvojitou roli, v úloze kluka jsem stepovala a zpívala a vstoupila tedy na nové pole působnosti,“ vzpomínala herečka na fyzicky náročnou roli ve svých pamětech. Navíc díky tomuto filmu nazpívala tehdy veliký šlágr Dejte si radit.
Adina Mandlová, 1934
To, co Slavínský Mandlové slíbil, také splnil. Z komedie Holka nebo kluk byl kasovní trhák a ona se mohla těšit velké popularitě. Ta měla i své stinné stránky. Tou dobou se začaly o herečce šířit pomluvy, že chodí s obávaným státním tajemníkem Úřadu říšského protektora K. H. Frankem. To prý Slavínského inspirovalo ke scénáři filmu Přítelkyně pana ministra, kde si Mandlová střihla hlavní roli chudé sekretářky, o které se začnou šířit klepy, že má poměr s jedním ministrem. Veselohra s happy endem se divákům líbila, měla tedy z klepů prospěch. Mandlové však pomluvy uškodily. Zejména na konci války.
Slavínského filmy přinesly lidem v těžkých dobách hodně radosti. Proto, aby je mohl točit, byl ochoten udělat mnohé. „Slavínský byl dobrý Čech a velký vlastenec. Když se pak stýkal s Němci a někdy je musel i hostit, nikdy ho nenapadlo, že se dopouští něčeho špatného. Dělal to všecko v zájmu udržení české produkce – byl to prostě entuziast českého filmu, pro který žil a o jehož uplatnění se snažil doma i v zahraničí,“ podotkla Mandlová.
Po osvobození byl Slavínský obviněn ze spolupráce s Němci v době okupace, nicméně byl zproštěn obžaloby. Následně se marně pokoušel navázat na své předešlé kasovní trháky. Doba se ale změnila. „Jakmile začal do filmu pronikat nový vzduch, jenž tam vnesl touhu zachytit syrovou skutečnost, ocitl se Slavínský na kře, kterou proud nezadržitelně odnášel,“ prohlásil Svatopluk Beneš ve své knize. Slavínský se sice pokusil ještě vyhovět nové době a natočit drama s názvem DS-70 nevyjíždí, avšak tento snímek už nestihl dokončit. Zemřel náhle uprostřed své práce. Dne 16. srpna 1949 jej našla manželka mrtvého v pracovně jejich pražského bytu. Bylo mu 58 let.
Zdroje
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Praha: Brána, 1998. ISBN 8071718901.
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
