Článek
Věra Ferbasová byla prototypem křehké blondýnky s tváří naivky. Díky svému temperamentu se stala dívčím klaunem zlaté filmové éry první republiky. Byla to nedostižná představitelka uličnic či děvčátek z venkova. K jejím nejúspěšnějším rolím patřila postava zapírané nemanželské dcery Hugo Haase ve Fričově veselohře Mravnost nade vše. Díky svému výkonu si konečně na svou stranu naklonila do té doby značně kousavé filmové kritiky. K jejím dalším známým rolím patřila například Andula Mráčková v komedii Andula vyhrála či Věra Hanáková vydávající se za malou holčičku ve Slavínského komedii Uličnice.
Tento potřeštěný diblík spatřil poprvé světlo světa 21. září 1913 v Sukoradech u Jičína, v rodině středoškolského profesora. Většinu dětství však strávila v Plzni, kam se její rodina přestěhovala poté, co tam byl její otec přeložen. Ačkoliv dostala jméno Věra, rodiče s bratrem Karlem jí neřekli jinak než Bobku. Zřejmě to souviselo s jejím malým vzrůstem. „Měla jsem vizáž blonďatého andílka, ale byla jsem pěkný raubíř. Možná ještě horší než leckterý kluk. Šili se mnou všichni čerti, a navíc jsem si s oblibou ze všeho dělala legraci,“ vzpomínala.
Její nátura byla také důvodem, proč z gymnázia přestoupila na obchodní akademii. Vzdorovitě reagovala na to, že jako jediná byla potrestána, když se dlouho do noci zdržela na tanečním večírku svých starších spolužáků. V tom samém roce také zabodovala v soutěži o nejkrásnější dívku Plzně. Podle humoristy Miroslava Horníčka, který byl žákem Věřina otce, vítězství v soutěži tak trochu stouplo budoucí filmové divě do hlavy. „Tehdy ještě divou nebyla, ale v mé rodné Plzni ji zvolili královnou krásy a vezli po městě v kočáře vyzdobeném růžemi. Dívenka z toho snad trochu zpychla, a když pro ni na příštím studentském bále přišel její vrstevník, odpověděla mu, že s dítětem netančí… ,Promiňte,´ řekl ten chlapec, ,nevšiml jsem si, že jste v jiném stavu,´ “ vzpomínal Horníček s úsměvem. „Já tehdy netušil, že dýchám stejný vzduch s pozdější hvězdou,“ dodal.
To, že bude tak slavná, tehdy netušila ani Věra. Když po maturitě řešila, co dál, poradil jí jeden známý zkusit štěstí v Divadle Vlasty Buriana, kde zrovna hledali sekretářku. Jelikož mladou dívku lákala Praha a po smrti tatínka potřebovala z Plzně pryč, vydala se za králem komiků. Zkoušku na sekretářku udělala na výbornou. Nakonec se v této profesi ale moc dlouho neohřála. Uvádí se, že musela narychlo zaskočit za nemocnou herečku a její ztřeštěný projev Buriana odzbrojil natolik, že jí nabídl angažmá. „Možná to byly právě všechny moje trapasy, kiksy a přeřeknutí, což ho tak pobavilo. Ostatně je známo, že v improvizaci se král komiků tak rád vyžíval. Nabídl mi pak takovou gáži, že jsme okamžitě souhlasila. Představte si, že mi jako začátečnici dal patnáct set korun. No, to u Voskovce a Wericha neměl ani Plachta, ani Filipovský,“ chlubila se po letech.
František Filipovský
V tomto ohledu měla herečka trochu zkreslené informace, protože ani Filipovský na tom nebyl v rámci svého prvního opravdového angažmá se smlouvou špatně. Když se na něj přišel podívat Jindřich Honzl z Osvobozeného divadla a nabídl mu v roce 1932 práci, nečekal, jak štědrý bude mít plat. „Pro začátek sedmnáct set korun,“ sdělil mu muž, který s ním sepsal smlouvu. „Ve mně se zatajil dech: ,Tolik?´ Nepodařilo se mi skrýt údiv. ,Kolik vám dávají v Aréně? ´ Usmál se Háša. ,Až se vám to, pane řediteli, stydím přiznat, ale tohle beru.´ V Aréně jsem si totiž přišel i s režiemi nejvýš na devět stovek,“ uvedl František Filipovský ve svých pamětech.
I tak si Věra ve své době přišla na velmi pěkné peníze. Bez hereckého vzdělání byla hozena do vody a musela se naučit plavat. Pozorně sledovala své kolegy, vyhlášené komiky Vlastu Buriana a Jaroslava Marvana, a snažila se od nich něco přiučit. Když hrála role ztřeštěných holek, v podstatě stačilo, že byla sama sebou.
Vlasta Burian ve filmu Anton Špelec ostrostřelec
Než se stala zavedenou filmovou herečkou, chvíli to trvalo. Tehdy zářily hvězdy jako Anny Ondráková, Lída Baarová a Adina Mandlová. Vedle nich nebylo snadné se prosadit. Když pak Ondráková dala přednost filmové práci v Německu, stala se Ferbasová, která byla podobný typ, její nástupkyní. Zpočátku jen sekundovala představitelkám hlavních rolí, vzápětí ale přišla řada filmů, které jí byly psány přímo na tělo.
Anny Ondráková, 1932
Po devíti letech filmování však nastal zlom. V roce 1942 skončila s hereckou kariérou a se vším, co k tomu patřilo. Konec květin a dárků od ctitelů, konec dávání autogramů, potlesku a večírků. S filmovým světem se rozloučila komedií Zlaté dno, v níž sekundovala Vlastovi Burianovi. Ačkoliv jí práce stále bavila, nechtěla se kompromitovat aktivní účastí na říšských projektech. Dala tak na radu o 21 let staršího manžela architekta Josefa Pálky, za kterého se v roce 1941 provdala. Než aby hrála v německých filmech, to raději přestala hrát úplně a prohlásila, že se bude věnovat rodinnému životu, což také učinila.
Věra Ferbasová, 1937
Po boku dobře situovaného manžela se stala profesionální manželkou. S koncem války doufala v lepší časy, nicméně pak se moci chopili komunisté. Když jí pak bylo sděleno, že by měla být politicky organizovaná, učinila osudový přešlap. „Já politice nikdy nerozuměla, a tak, protože jsem bydlela na Václavském náměstí, šla jsem se přihlásit tam, kam jsem to měla nejblíž – do strany národně sociální…,“ uvedla v rozhovoru s Ondřejem Suchým.
„Brzy nato nám zkonfiskovali majetek, sebrali byt, zaplatili jsme půl milionu pokuty, manžel byl na čtyři roky zavřenej, a když jsem se odstěhovala k mamince, u které tenkrát bydlel také můj bratr s rodinou, vystěhovali nás nakonec i z bytu maminčina, ačkoliv ta neměla s politikou nikdy nic společného,“ vzpomínala. „Nabídli nám bydlení na slezských hranicích – jednu místnost, bez sklepa a bez půdy. Do čtrnácti dnů se vystěhovat. Matka se z toho roznemohla, takže nám to nakonec prodloužili ještě o týden. Pak jsme se odstěhovali do Nového Jičína a tam teprve sháněli nějaký byt,“ popsala krušné období.
S bývalou herečkou komerčně úspěšných filmů se život po válce nemazlil. Obrovský sociální sešup nicméně ustála s grácií. Ani v těch nejtěžších dobách neztrácela svůj typický úsměv. Po pár letech se manželům podařilo získat finanční obnos z majetku, který měli v Rakousku a zakoupili v Ládví u Prahy vilku, kterou kdysi užívala jako letní byt herečka Růžena Nasková. Děti neměli, společnost jim dělal kocour Rumcajs se psem Hafíkem.
Nataša Gollová, Miroslav Homola, Růžena Nasková, 1941, film Konečně sami
Na lepší časy se zablýsklo i po stránce profesní. Po patnácti letech se vrátila do filmových ateliérů v epizodních úlohách starších žen. Před filmovou kameru se vrátila rolí dámy v bordelu v komedii Poslušně hlásím. Dále si zahrála prodavačku ve filmu Dnes naposled, objevila se také v pohádce Dařbuján a Pandrhola. K jejím dalším snímkům patří Skřivánci na niti, kde hrála trestankyni a také Penzion pro svobodné pány, kde v roli slečny Mossieové špehovala své nájemníky. Naposledy si ve filmu zahrála v roce 1974 po boku Luďka Soboty v komedii režiséra Oldřicha Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje. Role energické tetičky jí sedla jak ušitá.
Závěr jejího života byl smutný. Usměvavá herečka musela po manželově smrti v roce 1973 řešit svou bytovou situaci. Žila sice ve vilce s krásnou zahradou, nicméně pro jednoho člověka bylo náročné bydlení ufinancovat. Rozhodla se proto dům prodat. Bohužel důvěřivá herečka naletěla podvodníkům a nakonec přišla nejen o mnoho pokladů, které dům v Ládví skrýval, ale i o dům samotný. Přestěhovala se do garsonky na jednom pražském sídlišti, kde také zemřela. Osamělou herečku našli poté, co si její sousedé uvědomili, že ji už delší dobu neviděli. Její náhlá smrt v necelých 63 letech všechny zaskočila. Svého manžela přežila o 3 roky.
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Vzlety a pády slavných českých žen. Osobnosti. [Praha]: Petrklíč, 2015. ISBN 9788072295678.
HORNÍČEK, Miroslav a ROHÁL, Robert. O životě. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 807229069×.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
