Článek
Herečka a komunistická funkcionářka Jiřina Švorcová známa ze seriálů Žena za pultem, Okres na severu či My všichni školou povinní, dodnes budí kontroverze. Někdejší členka ÚV KSČ a předsedkyně Svazu českých dramatických umělců bývá kritizována za své politické postoje a angažovanost, jiní ji zase vnímají jako charakterního člověka. „V našich srdcích se zapsala nejen svým skvělým hereckým uměním, ale především jako laskavý, čestný a zásadový člověk. Nikdy neváhala, když mohla někomu pomoci. A nikdy se nesklonila ani před nespravedlivými útoky vůči své osobě a vůči straně, k níž se hlásila,“ uvedl po její smrti Vojtěch Filip.
Po sametové revoluci to Švorcová neměla jednoduché. Tehdy se jí zbortil svět. Jiřina Jirásková a Petr Haničinec, její tehdejší přátelé, svolali schůzi Občanského fóra, na kterém herci dali jasně najevo, že se Švorcovou odmítají hrát. Byly jí vytknuty všechny hříchy KSČ. Kolegové ji totiž brali jako představitelku režimu. „To politické prozření většiny lidí bylo fascinující. Ano, já musela z kola ven. Tady v souboru každý na každého viděl, věděl, do jaké míry byl kdo zadobře s minulým režimem. Nešlo jen o role a o vyznamenání, ale také různé protekce a výhody. Tu mimořádně přidělený byt, tu pozvání na vládní hon či na soukromé oslavy papalášů. Teď ovšem byli všichni na jedné lodi a drželi basu. A na téhle palubě pro mě opravdu místo nebylo,“ popsala v knize Jiřina Švorcová osobně.
Jakmile její kolegové začali hovořit o stávce, kterou uspořádají, pokud neodejde, uvědomila si, že už dál v Divadle na Vinohradech, kde hrála 40 let, již nechce být a odešla do důchodu. Ukončení působení na herecké scéně nesla těžce. Výraznějších hereckých příležitostí se již nedočkala. Její místo v šatně obsadila Zlata Adamovská. „Na začátku osmdesátých let jsem se tam ucházela o angažmá, ale bylo mi řečeno, že ho dostanu, jen pokud vstoupím do strany. Samozřejmě jsem odmítla a pět let byla na volné noze. Že jsem skončila právě na židli Jiřiny Švorcové, považuji za ironii osudu,“ uvedla pro iDNES.cz.
Zlata Adamovská
Švorcová tehdy musela spolknout nejen to, že už dál nemůže hrát na Vinohradech, ale i to, že jí staří kamarádi ukázali záda. Mnohé kolegy prý naštvala díky tomu, že v roce 1977 četla text tzv. Anticharty v pražském Národním divadle. „Obsah Anticharty byl ve stylu životního postoje komunistky Jiřiny Švorcové. Velmi mi vadila její soudružská zrada nás všech,“ prohlásila v roce 2017 herečka Hana Maciuchová.
Hana Maciuchová
Když se po revoluci sčítaly její hříchy, Anticharta byla zcela jistě mezi nimi. „Já jsem jako herečka a současně předsedkyně Svazu českých dramatických umělců byla pověřena je přednést. Čili na mě bylo nejvíc vidět,“ uvedla Švorcová ve své knize.
Provolání, ve kterém mimo jiné stálo: „Pohrdáme všemi, kdo se v pýše nebo za mrzký peníz odtrhli od lidu,“ pak podepsaly stovky umělců. Svým podpisem vyjadřovali loajalitu komunistickému režimu a odsouzení Charty 77. Cílem bylo oslabit vliv disentu a vytvořit dojem, že společnost stojí pevně za vládnoucí komunistickou stranou. Řada umělců posléze tvrdila, že tak činila pod nátlakem. „Na období Anticharty vzpomínám velmi nerada, otevírají se staré rány, které způsobila i naše kolegyně. Tehdy v lednu jsem přišla domů z porodnice a zrovna hlásili, že zatkli Otu Ornesta, tatínka mého muže Jiřího Ornesta a bývalého ředitele Městských divadel pražských. Údajně za nějakou špionáž. Pár dní nato došlo k Antichartě. Čelili jsme nátlaku, že musíme podepsat. Nakonec jsme podepsali, z té čiré hrůzy, nejistoty a strachu…,“ popsala po letech herečka Daniela Kolářová.
Mohlo by se zdát, že Švorcové coby kované komunistce byli chartisti trnem v oku. Jak uvedla rok před svou smrtí, podle ní to byli lidé, kteří zběhli od praporu. Byli to lidé, kteří prostě chtěli změnu a mělo se s nimi diskutovat. Jenže jakákoliv kritika se tehdy odmítala. „Myslím si, že leckdo, kdo podepsal Chartu, se dnes diví, kam nás to zavedlo. Všichni disidenti určitě nechtěli tenhle kapitalistický svět,“ podotkla.
Václava Havla, jednoho z prvních mluvčích Charty 77 prý tenkrát osobně neznala. „Jak později začalo jít do tuhého, dostali jsme za úkol, abychom mezi lidmi Havla odhalovali. Byli to právě soudruzi Štěpán a Fojtík, kteří nám to říkali na schůzi, tak jsem se jich zeptala: ,Něco nám o Havlovi řekněte. Já o něm vím akorát, že napsal Zahradní slavnost a že je disident. Nic víc.´ A potom se Fojtík někde vyjádřil, že když si s tímhle nevím rady, tak nepatřím do strany, natož do ÚV. Žádné informace jsme nedostali a plácali se v tom, jak jsme mohli.“
Václav Havel
Podle Švorcové byla chyba, že se Havel tehdy nemohl uplatnit. Jeho hry se měly hrát, neboť to dle ní vesměs nebyly špatné hry. „Hry samy o sobě nepostrádají humor, nepostrádají filosofii – a dokonce filosofii, kterou bylo možno přijmout i tenkrát. Považuji to za maloduché, že se neuváděly, protože by rozhodně socialistické zřízení nezbořily,“ hodnotila ve své knize.
To, jaký má Švorcová názor na Havla, zajímalo těsně před sametovou revolucí novináře BBC. Když ji požádal o rozhovor pro televizi, neodmítla. Což se posléze ukázalo jako chyba. Rozhovor prý probíhal normálně až do okamžiku, kdy se jí mladý muž zeptal na její mínění o Havlovi. „Moc jsem mu toho neřekla, protože jsem toho ani moc nevěděla. Jen to, že je disident, že jeho hry nejsou v souladu s oficiálními názory, že organizuje protestní shromáždění a že mu toto svým způsobem výjimečné postavení zřejmě vyhovuje… Tedy nic, co by mu mohlo uškodit. Jestli se nemýlím, tak v té době se už setkali Havel a Štěpán v Divadle Na zábradlí a vtipkovalo se, že si tam začali tykat. Ten mladík byl ještě s odpuštěním takový hajzl a zřejmě věděl, k čemu ten rozhovor hodlají použít, že mi naznačoval mezinárodně srozumitelným gestem, abych řekla, že to Havel dělá všechno pro peníze, což jsem jednak nevěděla a jednak bych to ani neřekla, protože by to byla pomluva,“ popsala. I to málo, co řekla, prý stačilo, aby v oslavném polistopadovém pořadu o budoucím prezidentovi udělali prostřihy na její neuctivé výroky. „A když se to pak odvysílalo, tak mi potom kamelot v metru na Malé Straně řekl, že se diví, že mě ještě nepověsili za to, že jsem takhle pomlouvala pana prezidenta,“ popsala svůj negativní zážitek krátce po revoluci v knize Jiřina Švorcová osobně.
Po revoluci své přesvědčení neopustila. Dlouhá léta podporovala KSČM recitací poezie na volebních mítincích. Roku 1996 se neúspěšně pokoušela kandidovat za KSČM do Senátu. Dožila se 83 let.
To, že „nepřevlékla rychle kabát a nepoplivala si tím tak celý svůj život,“ si na ní cenila Jiřina Bohdalová. Naopak například Pavel Landovský ji vinil ze svých problémů s režimem: „Dobrá herečka, ale špatný a hloupý člověk, který nevědomky podporoval totalitní vládu a její zločiny. Švorcová byla v týmu těch, kteří se zasloužili o můj déle než dvacetiletý zákaz v československých sdělovacích prostředcích.“
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
