Článek
V nedávné době se na internetu vyrojilo poměrně hodně příspěvků na téma Václav Havel. V pondělí 5.10. totiž uplynulo 90 let ode dne, kdy se první prezident České republiky narodil. Ačkoliv to v prosinci bude již 15 let, co vydechl naposledy, mnozí na něj nezapomněli a dávají najevo, že je třeba si jej stále připomínat. Havel bývá označován za ikonu demokracie, za člověka, který prosazoval „idealistickou“ politiku založenou na morálce a lidských právech.
Je nezpochybnitelné, že Havel patřil mezi nejvýraznější osobnosti 90. let a že jeho jméno v zahraničí budí respekt. Býval považován za morální autoritu, za muže, který v krizových chvílích vystupoval s nadhledem a vyhýbal se ostrým konfliktům. Pro mnoho lidí představoval v porevolučním období zdroj naděje.
Zdá se, že zejména mladou generací je osobnost Václava Havla vnímána velmi pozitivně. Nejnovější data analytického ústavu STEM ukazují, že v hodnocení Václava Havla panují generační rozdíly. Havlovu roli ve vývoji země po listopadu 1989 hodnotí dle výzkumu kladně 88 procent mladých lidí, zatímco u lidí starších 60 let je to 60 procent. Generační rozdíl se objevil i u dalších otázek. Zatímco pouze 6 % respondentů ve věku 18 až 29 let jej označuje za osobnost, která nese vinu za většinu dnešních problémů země, u respondentů ve věku nad 60 let tuto odpověď volilo 32 % dotázaných.
„Na datech je zajímavé především to, že pozitivní hodnocení Václava Havla je nejsilnější právě mezi lidmi, kteří jeho prezidentské působení nezažili jako dospělí. Mladší generace jej zároveň vnímá odlišně než generace starší: častěji ho spojuje s bojem za lidská práva a mezi důvody pozitivního hodnocení u ní výrazně vystupuje jeho odvaha a postoje před rokem 1989,“ uvedl před pár dny Jiří Táborský, analytik STEM.
Výsledky šetření naznačují, že velkou roli v tom, že si připomínáme přínos této osobnosti, hraje to, jak se o Havlovi hovoří ve školách a v médiích. Mladí jej nevnímají pouze jako disidenta, kritika komunistického režimu a prezidenta, který stál u zrodu demokracie v České republice a který napomohl k začleňování naší země do západního světa, ale také jako jako spisovatele, který ve svých dílech zdůrazňoval, že lidé by měli „žít v pravdě“.
Prosazoval morální rozměr, který se bohužel dnes spíše vytrácí. Bohužel musím souhlasit s Jiřím Suchým, který v roce 2016 prohlásil: „Neviditelná ruka trhu je to, co nám vládne. A to je katastrofa, protože lidi skutečně daleko snáz slyší na to, že se mají pachtit za materiálními výhodami, že tudy vede cesta. Třeba chtít po široké veřejnosti, aby byla schopná nějaké oběti, aby se v něčem uskromnila, aby o něčem přemejšlela a šla víc do sebe, to je směšný, to není moderní. Každá krize začíná v duši lidí, kteří si ani neuvědomují, že to podstatný je míjí.“
To, kam se naše společnost dostala, se bohužel rozchází s tím, co hlásal Václav Havel v dobách, kdy byla demokracie ještě v plenkách. Lidé potřebovali slyšet, že bude líp, že to zlé je za námi že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Šlo o naivní utopii?
K Havlovým nedožitým devadesátinám se vyjádřilo mnoho osobností, mezi nimi byl i bývalý prezident Miloš Zeman. „Václav Havel byl politický utopista a věřil v dobré úmysly druhých. Já jsem si nedělal velké iluze a prosazoval zákony a opatření proti korupci, praní špinavých peněz a tunelování,“ uvedl na svém facebookovém profilu.
Ti, co si pamatují 90. léta, zažili po Havlových výrocích určité rozčarování. V době, kdy lidé cinkali klíči, věřili, že nastává doba tolerance, sounáležitosti, svobody a také vyšší životní úrovně. To, že se bude pracovat na tom, aby v zemi bylo lépe, naznačovala také slova předsedy vlády Václav Klause. „Budeme potřebovat všechnu svou moudrost, rozvahu, schopnosti i rozum, abychom obstáli, abychom tuto krásnou, ale posledními desetiletími tolik poškozovanou zemi uzdravili a udělali z ní zemi normální, vyspělou, kulturní, fungující,“ pronesl Klaus v roce 1993.
Bývalý prezident Václav Klaus
Chvíli to vypadalo, že vše funguje, jak má. Byla nízká nezaměstnanost a ekonomika rostla. Jenže pak nastal pád. V době nově rodící se ekonomiky si tu skupina vlivných jedinců udělala mejdan a stát přišel o desítky miliard korun na daňových únicích. Devadesátá léta se nesla ve znamení špinavých peněz a mafiánských praktik. Postupně jsme si zvykli na kauzy Kožený, Krejčíř, Mrázek a další.
Atmosféru té doby se snažila zachytit například investigativní novinářka Jana Lorencová, která napsala knihu Krvavé oleje. V 90. letech upozornila na kauzu týkající se obchodů s LTO, při nichž přišla státní pokladna o miliardy na daních a několik lidí o život. „Když jsme tzv. zvonili klíči, nemohli jsme tušit, čím vším projdeme. Věřili jsme těm, kteří se z naší vůle, z vůle občanů, dostali do čela státu, stejně jako jsme věřili sobě. Moc se nám to nevyplatilo. Pohrdání morálními principy, postupné povýšení majetku získaného jakoukoli formou, dokonce i tou nejšpinavější, se stalo součástí každodennosti. A ten, kdo to nepochopil, je často považován za hlupáka,“ prohlásila v jednom ze svých rozhovorů v roce 2008.
Na obchodování s LTO profitoval dle Lorencové i Chemapol, který převezl přes hraniční přechody na 90 % nezdaněné nafty. V čele Chemapol Group byl bývalý agent StB Václav Junek, který byl oblíbencem nejen premiéra Václava Klause, ale také Václava Havla, a to zejména poté, co dostal od Junka 200 milionů korun za prodej svého polovičního podílu Lucerny. Jeho podíl sice chtěla odkoupit žena jeho bratra, Dagmar Havlová, nicméně Václav Havel dal přednost nabídce Chemapolu, ve kterém viděl pilíř české ekonomiky. Spletl se. Chemapol Group přestal splácet dluhy svým věřitelům a v roce 1999 zbankrotoval. Následoval komplikovaný konkurz.
Každý dělá chyby. Takto většinou reagují lidé, kteří neskrývají obdiv k Václavu Havlovi. Říkají, že bychom se měli soustředit na přínos této osobnosti a nešťourat se v jeho omylech či slabostech.
Ti, kteří se na Havla dívají kritickýma očima, často poukazují například na jeho záletnou povahu, jeho nekonvenční vztah s manželkou Olgou, které byl několikrát nevěrný. Havlův sňatek s Dagmar Veškrnovou, kterou si vzal poměrně krátce po smrti Olgy, vyvolal rovněž rozpaky.
Václav Havel a Dagmar Veškrnová, 1995
Více jak jeho osobní život však bývá kritizována jeho rozsáhlá amnestie, kterou oznámil ve svém prvním novoročním projevu v roce 1990. Tímto gestem chtěl dát najevo, že se distancuje od komunistického soudnictví. „V naší zemi je mnoho vězňů, kteří se sice vážně provinili a jsou za to potrestáni, kteří však museli projít – navzdory dobré vůli některých vyšetřovatelů, soudců a především advokátů – pokleslou justicí, jež zkracovala jejich práva,“ prohlásil na Nový rok 1990 prezident, který měl osobní zkušenost s životem za mřížemi.
A tak se na svobodu dostaly více než dvě třetiny vězňů, což vyvolalo samozřejmě obavy ze zvýšení kriminality. Ačkoliv se amnestie netýkala vrahů, přesto věznice opustilo i několik nebezpečných zločinců. Mezi ně patřil i Jaroslav Oplištil, který byl odsouzený za pedofilii. Ten krátce po propuštění získal místo sanitáře v pražské Nemocnici Na Bulovce na dětském oddělení, což nemohlo dobře dopadnout. Na konci dubna zašel navečer do hospody, kde si dal několik piv. Poté se vrátil na své pracoviště. Tam jej zaujalo broukání sedmiměsíční holčičky v postýlce. Vzal ji do náruče a pak jej napadlo odnést si miminko k sobě na ubytovnu. Tam ji znásilnil. Když dívenka začala křičet, stiskl jí krk. Ráno jej vzbudila policie. Téměř okamžitě se k činu doznal. Trestu smrti však unikl, neboť byl den po jeho dopadení zrušen. Dostal tedy maximální možný trest, což bylo 25 let vězení.
Vlnu kritiky vyvolalo i omilostnění syna slavné olympioničky Věry Čáslavské, který při potyčce usmrtil svého otce. Gymnastka, která během olympijských her v Mexiku byla vyhlášena druhou nejpopulárnější ženou planety, to v životě neměla jednoduché. Kvůli svým negativním postojům vůči komunistickému režimu musela zmizet z veřejného života. Na výsluní se opět dostala díky sametové revoluci. Od Václava Havla dostala nabídku stát se pražskou primátorkou, což ale odmítla. Nepřijala ani nabídku zastávat post velvyslankyně v Japonsku. Nakonec kývla na možnost stát se prezidentovou poradkyní. Téměř současně s rozpadem federace v roce 1992 však svůj post na Hradě opustila. „Získat zlaté medaile v Tokiu a Mexiku bylo ve srovnání s touto prací jarní procházka po Petříně,“ prohlásila.
Věra Čáslavská, poštovní známka, 1969
Následující rok se slavné sportovkyni obrátil život naruby. V srpnu 1993 zemřel po potyčce se synem Martinem její bývalý manžel Josef, což bylo velké sousto pro média. Po zdlouhavém procesu byl její syn odsouzen ke čtyřem letům vězení. Než však stihl nastoupit do výkonu trestu, byl v lednu 1997 Havlem omilostněn, ačkoliv o to Čáslavská nikdy nežádala. Díky Havlovu zásahu byl tento případ ještě více medializován, což dostalo Čáslavkou na dno. Stáhla se z veřejného života, bojovala s těžkými depresemi. Její psychické problémy ji dostaly do Bohnic. Do veřejného života se začala vracet až v roce 2009. Postupně znovu získala sebedůvěru a vystupovala na řadě sportovních a společenských akcí. O pár let později bohužel podlehla rakovině slinivky břišní.
Václav Havel si i přes své přešlapy získal mnoho příznivců. Ti jej vždy budou vnímat jako jednu z největších postav historie našeho národa. Havel, který se do dějin zapsal jako poslední československý a první český prezident si jistě zaslouží uznání. Díky svému mezinárodnímu kreditu dokázal naši zemi poměrně rychle vyvést z vlivu Sovětského svazu a otevřít jí dveře na Západ. Vyvedl Československo z Varšavské smlouvy, výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do NATO. Světového uznání dosáhl také jako literát a bojovník za lidská práva. Proto je také po něm pojmenováno hned několik veřejných prostranství a institucí.
Jako každý jiný člověk, i on měl své klady a zápory. Občas o sobě i pochyboval. Působil skromným dojmem, jako člověk, kterého do politiky a na Hrad „povolala doba“ a Občanské fórum. To z něj učinilo téměř skvělý objekt pro idealizaci.
Lidé potřebují společenské vzory, osobnosti, které zaslouží respekt. Dříve touto osobností byl T.G. Masaryk, po válce nám byl komunistickou propagandou podsouván Klement Gottwald. Zrodil se kult osobnosti, který se držel i po Gottwaldově smrti. Lidé si zvykli na černobílé vidění světa, na to, že nám je někdo dáván za vzor. Pak přišlo jisté uvolnění, i tak jsme měli tendenci k někomu vzhlížet, někoho si vážit. Během sametové revoluce se tou osobností stal Václav Havel. Disident, kterého dosud dříve mnozí neznali. Člověk, který se díky perzekuci ze strany komunistického režimu uzavřel ve svém světě na chalupě na Hrádečku.
Jakmile začaly mizet hranice a okusili jsme pocit svobody, mnozí uvěřili idejím Václava Havla a postavili si jej na piedestal. A jelikož se doposud nenašel nikdo jiný, kdo by si takovou úctu jako on zasloužil, nezbývá, než přimhouřit oči a nechat ho na tom piedestalu stát dál. A to i přesto, že na tom piedestalu stát ani nechtěl. Nejspíše tam bude stát ještě hodně dlouho, neboť naše společnost doputovala do stavu, kdy se jen těžko hledají velké osobnosti hodné následování.
Zdroje:
SUCHÝ, Jiří a HVÍŽĎALA, Karel. Legenda Suchý: rozhovor s Jiřím Suchým. Olivovníky. Praha: Galén, [2016]. ISBN 9788074922749.
