Článek
Když odejde láska života: Jak neztratit víru ve Vesmír, i když vám puká srdce
Cítím jen bolest, můj klid se ztratil. Byl jsi tu všude, ale odešel jsi. Miluji tě a ty miluješ mě, ale nemůžeme být spolu. Bolest mě svírá a trhá srdce na kusy. Vím, že bych tu neměla bezvládně ležet v bolesti a pláči. Vím, že si tím jen tvořím další bolest. Přesto nevstanu. Nejde to. Nedokážu tu destrukci zastavit.
Byl jsi tu, láska mého života. Úžasný partner, nejlepší přítel, báječný milenec, skvělý posluchač, tichá podpora a moje nejbližší bytost. Už tu nejsi. Odešel jsi. Ze dne na den. Svírá se mi srdce bolestí, strachem, pochybnostmi a smutkem.
Říká se, že to spraví čas.
Říká se, že přeci není jediný a přijde jiný.
To však není útěchou, bolí to zas a zas,
Ta slova mou bolest neumírní.
Cítím lásku, hlubokou a opravdovou.
Cítím strach a pochybnosti o smyslu mého bytí.
Byl jsi mou láskou osudovou,
Mé slunce, které již jen ve vzpomínkách svítí.
Otázky, na které chybí odpověď
Věřila jsem ve vědomé tvoření. Tebe jsem si vysnila. Vesmír mi tě poslal přesně takového, jakého jsem žádala. Moje první opravdová láska, přestože v pokročilém věku. A nyní se rozplynula. Věřila jsem v tvorbu mých přání a ta víra je pryč. Rozplynula se jako naše láska.
Jak najít zpátky důvěru v to, že mě Vesmír miluje, slyší a vidí? Že slyší má přání a je ochoten mi je dát a plnit? Že mohu tvořit svůj život podle svých představ? Jak to, že to zmizelo?
Jak tomu věřit, když mi tě Vesmír zhmotnil a hned zase vzal?
Proč by si se mnou Bůh takhle hrál, kdyby mě miloval?
Ztráta milované bytosti může být jako smrt kousku sebe sama. Ztráta důvěry ve Vesmír, Boha či cokoliv, v co věřím. Může to být i velké poznání. Pokud si dám prostor a budu si naslouchat.
Všechno pomine, vděčnost zůstává
I když je bolest obrovská a trhá mi srdce na kusy, tak vím, že se to děje pro mě. Že to zvládnu. Že se budu moct zase smát a že budu moci zase milovat. Vím, že mohu cítit vděčnost za to, co jsme mohli prožít. Vděčnost za každou minutu, kterou jsme dostali.
Moudří lidé říkají: „Vše pomine…“
Bolest pomine,
Strach pomine,
Štěstí pomine.
Proto píšu tento článek. Protože vám chci říct, že musíme žít. Každou vteřinu či minutu, kterou strávíme chvilinku v radosti i štěstí, žít. Nemusí se již nikdy opakovat. Může pominout.
Užijme si každou chvíli se svými blízkými, s tím, co máme rádi a v čem se cítíme šťastně. To již nikdy nezmizí, stejně jako moje nádherná láska, kterou jsem prožila. Neznamená to, že máme žít ve strachu, že o všechno hezké přijdeme. Ale ve vděčnosti a radosti, že to můžeme prožívat. I kdyby jen chvíli.
Děkuji ti proto za každičký okamžik našeho nádherného společného žití a bytí. Budeš navždy v mém srdci.
S láskou V.
