Článek
Nikdy jsem neměla problém s tím, že pracuje převážně se ženami.
Brala jsem to normálně.
Každý má kolegy, se kterými si rozumí víc a s některými méně. Nikdy jsem neřešila pracovní obědy ani firemní akce.
Aspoň do chvíle, než se začala objevovat ona.
Nejdřív nenápadně
Její jméno slýchal čím dál častěji.
„Lucie říkala…“
„Lucie dneska zase zachraňovala projekt.“
„S Lucií jsme zůstali déle v práci.“
Byly to drobnosti.
Jenže právě drobnosti člověk začne vnímat nejvíc.
Pak přišly zprávy večer.
Smích u telefonu.
A zvláštní výraz, který jsem u něj dlouho neviděla.
Snažila jsem se být v klidu
Přesvědčovala jsem sama sebe, že přeháním.
Že každý má v práci někoho, s kým si sedne.
Nechtěla jsem být hysterická partnerka, která dělá scénu kvůli obyčejné kolegyni.
Jenže intuice bývá někdy hlasitější než rozum.
Nejhorší byla jedna věta
Jednou jsme byli na firemním večírku.
A když jsem ji konečně poznala osobně, pochopila jsem, proč mi celou dobu vrtala hlavou.
Nebyla nepříjemná.
Právě naopak.
Byla milá, vtipná a sebevědomá.
A hlavně jsem viděla, jak se na ni dívá můj partner.
Nešlo o nic konkrétního.
Jen ten pohled trval o trochu déle, než by měl.
Když jsme odcházeli domů, řekla jsem mu, že mi jejich blízkost není příjemná.
A on se jen pousmál.
„Ty žárlíš úplně zbytečně.“
Možná měl pravdu.
Jenže ta věta mě uklidnila asi stejně jako nic.
Začnete si všímat detailů
Najednou vidíte věci, které jste dřív přehlíželi.
Telefon schovaný displejem dolů.
Úsměv při čtení zpráv.
Novou košili do práce.
A hlavně to zvláštní nadšení, když o ní mluví.
Možná mezi nimi nikdy nic nebylo.
Možná opravdu ne.
Jenže někdy člověka nezraňuje samotná nevěra.
Ale pocit, že citově už stojí někde napůl jinde.
Nechtěla jsem zákaz ani ultimáta
Neříkala jsem mu, aby změnil práci.
Ani aby se s ní přestal bavit.
Jen jsem potřebovala cítit, že naše hranice pořád existují.
Že si uvědomuje, jak některé věci působí.
Místo toho jsem ale měla pocit, že moje obavy shazuje jako nesmyslnou žárlivost.
A právě to bolelo možná nejvíc.
Důvěra není samozřejmost
Od té doby se snažím rozlišit, co je skutečný problém a co jen strach v mojí hlavě.
Není to jednoduché.
Protože někdy člověk opravdu přehání.
A někdy jen včas vycítí, že se mezi dva lidi potichu vkrádá někdo třetí.
Ať už úmyslně, nebo úplně nevinně.
