Článek
mít něco, co ostatní nemají.
Pak přišel zlom. Pamatuji si, jak máma jednou přijela s autem plným našich věcí z předešlého bydliště. Na tváři a uchu měla otisk ruky. U doktora zjistili, že má proražený bubínek od facky, kterou jí dal můj otec. Ani nevím, proč se rozešli, nevzpomínám si na hádky, ale asi to bylo dobře.
Stěhovali jsme se od strejdy k tetě do bytu 3+1. To už si pamatuji, že jsme od strejdy utekly, protože se s ním máma hodně hádala. Po čase máma přivedla domů mého nynějšího otce, vzali se a my se odstěhovali na Moravu k jeho rodičům. Vzali nás v pohodě, neměla jsem pocit, že jsme nechtěné. Tatínek se dokonce popral se strýcem, protože mu řekl, že nejsme jeho. On ale křičel, že jsme jeho holky. Byli jsme mu i na promoci, to už byla máma těhotná.
Když se narodila sestra a vracely se z porodnice, sousedka mě vzala na kolo na žampiony. Jely jsme z kopce u baráku. Já se tehdy naučila jezdit bez držení. Nenapadlo mě nic jiného než z toho kopce pustit řídítka… Zbytek si nepamatuju. Probrala jsem se až v nemocnici. Máma mi tam přivezla panenku s kolébkou, aby mi nebylo smutno.Asi po týdnu mě pustili a já konečně viděla svou sestru .
Mámu si jednoho dne zavolali do školky a řekli jí, že tam nemůžu chodit. Prý si ostatní rodiče stěžují, že učím jejich děti mluvit česky. Místo „šufánku“ říkaly „naběračka“, místo „zemáků“ „brambory“ a místo „vařechy“ „vařečka“. Tak jsem tam chodila jen občas a pak už šla do školy.
Ve škole jsem ale byla jen dva měsíce. Můj otec byl lampasák a převeleli ho na druhý konec republiky. A tam, když si to tak zpětně uvědomuji, to všechno začalo. Do té doby jsem měla spokojené dětství, ale tím přestěhováním se všechno změnilo. Ani nevím proč, ale možná na to společně přijdeme.
