Článek
Dnes budu pokračovat v tom, jak se vyvíjel můj život po přestěhování do Nového Města. Byla nás tehdy velká rodina – máma, sestra, můj nový táta a pár měsíců stará sestřička. Táta nás šel zapsat do školy: sestra do druhé třídy, já do první.
Řízky v kasárnách a dětství v tancích
Táta nastoupil do kasáren jako instruktor vojínů. My se sestrou jsme za ním po škole chodily a čekaly, až skončí. Bylo to tam super. Pamatuji si na jeden tátův nástup, kdy jeden voják chyběl. Přiběhl až po chvíli s řízkem v ruce. Táta mu ho s klidem (byl to hrozný flegmatik) sebral a před ním ho snědl se slovy, že při nástupu se nejí. Já dostala taky chuť, tak mě poslal do kuchyně. Vojáci mi řízek dali, táta tam pak vletěl a se smíchem se jich ptal: „Tohle mají být pořádný řízky?“
Zažila jsem i dny otevřených dveří, kdy jsme lezly do tanků a hrály si na vojáky. Na Mikuláše se dělaly nadílky pro rodiny velících. Byla tam skvělá socializace, všichni nás na vrátnici znali: „Ááá, holky jdou za tatínkem!“
Změna příjmení a první rána: „Ty jsi adoptovaná!“
Zatímco venku u baráku to bylo skvělé – bunkry v křoví, lezení po stromech a bobování, dokud se nerozsvítily lampy – ve škole se to v druhé třídě zlomilo. Táta si nás osvojil a my dostaly jeho příjmení. Děti se mi začaly smát. Že jsem adoptovaná, že moji rodiče nejsou moji. Nikdo se mě nezastal. Dokonce i moje sestra před ostatními vykládala, že jsem jen její „nevlastní“.
Pak přišly vši. Jako nejslabší článek jsem to „samozřejmě“ schytala já. Dostala jsem přezdívku Blecha a stala se hlavním outsiderem třídy.
Pastelka a syndrom nechtěného ptáčete
Vzpomínám si na hodinu prvouky. Někdo mi na pracovní list nakreslil sprostý obrázek. Paní učitelka si chtěla hrát na detektiva a slíbila, že druhý den přinese přístroj, který pozná, čí pastelka to kreslila. Já věděla, že to udělal soused, ale u mě na stole ležela ta červená pastelka, kterou to bylo namalované. Ze strachu jsem ji druhý den „zapomněla“ doma. Tím padla vina definitivně na mě.
Měla jsem syndrom nechtěného ptáčete. Snažila jsem se začlenit i přes odpor všech. Kamarádila jsem se s Marií, která byla taky outsider, ale ostatní holky nás pro zábavu neustále rozeštvávaly. Byla jsem na všechno sama. Doma se se mnou sestra bavila, ale ve škole jsem pro ni byla vzduch a přítěž.
Hrdinství mé matky?
Jednou mi paní učitelka dala pohlavek. Řekla jsem to doma a máma vletěla do školy. Udělala scénu a pak se chlubila, jak ji seřvala a „trefila se do jejího bolavého místa“ – učitelka totiž nemohla mít děti. Máma to dává k dobru dodnes jako hrdinství, ale já to tak dnes nevidím. Útočit na něčí neplodnost není hrdinství.
Učitelka si mě pak odchytla a před kolegyněmi se mě ptala, proč jsem lhala. Já přitom nelhala, pohlavek jsem dostala, jen jsem tehdy nevěděla, že je to něco špatného. I přes to všechno jsem ji měla ráda. Krásně mi do památníku namalovala Šmoulu… Jenže mi ten památník pak ztratila. Milionkrát jsem se jí ptala, až mi po třech letech koupila nový. Ale ten už mi byl k ničemu.
Útěky k hudbě
Když přišel nábor do sboru, vyhrála jsem hvězdičku jako nejlépe zpívající. Písničku „Hvězdička“ miluju dodnes a zpívala jsem ji i své dceři. Do Lidušky jsem chodila půl roku, ale spíš jen proto, abych mohla zmizet z domu. Tam už se to totiž začínalo lámat. Místo objetí přicházelo mlácení i třikrát denně a já se stávala služkou. Ale o tom až příště…
