Článek
Hrdinka ze supermarketu. Přesně tak nazývám jednu pokladní z našeho supermarketu, která se opravdu činila v posledním týdnu v roce. Když totiž máte v jeden okamžik víc práce, než můžete reálně zvládnout, máte chuť s tím seknout. Když na vás ale u toho ještě křičí zákazníci, to už by se jednomu chtělo agresivně vybouchnout. Moje hrdinka ale celou situaci zvládla s grácií. Její krátký příběh by měl znát každý zákazník.
Prosinec a stresové období nejen v obchodě
Vždycky jsem si chtěl zkusit práci pokladního. Teď už ale vím, že rozhodně ne v prosinci. Předvánoční shon, nakupování zásob, jídla, pití. Fronty lidí. Vše na poslední chvíli. V době, kdy si my ostatní bereme volno z práce, abychom stihli vše nakoupit, jsou to právě prodavači, co nám trpělivě doplňují zboží do regálů a odbavují nás. S blížícím se 24. prosincem je to horší a horší. Potom dva svátky, volno, obchody zavřené. A pak znovu to stejné dokola. Tentokrát i se slevami. Dokoupit chybějící potraviny, dovybavit se na závěr roku. Nápor je na prodavače v supermarketech extrémní.
Jedna prodavačka na sedm pokladen
I u nás už zavedli samoobslužné pokladny. Rovnou šest. Na chvíli k nim přiřadili kvalifikovanou osobu, která celé dny nedělala nic jiného, než že jen pomáhala zákazníkům. Dnes je to ale jiné. Lidé už to umí, a takový servis tak není třeba. Běžná praxe tedy je, že zaměstnanec obchodu, který se stará o pokladnu s číslem jedna, má zároveň na starosti obsluhu i oněch šesti samoobslužných pokladen.
Obrázek je ilustrační
Krizové dopoledne
Jenže stačila chvilka, kdy se po vánočních svátcích do obchodu nahrnulo obrovské množství zákazníků, a byl najednou problém. Fronty se tvořily rychleji, takže spousta lidí i s větším nákupem volila samoobslužné pokladny. V jeden moment ale červeně blikaly téměř všechny z nich. To na znamení, že něco není v pořádku. Nesprávně zvážená zelenina. Zboží neodpovídá váze. Dvakrát naskenovaný stejný produkt. Zboží nedovoleně odstraněno. Bylo toho spoustu. Přesně v tem moment, kdy už začali zákaznici hlasitě projevovat svou nespokojenost, odběhla pokladní od první pokladny a zamířila k těm samoobslužným.
„To si děláte srandu? To nás tady teď necháte čekat? Když si to neumí zvážit, ať tam vůbec nelezou,“ spustil člověk, co stál přede mnou ve frontě u první pokladny, kterou neměl dočasně nikdo na starosti. Ostatní se samozřejmě hned v nadávání ochotně přidali.
„Pane, jestli tak strašně spěcháte, nechte tady svůj vozík ležet, já vám ho tady schovám. Přijďte si odpoledne, až tu bude méně lidí. Já dělám, co můžu,“ odpověděla klidně a mile pokladní. Jediná osoba, která měla právo na frustraci z neúměrného tlaku a stresu se nakonec projevila nejlaskavěji z nás. Všichni to pochopili. Nemohla s tím nic nadělat. Všechny ostatní pokladny totiž jely také na 100 %.
Úhel pohledu
Samozřejmě, že jsme se nestali ze vteřiny na vteřinu všichni šťastní, že můžeme ztrácet čas ve frontě. To ne. Uměli jsme se ale na celou situaci podívat jinak. Navíc jsme se s onou pokladní pak ještě dali do řeči a sama nám říkala, ať klidně napíšeme na vedení celého řetězce s vlastním podnětem. Ne jako stížnost, ale jako námět. Ona sama jen plní pokyny manažera prodejny. Ten má zase jasné instrukce přímo z vedení firmy. Takže minimálně ona sama s tímto nastavením nezmůže nic.
Poučení je tak jednoduché. S kritikou raději šetřit. A pokud už si nemůžeme pomoct, buďme si alespoň jistí tím, že kritizujeme na správné adrese. Nakonec i my všichni zákazníci z pátečního dopoledne musíme uznat, že byla tak trochu hloupost vběhnout do supermarketu v nejfrekventovanější dobu s očekáváním, že budou všechny pokladny prázdné a čekající jen na nás.
