Článek
České komedie posledních let mají až na výjimky jednu společnou nemoc. Často kvůli snaze o humor tlačí tak moc na pilu, že se jim to nakonec vůbec nepodaří. Výsledkem pak často bývá klišé humor, dopředu očekávaný, a divák pak odchází z kina s rozpačitými pocity. Někdy ještě prvoplánové hlášky a nepovedený humor zachrání osvědčená sestava herců, ale ani to není pravidlem.
A pak se občas stane, že přijde film, který naprosto vyrazí dech všem, kteří se ho chystali kritizovat. V našem případě jde o film Dream Team (2025).
Jak dostat syna na paralympiádu
Dream Team je přesně ten typ výjimky, která stojí za pozornost už jen tím, co si dovolí. Premisa je na dnešní poměry nanejvýš odvážná. Rázný basketbalový trenér Marek (Martin Hofmann) chce splnit sen svému synovi Šimonovi (Martin Polišenský), který má mentální postižení. Jeho sen je jednoduchý. Zahrát si jednou basketbal za národní tým na paralympiádě. Jenže naráží na realitu, pravidla, a hlavně na nedostatek hráčů. Do toho vstoupí soused Daniel (Jakub Prachař) s naprosto geniálním plánem. Sestavit tým zdravých basketbalistů, kteří budou handicap předstírat.
Balancování na hraně průšvihu
Zní to jako nápad, který může skončit průšvihem. A přiznejme si, že s takovým námětem může skončit průšvihem i samotný film. Existuje totiž poměrně velké riziko, že se může velmi rychle zvrtnout do něčeho necitlivého. Jenže právě tady se ukazuje, že nejde jen o šokující koncept, ale o to, jak ho tvůrci udrží na uzdě.
Je to vlastně dojemný film ve finále, jsem zjistil a vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo někoho nějakým způsobem rozladit, myslím, že spíš naopak.
Scénář napsal Petr Kolečko, režii má Jonáš Karásek (u něhož po Invalidovi dává smysl čekat, že umí pracovat s hranou mezi drsností a lidskostí). A podle reakcí diváků je podstatné hlavně jedno. Film se často popisuje jako vtipný, svižný a řemeslně nadstandardní. A zároveň takový, že dává hodně prostoru těm, o nichž se vypráví.
Nezvykle vysoké hodnocení
Možná nejzajímavější vizitka je ale jednoduchá a pro českou komedii překvapivá. Na ČSFD má film po stovkách hodnocení výsledné číslo 78 %. To je signál, že se tady něco opravdu povedlo. A když se podíváte na to, co diváci opakují nejčastěji, vychází z toho až překvapivě konzistentní obraz. Hofmann táhne, sportovní pasáže mají energii, kamera a střih působí „filmově“, hudba pomáhá atmosféře a humor nepadá do tradiční křeče.
Ano, objevují se i výhrady. Typicky k tomu, že některé linky mohly být kratší, nebo že Prachařova poloha je pro část publika zbytečně „přepálená“. Jenže i tohle je vlastně dobrá zpráva. Lidé se u české komedie po dlouhé době nehádají o to, jestli je to „strašné“, ale kde přesně je hranice tónu a vkusu. To je úplně jiná liga debat, než na jakou jsme u domácích taškařic zvyklí.
Podle skutečných událostí
A pokud je film volně inspirovaný skutečným skandálem z paralympiády v Sydney 2000, dává to celé věci ještě jednu vrstvu. Nejde o samoúčelný a hloupý nápad, ale o zrcadlo, ve kterém je vidět, jak snadno se dá z dobrého úmyslu udělat špinavý trik. A hlavně jak rychle začne člověk obhajovat neobhajitelné, když tomu dá nálepku „pro vyšší dobro“.
Dream Team tak může být přesně ten typ komedie, který českému filmu chybí. Pobaví, ale zároveň není hloupý. Jede po hraně, ale nevypadá, že ji chce překročit jen pro laciný potlesk. A pokud platí, že největší pochvala je prosté „tohle bylo lepší, než jsem čekal“, tak tady to zjevně platí u mnoha diváků.
Zdroje:
https://www.csfd.cz/film/1675070-dream-team/prehled/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-kulturak-jakub-prachar-komedie-je-tezsi-nez-drama-ocenit-svou-praci-umim-az-ted-294464
