Článek
Přelom posledního dne v roce s prvním dnem roku následujícího s sebou nese obvykle směsku různých emocí. Nostalgie, smutek, radost, očekávání, napětí. Je toho celá řada. Kromě toho ale někteří z nás prožívají také určitý typ strachu.
Běžná novoroční otázka nejen majitelů psů
Za tím stojí zvláštní rituál. Každý rok se opakuje se stejnou pravidelností jako půlnoční přípitek nebo novoroční bolehlav. Silvestr skončí, ohňostroje dohasnou a sociální sítě, městské skupiny i útulky se zaplní stejnými příspěvky.
Neviděl někdo mého psa?
Právě to je nejčastější otázka majitelů domácích mazlíčků, kteří zoufale hledají své čtyřnohé členy rodiny. Přidávají fotografie, popisy obojků, telefonní čísla. Znovu a znovu.
A přitom to všichni víme dopředu
Každý rok se mluví o tom samém. O psech, kteří v panice přeskočí plot, vytrhnou se lidem z rukou, splašeně zmizí v lese. O lidech, kteří tráví první leden ne na procházce, ale v terénu, v dešti, v zimě, s baterkou v ruce. Hledají. Volají. Doufají.
Je to o to smutnější, že si to děláme sami. Mnohá města pyrotechniku zakázala nebo výrazně omezila. Ne proto, aby někomu kazila zábavu, ale proto, že dopady jsou často opravdu zdrcující. Přesto se pokaždé najdou tací, kteří si řeknou, že tentokrát je to jedno. Že jejich pár ran přece nikomu neublíží. Že člověk je víc než zvíře. Že to trvá jen chvíli.
Jenže ono to není jen o psech
Rány, světla a tlakové vlny nedělají dobře ani ptactvu. Nedělají dobře zvěři v lesích, která v panice opouští úkryty a vybíhá k silnicím. Nedělají dobře novorozencům, malým dětem, seniorům ani lidem s citlivým sluchem nebo úzkostmi. To všechno nejsou abstraktní argumenty. To jsou konkrétní situace, které se každoročně opakují.
Nikdo tady nemusí moralizovat. Nikdo nemusí zakazovat radost. Ale bylo by fér alespoň na chvíli zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem sebe. Pokud už někdo pyrotechniku odpaluje, měl by přemýšlet kde, kdy a jak. Ne mezi domy. Ne v parcích. Ne tam, kde ví, že někdo venčí psa nebo kde hnízdí ptáci. A ideálně vůbec.
Možná by stálo za to si letos položit jednoduchou otázku, zda stojí těch pár sekund hluku za hodiny strachu, chaosu a hledání? Za to, že se někdo jiný probudí do nového roku s obavou, jestli se jeho pes vůbec vrátí domů?
Nový rok by přeci mohl začínat klidněji. Ne se seznamem ztracených zvířat. Záleží to ale na nás samotných.
