Osobní bolestivá zpověď: Ne, už se mě prosím neptejte na další dítě

„Stane se mi to snad každý týden,“ svěřila se nám se ženou jedna z kamarádek a dala mi i spolu s dalšími přáteli, o kterých tento článek je, svolení anonymně sdílet vlastní trápení a příběh. Už jen kvůli osvětě. Všechna jména níže jsou vymyšlená. Příběhy bohužel nikoliv. Byť mám pocit, že v naší sociální skupině už jsou tyto otázky tabu, tak zkušenosti mých přátel jsou někdy opravdu děsivé.

Jsem prostě svéráz. A vím to. Můj Kuba to ví taky. Chtěli jsme dítě a trvalo to. V dnešní době běžná věc. Ale jasně, že jsem se tím každou příchozí periodou hrozně trápila. A moc vám nepomáhá, když vás na to i okolí neustále upozorňuje, že potomek není. Byla jsem už tak zoufalá, když mě tchyně zase otravovala s vnoučetem, že jsem jí řekla, že má Kuba problém s erekcí. Nemá. Lhala jsem. Ale ona byla konečně zticha. Samozřejmě mi pak Kuba nepoděkoval, ale aspoň ho to donutilo nastavit své matce hranice. Od té doby už se neptá.

Máme krásného zdravého dvouletého syna. Ale jeho příchod na svět byl náš nejhorší zážitek. Oba se z toho ještě vzpamatováváme. Bál jsem se, že o jednoho, nebo dokonce o oba dva přijdu. Z porodnice jsme jeli s tím, že už to nikdy nechceme riskovat znovu. Pokaždé, když se nás někdo zeptá na další dítě, ať jsou si věkově blízko, tak jen vidím, jak má žena ztuhne. Poslední poměrně čerstvou zkušenost mám s kamarádkou mé matky, kterou znám od dětství. Potkali jsme se náhodou v obchodě nad zeleninou, kde začala před spoustou dalších lidí nepříjemně vyzvídat. Už jsem to nevydržel, usmál jsem se a vědomě nevhodně se zeptal na její klimakterium. Jestli už přišlo a jak zvládá případné návaly a tak dále. Zčervenala. Pochopila.

Je mi dvacet osm. Jsem matkou jednoho dítěte. Stává se mi to poměrně často. Někdo se mě zeptá, jak to máme s početím dalšího potomka. Občas rádoby vtipně jako: „Tak co, po klukovi ještě holčičku?“ Nebo dokonce s radami jak na to: „Hlavně buďte v klidu. Psychika je to nejdůležitější.“ Chce se mi křičet. Moc si přejeme další dítě. Už dlouho. Ale ze zdravotních důvodů to nebude jednoduchá cesta. Myslela jsem si, že jsem jen přecitlivělá. Když si něco aktuálně řeším, tak to najednou vidím všude kolem. Samozřejmě, že všude vidím maminky s kočárky. Jakákoliv otázka na mateřství mě tak ubíjí.

Nemůžu dostat z paměti poslední návštěvu u své dcery. Pravidelně jezdím hlídat svoji vnučku. Dcera si odpočne, já si zase užiji naši milovanou holčičku. Můj autobus měl zpoždění, takže když jsem k dceři dorazila, čekala tam na mě místo ní už její sousedka. Někdy nám s hlídáním vypomáhá. Na chodbě, kde je nepříjemná ozvěna, co se nese snad do všech pater, se mě ptala na další dítě. Ať prý dceři promluvím do duše. „Teď je to ideální, aby se vaše dcera nemusela vracet do práce, a Viktorka tak nemusela hned do školky.“ Kdyby tak věděla to, co vím já. Že dcera nedávno potratila. Tehdy mi celá uplakaná volala.

Nemám vejcovody. Jinou cestou než umělým oplodněním nemáme šanci mít dítě. A spoustu neúspěšných pokusů již máme za sebou. Naučila jsem se univerzální odpověď, že mám zdravotní potíže, které mi brání v přirozeném početí, proto se bude jednat docela o zázrak, pokud to někdy vyjde. Většina lidí se po položení otázky na dítě zastydí, protože si uvědomí, že se dotkly osobního nepříjemného tématu a hodí správně zpátečku. Pak se však najde pár expertů, kteří mají vždy radu. „A zkusila jsi bylinkové vložky? Cvičíš jógu? A hlavně musí být v klidu tvá psychika.“ Jsem pak už opravdu ironická. Že by mi opravdu tyto rady přičarovaly funkční vejcovody nazpátek?

Příbuzní na nás neustále tlačí, že už máme svůj věk. Na každoroční rodinné sešlosti se mě vždy s pokoutným úsměvem ptají: „Tak co, kdy to bude, náhodou už?“ U toho trapně rukama předvádí vypouklé bříško. Snažíme se už pět let. To je přibližně 60 neúspěšných měsíců. Vyzkoušeli jsme různé možnosti a docházíme i na kliniku asistované reprodukce. Je to ale příliš osobní. Nechtěla jsem jim sdělovat, jak zoufale a neúspěšně se cítím vedle sestřenice, která chovala už svoji třetí dceru. Tak se ke mně pak jen doneslo, že jsme s partnerem sobečtí kariéristi. Zařídili jsme se podle toho. Místo dalších rodinných setkání tak lítáme vždy na dovolenou, když údajně jen pracujeme pro vlastní blahobyt.

Nejhorší je, že toto je pouze výběr zážitků lidí kolem. Mám jich v hlavě ještě spoustu dalších. Každý se s faktem, že nemůže nebo nechce mít dítě, vyrovnává po svém. Odpovědi jsou různé, skvěle asertivní, originální, naučené, vtipné, zesměšňující tazatele, poučující. Ale to není řešení. Řešením je, byť je to pro některé zvědavce nepříjemné, takové otázky nepokládat. Vůbec. Je to nevhodné. Je to osobní. Může to být velmi zraňující. Je to téma, které se momentálně ve společnosti řeší. A to je dobře. Existuje dost článků ukazujících na potíže s plodností současné generace. A stává se čím dál běžnějším, že páry potřebují speciální péči a vyšetření. Ale to neznamená, že je správné se na to ptát. Není. Mysleme na to. Všichni.