Článek
Před pár lety jsem začal v Praze hrát Amatérskou volejbalovou ligu (AVL) a v týmu jsem se potkal s mnoha fajn lidmi. Do noty mi tam padl jeden čtyřicátník, se kterým od té doby několikrát do roka zajdeme na squash. Jeho jméno ponechám v anonymitě, jak si přál. Příběh už ale ne. Sám totiž s jeho zveřejněním více než souhlasil.
Tomáš začal pořádněji nohu zatěžovat až na konci září. Později už i odložil berle a radoval se, že je vše na dobré cestě. Přiznal mi, že během té doby dokonce několikrát před domem parkoval na místě pro invalidy, i když ze zákona nemohl. Musel zkrátka šetřit kroky. Teď už ale bylo vše v pořádku. Začal navíc navštěvovat jedno fyzioterapeutické centrum. Pro ty z vás, kdo jste s nohou nikdy nemarodili, jen malá poznámka. Už během týdne nicnedělání vám tak ochabne svalstvo a zmenší se celý objem nohy, že byste tomu nechtěli věřit. Umíte si tak asi představit, co se s nohou stane během téměř měsíční pauzy.
Tam si vzala Tomáše pod křídla jedna mladá fyzioterapeutku patrně krátce po bakalářském studiu právě oboru fyzioterapie. Mohlo ji být tak asi 25 let.
„Já starej kotrmelec stojím proti mladý holce. Tak si asi umíš představit, že jsem se snažil fakt, co to šlo, abych všechno dal. Fakt jsem hlupák,“ popisoval mi Tomáš.
„Dávala mi zabrat, ale já se cítil dobře, takže jsem do toho dal všechno. Jenže zatěžovala mi koleno různýma cvikama docela dost. Jestli znáš třeba holubičku, jak stojíš na jedný noze. Říkala, že ví, co dělá. Šel jsem totiž hodně přes bolest. Ale nechtěl jsem vypadat jako slaboch. Po příjezdu domů jsem už ale skoro ani nevylezl z auta. Bolestí samozřejmě.“
Obrázek je ilustrační
Pak to šlo ráz na ráz. Bolest další hodiny narůstala neuvěřitelným tempem. Tomáš tak musel znovu vytáhnout berle a podstoupit další vyšetření. Mladou fyzioterapeutku už mezitím k němu nepustili. Diagnóza byla zdrcující. Kostní edém. Šlo v podstatě o přetížení kolene, které zanedlouho znovu oteklo a vyústilo v zánět a další nesnesitelné bolesti. Fyzioterapii tentokrát nahradila znovu ortopedie.
Frustrace a bezradnost. Tohle byly dvě hlavní vlastnosti, které z Tomáše během našeho rozhovoru sálaly. Mluvil potichu. Ale naštvaně. Oddělení fyzioterapie se od něj dnes totiž distancuje a chybu odmítá. Ono je to navíc těžké na prokázání. To si samozřejmě všechny strany uvědomují. Navíc Tomáš je docela netrpělivý, což jeho situaci vůbec neulehčuje.
Podání žaloby, o které jsem informoval v samém nadpisu článku, opravdu Tomáš zvažuje. Přesto cítí, že šance na úspěch je velmi malá. Žaloba mu navíc koleno nevrátí. Pokud udělala fyzioterapeutka chybu, jistě se z ní poučí.
(Tady je nutné ještě přidat jednu důležitou poznámku. Když je někdo mladý, čerstvě po studiích, automaticky to neznamená, že je špatný. Tento text není výzvou pro to, abyste se báli chodit k mladým lékařům, fyzioterapeutům atp. Je poučením v jiných oblastech.)
Tomáš se smířil s tím, že se bude muset patrně naučit žít s částečným pocitem křivdy. Část viny totiž bere správně i na sebe. Jako malé uspokojení vnímá i vznik a zveřejnění tohoto textu. Zdokumentováním jeho příběhu chce i varovat ostatní, aby neudělali stejné chyby jako on. Ve zkratce zmiňuje tyto tři body, které jsou vlastně jeho hlavním poselstvím a odkazem:
- Nikdy se nepředváděj před mladými lékaři.
- Nikdy nechoď přes bolest bez důkladného ujištění se, že je to v pořádku.
- Nikdy se neboj ozvat a zeptat se, když si něčím nejsi jistý.
