To my Češi jsme EU, ne ten zlý Brusel

Debata o Evropské unii se u nás vesměs nese ve skeptickém duchu. Alespoň tedy z mého pohledu. Řeší se, co nám všechno vzali, v čem nás omezují, co si tam zase v Bruselu vymysleli. Nelíbí se nám fakt, že by nám měl někdo diktovat, co máme dělat, nebo co dělat naopak nemáme. Zajímá nás Česká republika a naši občané, nikoliv Evropská unie.

A ona debata se pak vyvíjí přirozeně dál. Ptáme se sami sebe, jestli vůbec součástí této organizace máme být, když nám tolik ubližuje a tolik nás omezuje. Patrně tady ale zapomínáme na jednu zásadní informaci.

To my jsme Evropská unie. To my jsme Brusel. To my můžeme měnit rozhodnutí a ovlivňovat agendu. My můžeme prosazovat to, co považujeme za správné. To, že se občas tváříme jako pasivní diváci místo toho, aby nám docházelo, že jsme hlavními aktéry hry, je možná největší omyl české veřejné debaty.

Evropská unie má dnes 27 členských států. A přestože nejsme geograficky největší, Česko se podle rozlohy nachází někde uprostřed evropské sedmadvacítky. A podle počtu obyvatel patříme dokonce do třetiny největších zemí. Za sebou necháváme mimo jiné Chorvatsko, Finsko, Dánsko, Estonsko, Slovinsko, Kypr nebo třeba Maltu. Jinými slovy. Nejsme žádný trpaslík, který musí stát v koutě.

A když k tomu přidáme populární, i když dnes trochu rozkolísanou myšlenku Visegrádské čtyřky, dostáváme se k ještě mnohem zajímavějšímu postavení. Dohromady je to obrovské území a přes 60 milionů obyvatel. To už je hlas, který v EU slyšet jde. Pokud tedy ovšem chceme, aby slyšet byl.

A tím se dostáváme k onomu jádru věci. My nejsme ti, kdo musí hrát druhé housle. Jen jsme si to tak sami nastavili. Možná je čas přestat se tvářit jako ti, kteří jen přihlížejí, a spolu s několika dalšími státy prostě popadnout první housle a začít určovat melodii. Hrát.

Jenže všechno to začíná v hlavě. Stejně jako ve sportu. Zápas můžete prohrát dávno předtím, než vůbec začne. Už ve chvíli, kdy si sami nevěříte, že vyhrát můžete. Pokud se uvnitř cítíte jako outsider, outsiderem zůstanete, i když máte tým, který by klidně mohl hrát o titul.

Evropa teď po českých volbách možná čeká, co jí řekneme. A možná je konečně čas chovat se tak, že víme, že jsme její součástí. Že Evropa jsme my. A že na tom kusu kontinentu máme plné právo spoluudávat směr. Ne se jen bránit představám o „zlém Bruselu“.

Navíc, a to je poznámka pod čarou, Evropská unie nemusí být spojována jen s negativy. EU v Česku zaplatila tisíce projektů, které zlepšily život milionům lidí. Od modernizace silnic, železnic, pitné vody a čistíren až po podporu vědců, firem, škol a pracovních míst. Každý z nás se už jistě někdy svezl po novém kruhovém objezdu, seděl na lavičce v opraveném parku nebo šel po pěší zóně, která byla z velké části zaplacena právě z evropských fondů. Na vlastní oči tak vidíme, že EU není žádný vzdálený moloch.

A tak je možná načase si konečně přiznat, že síla Česka v Evropě nezačne růst ve chvíli, kdy od ní utečeme, ale ve chvíli, kdy přijmeme, že jsme její plnohodnotnou součástí a začneme podle toho jednat.