Článek
Celým životem se jako červená nit line jedna důležitost. Už od narození se připravujeme na práci. U porodu živíme obavy, aby vše dopadlo dobře a dítě nebylo opožděné. Jakmile si ho odvezeme z porodnice domů, hned začínáme s jeho rozvojem, aby se co nejlépe začlenilo do školky. Ta má za cíl ho zase připravit pro devítiletou školní docházku. Na základní škole je pak hlavní obavou, aby z dítěte „jednou něco bylo“.
Práce jako gros lidského života
O pracovní dráze se přemýšlí už na druhém stupni základní školy. Nikdo nechce ztratit ani měsíc života, proto už jen nepřijetí na střední školu je obrovská tragédie. Když se povede a student zaškobrtne až u maturity, přijde maximálně o pár měsíců života. Tragédie stále, ale už ne tak velká. Všimněte si stále té červené nitě.
No a potom ta práce. Pro někoho ve dvaceti, jiný si prodlouží mládí studiem vysoké školy. Následuje první sestavení životopisu, pohovor, první zkušební doba, podpis smlouvy, uzavírání si docházky za první měsíc, opravdová výplata a budování kariéry. Až do důchodu, tedy zpravidla přes čtyřicet let v kuse.
Nezávidění hodný návrat maminek z mateřské a rodičovské dovolené
Až dosud napsaný text pasoval na muže a ženy. Kromě tedy oné poslední věty: „Až do důchodu, tedy zpravidla přes čtyřicet let v kuse.“ Ano, do slova „zpravidla“ se lehce schovají všechny drobné výjimky. To ale neplatí pro ženy v rolích matek. To už není žádná drobná výjimka, ale obrovsky početná skupina pokrývající v průběhu života snad až polovinu populace.
A je mi líto, co v profesním životě, na který se chystáme už od útlého věku, zažívají a čemu musí čelit. Naskočit do pracovní kariéry po jednom, dvou, třech dětech? To není jednoduché. Za zmínku stojí nedávný návrat české tenisové královny Petry Kvitové, která několik prvních zápasů po mateřské a rodičovské dovolené prohrála. A kolik kritiky si musela vyslechnout. A to jde o člověka, který jde vidět. Takových žen je v Česku spoustu a schytávají to v tichosti bez toho, aniž by o tom společnost vůbec tušila.
I návrat Petry Kvitové zpět po mateřství do práce nebyl jednoduchý.
Tvrdá realita pracovního trhu
Příběhy, které znám já a které se dějí mnoha ženám, se často neobjevují na tenisových kurtech, ale v zasedacích místnostech firem. Tam často s těmito ženami po rodičovské dovolené mluví zaměstnavatelé a loučí se s nimi pro nedostatek práce. Ve skutečnosti ale nejsou ochotni tolerovat tak často nemocné děti. Nebo si matky při rozhovorech s personalisty často vyslechnou, že odpolední směny prostě sloužit musí, výjimku pro ně udělat nemohou. Přesnější je ale říct, že nechtějí. Některé matky si také neumí vyjednat adekvátní mzdu, protože potřebují mnohdy peníze hned. Mohou tedy často brát méně než ostatní kolegové na stejné pozici. A toho některé firmy zneužívají. Kolikrát jsem byl svědkem toho, že byly matky přemlouvány k prodloužení neplaceného volna, protože se zaměstnavatelům prostě nehodily a nechtěli je platit. Příběh stejně skočil ukončením pracovního poměru. Snaha vyhnout se odstupnému, snaha dohodnout se bez odměny. Mohl bych pokračovat.
Ženy, promiňte. Je toho mnohem více a vy to moc dobře víte. Příhodné je, že se Den matek slaví vždy v neděli, tedy v nepracovní den. Jak symbolické. Ve stejný moment ale existuje spoustu iniciativ, politiků, uskupení lidí, kteří za vaše práva bojují. Kromě najdeme i velkou část firem, kterým na vás záleží a pro které stojí za to pracovat. Za ty ostatní ale dnes, naše milé matky, přijměte naši omluvu. Pořád je mezi sebou máme a pořád je tolerujeme. Budeme ale dělat všechno pro to, abychom podmínky zlepšili a v nejbližších letech se už omlouvat nemuseli.
