Článek
„Přijde ti, že jsem obyčejná?“ zeptala se mě zničehonic manželka v autě. Zrovna jsem řídil. Byl už večer. Ona seděla za mnou, takže jsem ji ani neviděl do obličeje.
„Obyčejná, obyčejná, sakra, co to je za otázku?“ pomyslel jsem si v duchu a zapnul všechny mozkové závity, abych našel správnou, upřímnou a hodící se odpověď. A to co nejdřív. Každá vteřina totiž v podobných situacích hraje opravdu důležitou roli. Nikdo přeci nechce zaváhat v odpovědi na tak zdánlivě jednoduchou otázku.
Jenže odpovědět souhlasně a velmi rychle také není zrovna dobrý nápad. To zase evokuje neupřímnost a klišé. „Jasně, že mi nepřijdeš obyčejná, jsi nejneobyčejnější žena pod sluncem,“ jako by člověk řekl a sami asi vnímáme, že to také není úplně ono.
Co znamená slovo „obyčejná“
Je mi blízký analytický způsob myšlení a vidění světa. Automaticky si tak různé situace, nebo i rozhovory dělím do jednotlivých částí, které jsou pak pro mě jednodušší ke zkoumání, a hlavně k pochopení. To stejné jsem udělal podvědomě a v obrovské rychlosti i se zmíněným slovem „obyčejná“. Co tím mohla manželka myslet? Mě hned vzápětí napadly dvě roviny:
- Obyčejná rozhodně není. To byl můj první bleskový závěr. Má dobré srdce, půvabné a laskavé chování ke mně, trpělivý a láskyplný přístup k našim dvěma dětem. Mezi ženami vyčnívá i krásou. Je stabilní i v náročných situacích. „Ne, ne, je rozhodně neobyčejná. Proto jsem o ni přece tenkrát stál a stojím dodnes,“ znělo mi v hlavě. Jenže pak se objevily i další myšlenky.
- Vždyť přeci jsme obyčejný pár, obyčejní jedinci. Ne v tom smyslu, že bychom se podceňovali. Ale jsme vlastně úplně normální. I moje žena má běžné zaměstnání, byť v něm exceluje. Mluví anglicky, ale ne dalšími cizími jazyky. Má vystudovanou vysokou školu, ale není profesorka. Chodí spolu se mnou nakupovat do běžných obchodů. „Vlastně trochu obyčejná je,“ byl můj druhý závěr.
Geniální řešení se později ukázalo jako selhání
Pár vteřin po tom, co se mě manželka zeptala na to, jestli mi připadá obyčejná, bylo v autě ticho. Vše to, co jsem popsal v textu výše, mi běhalo hlavou sem a tam. A tak jsem dospěl ke geniálnímu řešení. Napadla mě otázka, která to vše vlastně může vyřešit. Tak jsem ji položil.
„A co myslíš tím slovem obyčejná?“ zeptal jsem se.
Tentokrát zase bylo ticho na druhé straně. Nechápal jsem zprvu proč. Tahle moje otázka totiž vlastně byla geniální. Alespoň jsem si to myslel. Manželka mi upřesní, na jakou oblast ohledně obyčejnosti se vlastně ptá, a já tak budu moci s klidem a upřímně odpovědět. Jenže bylo ticho. Nic neříkala. Začal jsem pomalu přicházet na to, že asi čekala něco jiného.
Změna pohledu s odstupem času
Ten večer jsme si už celou situaci vyříkat nedokázali. Manželka byla dotčená. Já se zase cítil neprávem zahnaný do kouta a čekal jsem omluvu z její strany. Jak absurdní. Z této kratičké životní epizody si tak odnáším dvě jednoduchá poučení.
- Někdy je třeba nechat spory a nedorozumění uležet a vrátit se k nim později. Třeba druhý den. Ráno moudřejší večera, jak se říká. Jistě by se našlo spoustu psychologů, kteří by právě tento přístup kvitovali. Nám navíc funguje i v praxi. Zásadní ale je s k něčemu takovému opravdu vrátit. Nenechat to nedořešené. Neošetřené. Stáhnout se do ulity a mlčet je totiž cesta k rozpadu vztahu.
- Je třeba znát jazyk lásky našeho partnera. Já ho znám, ale v tu chvíli v autě jsem si ho neuvědomil. Manželka má hlavní jazyk lásky „slova ujištění“. Potřebuje slyšet a často ujistit, že ji mám rád, že je pro mě jedinečná, že je pro mě neobyčejná. Je tedy chyba tyto její otázky jakkoliv analyzovat.
O své lásce k ní jsem ji od té doby několikrát ujistil. Dnes asi s měsíčním odstupem se už celé situaci dokážeme zasmát. Dělám si z ní zároveň od té doby srandu, jak neobyčejně třeba ustlala postel nebo neobyčejně nakoupila. Do budoucna jsem ale poučený.
Zdroje: Proženy.cz, iDnes.cz
