Článek
Když si jdu zakouřit na lodžii, občas spatřím pána se slepeckou hůlkou v jedné ruce a cigaretou v ruce druhé. Potáhnu z cigarety, on taky, a sleduji, jak se s tím vypořádá. Vždycky to dopadne stejně. Ťuká hůlkou do obrubníku chodníku, aby věděl, že jde správným směrem, a dorazí na rozcestí.
Je to poslední rozcestí, které mohu z lodžie spatřit. Chodník doprava i doleva patří k Suchému vršku. Pak následuje průchod na druhou stranu Suchého vršku, který už z lodžie spatřit nemohu.
Slepý pán staršího věku ťuká a ťuká o obrubník přímého chodníku a začne zabočovat doprava. Odklepne popel z cigarety a pochopí, že zabočuje nesprávným směrem. Zastaví se, udělá čelem vzad a vrátí se do přímého směru, aby konečně zmizel z mého pohledu.
Vždycky přemýšlím, co bych dělal já jako slepý mládenec či starý slepenec v jeho roli. Nedovedu si představit, že bych neviděl, že bych byl nucen poslouchat ťukání slepecké hůlky a ještě k tomu kouřit cigaretu.
Napadlo mě, že až toho pána se slepeckou hůlkou zase uvidím, vyběhnu ven a pokusím se s ním navázat hovor. Což se nemusí podařit. Třeba proto, že je němý. Hluchý určitě není. Jinak by neslyšel ťukání své hůlky.
Od výchozí stanice metra mě dělí pouze Sluneční náměstí a veřejné psí záchodky, což je taková prázdná louka, přes kterou vede šikmý chodníček. Pondělní dopoledne prvního února roku 2016 jsem vyrazil k nedaleké stanici metra, abych se pod zemí dopravil téměř na opačný konec Prahy, kde vykonávám roztodivné pracovní úkony.
Na Slunečním náměstí hned u ulice Suchý vršek se nachází malá poliklinika s očním oddělením. Občas vídám, jak do ní míří či z ní vycházejí lidé nejrůznějšího věku se slepeckou hůlkou nebo alespoň s jedním obvázaným okem. Jednou z té polikliniky vyšla žena se slepeckou hůlkou a parapletem a vyrazila na šikmý chodníček. Říkám si v duchu: „Ženská, sklapni to paraple. Copak nevidíš, že už neprší?“ A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Ona to paraple skutečně sklapla.
Napadlo mě, že mě slyšela. Samozřejmě telepaticky, jelikož jsem ústa fakt neotevřel. Jenže pak začala cupitat, ne běžet, ale drobnými krůčky urychlovat svůj přesun k šikmému chodníčku. Šel jsem rychle, neklusal, ale i přesto se mi těmi drobnými krůčky začala vzdalovat. Někde v půli chodníčku jsem zaznamenal tak trochu dunivý zvuk a napadlo mě, že je to buď letadlo, nebo vlak metra v nedalekém nadzemním tubusu
Když jsem dorazil na konec šikmého chodníčku pár kroků od vstupu do stanice metra, spatřil jsem přes zasklenou stěnu, jak na nástupiště přijíždí vlak. Rozhodl jsem se, že tento vlak si nenechám ujet. Ještě jsem nevěděl proč, ale za pár sekund jsem se to dozvěděl.
Vlak nám oběma ujel před nosem.
Přišel jsem k Nevidomé a řekl: „Mohu se vás na něco zeptat?“. Byla to žena středního věku, mládím už tolik neoplývala, ale její vzhled mě fascinoval. Naprosto přirozená bytost. Žádný brizolit na obličeji, žádné hadříky z šaškecu. Naprostá lidská čistota – duševní. Stál jsem před ní, jako bych se díval na Madonu. Madonu skutečné krásy. A ono mi odpověděla, že mohu.
Řekl jsem jí, že jsem zaznamenal, jak na druhé straně Slunečního náměstí začala náhle spěchat, jako by tušila, že přijíždí vlak metra. Jak to mohla tušit? Místo, kde to učinila, je od vstupu do metra tak vzdálené, že vlak nemohl být ještě v tubusu. Řekla mi, že zkontrolovala hodinky a zjistila, že podle jízdního řádu je ten vlak už nablízku. Takže sklapla paraple, ručně prozkoumala své hodinky či je měla přímo v hlavě? Už dlouho jsem nebyl tak zmatený. Jak mohla s tou slepeckou hůlkou tak šikovně a briskně docupitat k metru? A proč tak spěchala a riskovala, že ve svém stavu může dojít k úrazu, když další vlak jede za pár minut? Že by ten prostor velmi dobře znala? Bydlí tu? Nikdy jsem ji tady neviděl. Anebo…
Přijel vlak metra. Nastoupil jsem do něj na opačné straně než Nevidomá. Třeba se ještě někdy uvidíme.
