Článek
Problematika vydědění s sebou přináší velkou spoustu otázek a nejasností. Nemalý podíl na tom nese i široká veřejnost, která používá termín vydědění zcela nesprávně.
Vyděděním se rozumí institut občanského práva, kterým zůstavitel neboli zesnulý vylučuje nepominutelného dědice z dědění a zbavuje jej tak práva na povinný díl. Nepominutelnými dědici, tedy těmi, kdo ze zákona musejí z pozůstalosti dostat určitý povinný díl, jsou v našem právu pouze potomci zůstavitele, popřípadě a za určitých podmínek i potomci potomků zůstavitele. Nikdo jiný, dle platného právního řádu, nemůže být nepominutelným dědicem a tudíž nemůže být ani vyděděn. Proto například obecně používané slovní spojení „vydědit manžela/manželku“ je absolutně nesmyslné.
Vydědit potomka je možné pouze z několika zákonných důvodů, jejichž výčet je uveden v §1646 odst. 1 občanského zákoníku. Konkrétním problémem v tomto ustanovení je především písmeno c), které nám uvádí zákonný důvod, kdy „Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze“. Zde je možné polemizovat, co vlastně znamenají okolnosti svědčící o jeho zvrhlé povaze, jelikož právní řád nám nikde toto slovní spojení nedefinuje a ani v rozsudku soudu nebude uvedeno, že trestný čin byl spáchán za okolností svědčících o pachatelově zvrhlé povaze. Proto chápeme toto kritérium jako kritérium morální a musíme se tedy ptát, jak posuzovat toto kritérium a kdo jej vůbec posuzovat může? Máme jej posuzovat v subjektivním nebo objektivním pojetí?
Řada mých kolegů se domnívá, že je nutné přistoupit k posuzování objektivnímu. Tedy k takovému posuzování, ve kterém trestný čin jako trestný čin spáchaný za okolností svědčící o zvrhlé povaze, spatřuje široká veřejnost. Já jsem však opačného názoru. Zůstavitel by sám měl posoudit, zda se jedná o okolnosti svědčící o zvrhlé povaze.
V dědickém právu se nejvíce dbá toho, aby byla vyplněna poslední vůle zůstavitele. Zůstavitel zůstavuje vždy svou vůlí a subjektivně vybírá, komu pozůstalost, či její díly připadnou. Z tohoto důvodu zde nevidím žádné překážky tomu, aby i sám zůstavitel subjektivně rozhodl, co konkrétně on vnímá jako okolnosti svědčící o zvrhlé povaze. Může totiž nastat situace, kdy zůstavitel trestný čin vnímá jako spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze nepominutelného dědice, přičemž většině populace to takto připadat nemusí. Poté by přeci mělo být vždy na zůstaviteli, zda nepominutelného dědice vydědí či ne, jelikož rozhoduje o svém majetku a nechce jej přenechat dědici, který je v jeho očích ohavným člověkem.
A nebylo by nakonec nejlepší se navrátit k ustanovení z roku 1964, kdy obdobný důvod vydědění spočíval v odsouzení pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, které by garantovalo vyšší míru právní jistoty než novodobé pojetí vydědění z důvodu spáchání trestného činu?
Toto je jen střípek z celkové problematiky vydědění a taktéž krásný úkaz toho, jak náš občanský zákoník není dokonalý. Pokud budete trochu bádat, najdete nespočet situací, kdy jen v občanském zákoníku, nejsou vyjasněné některé pojmy nebo se některé legální definice používají pro vícero rozdílných situací. Zkrátka v občanském právu celkově je doposud velký zmatek, o čemž svědčí i velká spousta neustále přijímaných novel.
