Článek
V dobách , kdy se všichni stali v rámci kuponové privatizace rentiéry a zároveň i prodejci zázračných hrnců a dek z velbloudí vlny, se běžně pořádaly večírky, jejichž hlavní náplní byla nějaká předváděcí akce s následným prodejem hrnců v cenovém rozpětí od pěti do třiceti tisíc s příslibem, že pokud umřu před dovršením sta let, jsa otráven nadměrným zdravím, budou mi investované peníze vráceny.
Prodejní večírky byly koncipovány tak, že hostitel si pozval čtyři nebo pět manželských párů, kterým připravil opulentní hostinu s jídlem a pitím co hrdlo ráčí. Pozvaní samozřejmě nebyli náhodní kolemjdoucí, ale dobří přátelé a kamarádi, kteří neměli sílu a ani chuť takovéto pozvání odmítnout. Kámen úrazu spočíval v tom, že na oplátku za raut se museli účastníci večírku zapojit do předváděcí akce výrobků s cenami, které braly dech. Pokud byl však prodejce dobře vyškolen, tak se mu s tím, jak se u všech zvyšovala hladina alkoholu, dařilo úspěšně vsugerovat, že zdraví je mnohem vyšší hodnota, než konto na spořitelním účtu, který si beztak nikdo do hrobu nevezme.
Pak tu existoval i morální tlak. Každý věděl, že hostitelský pár dostane od prodejce odměnu, která mu nahradí více než bohatě náklady za raut a čas vynaložený na jeho přípravu, ale pouze tehdy, když si alespoň někdo něco koupí. Jen pochválit hostitelku za výtečné obložené chlebíčky a hostitele za bohatě zásobený bar, popřát pěkný zbytek večera a v povznesené náladě odejít, znamenalo na malém městě společenské harakiri. I já, aby se neřeklo, jsem si navzdory svému selskému rozumu něco koupil, abych se nemusel stydět sám nad sebou. Když už ne celou sestavu hrnců, tak alespoň jakousi konvičku vyrobenou z materiálu, který prý vyvinuli inženýři z NASA pro lunární expedici Apollo.
Od té doby jsem se podobným večírkům vyhýbal jako čert kříže, ale občas se stalo, že jsem od opravdu dobrých kamarádů dostal nabídku, kterou nešlo odmítnout. Jednou jsem se nechal uprosit, abych udělal dobrý skutek a souhlasil s návštěvou jednoho zoufalého prodejce, který si přivydělával domácím prodejem jakýchsi vodních vysavačů. Jejich cena se pohybovala kolem osmdesáti tisíc a to v době, kdy průměrná mzda dosahovala výše zhruba devět tisíc. Dotyčný dopředu věděl, že si nejspíše nic nekoupím. Šlo mu jen o to, abych mu potvrdil, že u nás byl. Tehdy jsme ještě bydleli v bytě ve čtvrtém patře bez výtahu. Chudákovi prodejci nezbylo, než vyvléci těžký vysavač připomínající dieselovou elektrocentrálu po úzkém schodišti až do nejvyššího patra. Když stanul u našich domovních dveří, připomínal posla, který právě oznamuje vítězství Řeků nad Peršany slovy : „Zvítězili jsme“, načež vyčerpáním padne a zemře.
„Kurňa, jak to, že nemáte výtah,“ jenom hekl. Po schodech dolů jsem mu už samozřejmě pomohl. Ještě několik dnů mne pak trápila morální kocovina.
Až do minulého týdne se mi dařilo naplňovat přísloví „můj dům, můj hrad “ a také, “ host do domu, bůh do domu “ , pokud ovšem nedojde k situaci popsanou v dalším přísloví „host a ryba třetí den smrdí“.
Většinu hostů navštěvujících náš dům jsou kamarádky mé manželky. Některé ani moc neznám a ony mne rovněž ne. V souladu s „host do domu, bůh do domu“, se zapojím do konverzace a případně nabídnu něco k pití a uvařím kávu a pak se vypařím, aby se děvčata mohla nerušeně bavit o těch svých holčičích věcech.
Pokud jde o událost z minulého týdne, bylo pro mne důležité, že jsem byl předem na návštěvu dvou „bohyň“ upozorněn. Trochu jsem pozměnil svůj program a to tak, že zahraju svou roli majordomuse a pak odkráčím k svému počítači. Od počátku mi však bylo divné, že obě návštěvnice sebou přivlekly nějaký velmi objemný vak, který zabral polovinu předsíně. Byly to, jak se záhy ukázalo, jakési matrace. S nepatrnou hořkostí jsem si uvědomil, že je beztak ruka v rukávu a vnitřně jsem se smiřoval, že zřejmě budeme mít v ložnici nové matrace, i když pokud jde o mne, bych nikdy neopouštěl staré matrace pro nové.
Předpokládal jsem, že za půl hodiny bude všechno odbyté a já jako hlava rodiny s velmi omezenými ústavními pravomocemi formálně udělím souhlas s koupí nových matrací, ale prodejní akce v obývacím pokoji se protahovala. Něco bylo jinak. Nakonec jsem byl přivolán. Host – bohyně se svou velmi ztepilou pomocnicí připomínající diskařku, si totiž vyžádala mou osobní přítomnost. Trvala na tom, abych si matraci vyzkoušel. Měla to vymakané. Jakmile si lehnu, dostanu se do submisivní pozice. Ne nadarmo psychoanalytici a zejména jejich imitátoři hovoří se svým pacientem tak, že ten leží a oni, usazeni v pohodlném křesle, k nim shora shlížejí.
Zatímco všichni ostatní porůznu seděli, ležel jsem na matraci jako knokautovaný boxer. Prodejkyně vemlouvavým hlasem mi vědoucně tlumočila, co právě cítím, jak se mi ulevilo v bederní oblasti a jak se krční a hrudní páteř dostala do ideálního úhlu. Namítl jsem, že naše současné matrace mají, jak mi bylo řečeno, jakousi paměť, díky čemuž mi padne jako ulitá. Ona na to, že to už neplatí a že přece dobře z vlastních zkušeností vím, jak to s pamětí po delším čase dopadá. Opustil jsem luxusní lože a opět zaujal pozici ve stoje.
„Dáte mi deset minut, abych vás obeznámila z unikátním řešením našich matrací?“ zeptala se a držela v ruce nějaké prospekty.
I když ještě neuplynuly předepsané tři dny vyměřené pro rybu i hosta, přesto jsem řekl, že nedám, neboť deset minut je pro tak závažné rozhodnutí málo a víc než deset minut zase nesnesitelně moc. Krátce řečeno, tyhle podomní předváděcí prodeje nejsou můj šálek čaje.
