Článek
„Šéfe, je vám něco? Jste bledej jako stěna.“
„Ne, nic mi není,“ snažil jsem se o uklidňující tón, ale sevřené hrdlo odmítlo se mnou spolupracovat. Doufal jsem, že se brzy otřepu. Své smutky jsem už uměl dávno držet pod kontrolou.
„Tuhle Sokolovnu jsem docela dobře znal. Přežila celý socík s původním interiérem ze třicátých let. Kdybych věděl, že ji kompletně zrekonstruovali, asi bych přesunul náš retro koncert jinam.“
Trochu zrudl. Asi si myslel, že se mi udělalo špatně z novotou zářícího sálu, který ničím nepřipomínal ikonické kulturáky ze sedmdesátých let.
„Já za to nemohu. Nic vhodnějšího tu nebylo.“
„Nic vám nevyčítám. Ten nápad pověsit na zeď znak ROH není špatný. Dělal jste, co jste mohl. Pokud přijdou diváci v retro oblečení, tak k navození atmosféry to bude bohatě stačit.“
„Nemusíte mít strach. Tady docela dost lidí volí Okamuru nebo komanče. Přijdou v chemlonu a tesilu,“ lehce pohrdavě se ušklíbl.
„Setkal jste se někdy s Tomiem?“
„Ne, chraň bůh,“ přehnaně teatrálně se pokřižoval.
„Já ano. Bylo to už před více lety. Víte, že když se se svou matkou vrátil z Japonska do Čech, prožil dlouhé roky v děcáku? Ostatní chovanci ho dlouhodobě šikanovali, takže až do svých dvaceti koktal. Pak se vrátil do Japonska a tam jako míšenec také dostával pěknou sodu. Živil se jako popelář.“
„To jsem nevěděl.“
„No nebudu vás už dál vyrušovat z práce,“ poplácal jsem ho povzbudivě po rameni. Sál se pomalu začal plnit natěšenými lidmi oděnými v dobových šatech. Původně jsem měl v úmyslu shlédnout celou estrádu, ale smutek mě stále držel ve svých obřích kleštích. Musel jsem ven na čerstvý vzduch. Zcela bezděky jsem sáhl do kapsy saka po krabičce cigaret. Proboha, co dělám? Přece už dvacet let nekouřím. Začal jsem pravidelně, rychle a zhluboka dýchat. Jako tenkrát, když jsem ji viděl naposled.
Všechno, co jsem prožil prvních patnáct let života, jako kdyby patřilo nějakému cizímu klukovi, který se za mě vydával. Byl sportovně urostlý, dobře se učil, trochu introvert, holkám se vcelku líbil, ale s žádnou pořádně ani nekamarádil. Zajímal se jen o sport a toužil se jednou stát olympijským vítězem.
Jenže už tehdy, ještě před tou prokletou prázdninovou brigádou, musela ve mně být pořádně hořká pecka, byť zatím obalená sladkou dužninou.
Původně jsme měli nastoupit na státní statek tři, ale kamarádi na poslední chvíli zradili a tak nakonec jsem zůstal sám. Nedovedl jsem si představit, jak bych přežil čtrnáct dnů nudy buď nakládáním balíků slámy na vlečku nebo jednocením řepy se skupinkou důchodkyň. Vlastně jsem se dostavil jen proto, abych oznámil, že jsem si všechno rozmyslel. Před kanceláří bylo pusto a prázdno. Pak se přišouralo pár babek , které jsem si pamatoval už z loňska.
„Ale, ale, posila nám přišla,“ přivítala mě jedna z nich, která velela celé skupině. „Pěkně jsi za ten rok vyrostl. Jen co je pravda.“
Tisíce důležitějších zážitků mi beznadějně uvízlo v mém nevědomí, ale ten banální rozhovor si pamatuji. Zbývalo mi tehdy posledních pár vteřin do chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil. Ve svých vzpomínkách, které mi z paměti vytlačily všechno ostatní, jsem si ji vždy vybavoval v její pozdější podobě, do které její krása dorostla až o něco později. Když se mi zjevila v potemnělé chodbě, rozhodně nevypadala na to, že už má první rok gymnázia za sebou. Ve volné plátěné košili se téměř ztrácely její ženské křivky. Plavé vlasy měla vzadu stažené do dvou culíků. Kdyby si nezvýraznila řasy a rty, tipoval bych ji tak na čtrnáct let. Oči však měla nádherně akvamarínově modré.
„Ahoj. Taky jdeš na brigádu?“ Chtěl jsem odpovědět, že ne, že se jdu naopak odhlásit.
„Jo,“ nakonec však ze mě samovolně vypadlo.
Prvních pár dnů jsme měli za úkol skládat volně po poli pohozené balíky slámy do pyramid asi po pěti až deseti kusech, které se pak svážely do areálu statku.
„Kouříš?“ zeptala se mě hned první den.
„Jo,“ zalhal jsem.
„Nekecej, mě neoblafneš,“ smála se. „Jsi ještě ucho.“
Byla starší sotva o jeden rok, ale ve skutečnosti jsme byli každý úplně někde jinde. Měla za sebou rok na gymplu, kde panovala úplně jiná atmosféra než na základce. Kam jsem se na ni hrabal. Vlastně jsem mohl být rád, že se se mnou bavila. Nejspíše asi jen proto, aby zahnala nudu.
„A proč jsi sem vůbec šla na brigádu? Nic lepšího sis nenašla?“
„Za trest. Jsem totiž dost zlobivá holka. Tak si dej na mě bacha. Bojíš se mě?“
„Ne, proč?“
„Bojíš. Určitě jsi ještě s nikým nechodil. To poznám.“
Měla úplnou pravdu. Ještě jsem se s žádnou ani pořádně nelíbal a i nyní jsem se ostýchal přiblížit se k ní na menší vzdálenost než metr. Jinak jsem se však před ní nestyděl. Sice jsem i na deváťáka byl absolutní zelenáč, ale sportem vypracované svaly by mi mohli závidět i o čtyři roky starší maturanti. Při svážení balíků slámy jsem se bez okolků svlékl do pasu. Nevadilo mi, že veškerou fyzickou práci jsem za její pobavené pasivní asistence musel vykonávat sám. Jen se na mě dívala, jak se v letním horku dřu.
„Ty teda ale máš svaly,“ najednou prolomila mlčení. „Můžu si sáhnout?“ Konečně jsem dostal šanci si u starší hezké blonďaté holky, kterou by mi každý ze třídy záviděl, zpravit reputaci.
„Můžeš, když chceš.“
„Tak pořádně zatni ruku.“ S náležitou klukovskou pýchou jsem dal na odiv své bicepsy. Když jsem ucítil její ruku, měl jsem pocit, jako kdyby se mne dotklo křehké křídlo motýla. Něco tak absolutně něžného jsem dosud nepoznal. Náš první tělesný kontakt mě úplně vyvedl z rovnováhy.
„Jsi třída,“ řekla trochu zaraženě a ten den už si mě přestala dobírat.
Následující den přišla bez culíků. Z vzorné žákyňky se s volně rozpuštěnými vlasy proměnila v princeznu Zlatovlásku. Místo volné košile měla na sobě tričko, pod nímž se zřetelně rýsovala její dozrávající dívčí ňadra. Uhýbal jsem před ní pohledem, ale jakmile jsem nabyl dojmu, že se nedívá, očima jsem ji provrtával skrz naskrz.
Zničehonic se rozhodla, že tentokrát mi bude pomáhat. V sálajícím letním vedru však brzy neměla sílu balíky slámy uzvednout a tak je vláčela po strništi.
„Nech toho. Zvládnu to sám.“
„A co kdybys mi místo machrování radši pomohl.“ Nebyl jsem proti. Po včerejším zážitku jsem docela dost toužil dostat se do její bezprostřední blízkosti.
Po hodině v úmorném vedru toho měla akorát tak dost.
„Už nemůžu. Nějak se mi točí hlava a jsem dehydratovaná. Srdíčko mi málem vyskočí z krku…“
„Fakt?“ nasadil jsem vyděšený výraz.
„Jestli nevěříš, tak se můžeš přesvědčit.“ Oběma dlaněmi uchopila mou ruku a položila si ji pod své levé ňadro. „Cítíš jak strašně rychle tluče?“ Tlouklo ji opravdu hodně, ale mně rázem ještě dvakrát rychleji. V mých šortkách bylo rázem těsno. „Už jsi někdy takhle držel nějakou holku?“ pohlédla na mě svýma nevinnýma akvamarínovýma očima. Naprázdno jsem polkl a jen mlčky zavrtěl hlavou. „A takhle?“ posunula mou zpocenou dlaň na níž ulpívaly osiny od slámy ještě o kousek výše. „Tak řekni.“ Její hlas zněl najednou přiškrceně. Opět jsem zavrtěl hlavou. Zřetelně jsem cítil ve své dlani pevný hrot její bradavky. „Líbí se ti to?“
„Jo, líbí,“ hlesl jsem.
„Mně taky.“ Hvězdičky v jejích očích najednou pohasly a pohled se zamžil. Přimkla se ke mně celým svým tělem a začali jsme se líbat. A tak začalo deset nejkrásnějších dnů mého života. Když měli přijet její rodiče z dovolené v Bulharsku, všechno skončilo.
Mnohokrát jsem si položil otázku, proč jsem vlastně z nešťastné lásky, která zcela poplenila mou duši, neskočil z okna. Až mnohem později jsem si dokázal odpovědět. Nebyla to žádná romantická první láska. V dočasně volném bytě jsme experimentovali se svými těly sto a jedním způsobem. Za deset dnů jsme toho pravděpodobně vyzkoušeli dvakrát tolik než můj táta s mámou za celý jejich dosavadní život. Kromě jedné jediné věci. O tom, že je ještě stále panna mi řekla až poslední den. Když jsem vytahoval z krabičky ochranu, kterou jsem ukradl z tátova nočního stolku, zavrtěla hlavou. „Dneska ne.“
„A kdy?“
V očích se ji obrážel smutek. „Nechme si to jediné, co nám ještě oběma zbylo.“
„A to myslíš co?“
„Jsem stále ještě panna, abys věděl.“
„Tomu nevěřím,“ řekl jsem zcela šokovaný.
„Ale je to tak.“ Jen ve flanelové košili, která ji sotva zakrývala klín, mne vyprovodila k domovním dveřím.
Volal jsem ji každý den, někdy i opakovaně. Několikrát se stalo, že hovor vzala její matka a já udělal to nejhorší, co jsem mohl. Jako nějaký uličník jsem beze slova položil sluchátko. Asi čtrnáct dnů po začátku školního roku po mém stále zoufalejším naléhání souhlasila se schůzkou. Oblékla se naschvál tak, aby umenšila všechno, co na ni bylo hezké. Na jejím líbezném obličeji nebyla ani stopa po make-upu. I přesto se mi zdála mnohem dospělejší, přitažlivější a také nedostupnější. I po padesáti letech si pamatuji každé slovo našeho dialogu. I teď bych ho mohl odříkat jako naučenou básničku. Musel jsem v ní vzbuzovat obavu, že v příští vteřině omdlím.
„Jsi bledý jak stěna!“ dívala se na mě zděšeně.
„To je dobrý, nic mi není.“
Ztráta mého panictví se odložila o tři roky. Celou střední školu, na kterou každý nostalgicky vzpomíná jako na nejkrásnější období svého života, jsem prožil ve stavu částečné hibernace. Přestal jsem sportovat, zhubl o deset kilo a ve škole prolézal s odřenými zády. Nakonec jsem na nátlak rodičů skončil u psychiatra, který mi předepsal antidepresiva. V podstatě jsem žil jako mnich nějakého přísného kněžského řádu. V noci v internátním pokoji, když už všichni hluboce spali, jsem si stále dokola vybavoval všechny ty intimní chvíle, které jsme spolu prožívali. A když přišlo krátké vyvrcholení, padla na mě vzápětí ještě větší chandra. Stal se ze mě samotářský podivín. Ze své ulity jsem se dostával pomalu a těžce. Nakonec jsem se uzdravil, ale jizva, která čas od času o sobě dávala vědět, mi zůstala.
******************
V malém městyse jsem se rychle zorientoval. Všechno důležité sídlilo na náměstíčku. Sokolovna s omšelou fasádou pamatující ještě první republiku stála jen kousek od obecního úřadu a prodejny Jednoty. Na malém parkovišti ještě zbyla dvě volná místa. Bleskurychle jsem obsadil volný obdélník. Lehce poprchávalo a tak jsem byl rád, že se mi podařilo najít místo k parkování jen pár metrů od vchodu, na němž hlásal nápis, že v sobotu a neděli je hlavní sál pro veřejnost uzavřen.
„Michale, jsi to ty?“ zaslechl jsem za sebou povědomý hlas. Na chvíli se mi zastavilo srdce. Otočil jsem se. Pár okamžiků mi trvalo, než mi definitivně došlo, že je to opravdu ona. Změnila se. Dost se změnila, ale její akvamarínové oči zůstaly stále stejně nádherné.
„Lído,“ vydechl jsem. „Co tu děláš. To není přece možný. Taková náhoda.“
I když má agentura pořádala dvoudenní workshop holotropního dýchání, seznam účastníků jsem neznal. To byla starost facilitátorů, kteří kurs vedli. Nemohl jsem mít tušení, že mezi přihlášenými bude i ona.
„Taky jsi přišel holotropně dýchat?“ ušklíbla se. Okamžitě se ji kolem očí rozprostřely vějířky ustaraných vrásek.
Chtěl jsem říci, že ne, že jsem pořadatel, ale nenašel jsem v sobě sílu.
„Ještě nevím. Možná,“ zalhal jsem. Pak jsem se vzepřel proudu, který mě unášel tam, kam jsem nechtěl. „Vlastně kecám. Ten kurs pořádá moje agentura. Proto jsem se sem šel podívat.“
„Ty máš agenturu?“ Výraz jejího obličeje se změnil.
„Jo, když se zrušilo krajské kulturní středisko, tak jsem šel na soukromo a začal se starat o pohaslé popové hvězdičky. Vlastně nám starým strukturám nezbývalo nic jiného, než kapitalisticky podnikat. Nouze naučila i Dalibora housti. Znáš to.“
Snažil jsem se mluvit co nejvíce nenuceně a asi se mi to i dařilo, ale celou dobu jsem měl sevřený žaludek. Odkudsi z hloubi se mi vracela na povrch dvacet let stará minulost. Luxus návratu jsem si však ve vlastním zájmu nemohl dovolit, i když mě nostalgici vzpomínající na staré zlaté časy živili.
Chvíli jsme jen tak nezávazně konverzovali. Evidentně ji má přítomnost těšila, to mi bylo jasné
„Michale, mám na tebe takovou malou prosbu. Kámoška, se kterou jsem se přihlásila, na poslední chvíli onemocněla a nemám nikoho do dvojice. Šel bys mi dělat sittera?“ zničehonic mi navrhla. Dobře jsem věděl, co je sitter. Je to ten, který dává na dýchajícího pozor, provází ho na toaletu a je mu po celou dobu posilou. Už jsem měl příležitost vidět, jak průběh tříhodinové seance holotropního dýchání probíhá a co s některými udělá, když se dostanou do rozšířeného stavu vědomí. Nedovedl jsem si představit, že bych byl přitom, když se bude svíjet v křeči nebo se bude v euforii bláznivě smát, nebo naopak plakat soužena nevýslovnými pocity smutku.
„A co tak jít na kafe?“ vyhnul jsem se odpovědi. „Program začíná až za tři hodiny. Běž se zaregistrovat, ubytovat a já mezitím upřesním nějaké organizační záležitosti. Tak za hodinu v kavárně? Je hned tady na druhé straně náměstí.“ Souhlasila.
V liduprázdné venkovské kavárně nám oběma konverzace dost vázla. Vlastně jsme si už neměli co říci. Kdysi jsme společně prožili dva bláznivé týdny. Všechno ostatní vězelo jen v mé hlavě. Už jsem nebyl patnáctiletý nezkušený kluk a ona zvídavá holka, jejíž tělo teprve dozrávalo do ideální ženské krásy. Bylo mi bezmála čtyřicet. Život mě naučil číst vodu. Z řeči jejího těla jsem poznal, že má o mě zájem, ale ten určitě nevyvěral z naší kratinké společné minulosti.
„Tak mi prozraď, co nás čeká.“
„Pohodlně se uložíš na podložku a při zvuku ezoterické hudby začneš zrychleně a zároveň zhluboka dýchat. To je vlastně všechno.“
„Tak jako u doktora, když poslouchá plíce?“
„Asi tak, jenže podstatně delší dobu a ne pomalu a zvolna, ale v rychlejší frekvenci. To ti hned na začátku facilitátor podrobně vysvětlí.“
„Tak půjdeš do toho se mnou?“ zeptala se. Mezitím nám postarší číšnice přinesla dvě turecké kávy a zákusky. Počkal jsem až zase odejde.
„Víš, celý princip spočívá v tom, že nikdo v místnosti kromě facilitátora nemůže být jen přísedící. To by bylo stejné, jako kdyby byl jeden oblečený a druhý úplně nahý. Je to strašně citlivá záležitost. Nikdo předem neví, co to s ním udělá. Někdo se pohrouží do meditačního spánku a druhý klidně může začít zvracet.“
Viděl jsem, jak ji tvář pomalu vadne. Čekala ode mě jinou reakci.
„Asi tě chápu,“ řekla po chvíli mlčení. „Nechceš riskovat.“
„No, představ si, že bych se tam jako šéf celé akce přede všemi pozvracel. Nebo ty přede mnou..“ Nuceně jsme se oba smutně zasmáli.
„Zařídil jsem ti profesionálního sittera. Budeš v těch nejlepších rukou. Nemusíš se bát.“
„Máš pořád tak vypracované svaly?“ zeptala se, když už jsem zaplatil útratu. „Zatni ruku!“
Po více než dvaceti letech jsem ucítil něžný dotek motýlích křídel. Bylo mi smutno, ale zároveň mě zaplavil úlevný pocit smíření.
Pozoroval jsem poslední hloučky diváků vcházejících do útrob nepodařeně zrenovované Sokolovny, která zcela ztratila svůj prvorepublikový šmrnc, jaký ještě měla, když jsem v ní pořádal workshop holotropního dýchání. Jen jedno zůstane stejné. Bude vyprodáno. Večer iluze návratu do časů, které se už nikdy nevrátí, může začít. The Show must go on.
