Velmistr

Dvoulůžkový hotelový pokoj se podobal spíše apartmánu. Měl velkou předsíň a ještě větší koupelnu s vanou pro dva. Nad ní se skláněla jako povadlá stříbrná slunečnice sprcha s obří růžicí. Ložnici vévodila manželská postel, která díky své velikosti mohla klidně posloužit menší swingers party pro dva až tři páry. Okázalý luxus apartmá ještě doplňoval toaletní stolek s trojdílným zrcadlem, kterým by nepohrdla ani metresa Ludvíka XIV. Ať jsem se postavil v ložnici kamkoliv, nelítostně mě sledoval zrcadlový odlesk mé vlastní tváře. Naštěstí se dala pohyblivá boční zrcadla sklopit. Od dob, kdy jsem zde byl naposledy, se všechno hodně změnilo, ale odér dekadence, který jsem tu vždycky pociťoval, zůstal.

Až na třetí pokus se mi podařilo najít pokojový minibar důmyslně včleněný do sestavy obývací stěny z masivního dřeva. V první chvíli jsem si myslel, že jsem otevřel lékárničku se sadou lahviček s jodovou tinkturou. Abych byl spravedlivý, kromě mini fernetů jsem ve spodním fochu zaregistroval i pár plechovek piva, fanty a coca-coly. Tak to by nešlo.

Vrátil jsem se dolů na recepci a koupil za cenu Dom Pérignon sedmičku španělského sektu, jehož značka mi nic neříkala. Recepční s umělými řasami, kterými by klidně mohla odhánět dotírající komáry, se mi omlouvala, že většina hostů si dražší nápoje nosí na pokoj z blízkého supermarketu.

Dal jsem ji stovku spropitného a až pak ji požádal, zdali by mi umožnila vstup do suterénu sloužícího jako hotelový wellness, který však byl, jak upozorňovala tabulka na dveřích, momentálně mimo provoz.

„Mám k tomu jisté osobní důvody,“dodal jsem na vysvětlenou. Chvíli ji trvalo, než se ji podařilo najít klíče.

„Pokud byste chtěl použít infra saunu, můžete, ale bazén je momentálně vypuštěný.“ Řekl jsem ji, že to nebude třeba a poprosil ji ještě o skleničku, abych nemusel pít šampaňské z umělohmotného pohárku na jedno použití. Přistrčil jsem ji další bankovku. Z výrazu její tváře jsem vyčetl, že mě má za blázna, ale naštěstí neškodného a navíc štědrého jako pohádkový oslík.

Jak jsem sestupoval dolů, postupně se chodba schodiště přede mnou rozsvěcovala a za mnou zase zhasínala. Podle všeho byly senzory reagující na pohyb nastaveny na co nejúspornější režim. Připadal jsem si tak jako při soukromé prohlídce Punkevní jeskyně. Když jsem vešel do samotného wellnessu, utápěl se ve tmě. Jelikož světlo z chodby zase automaticky po několika vteřinách zhaslo, posvítit jsem si mobilem, abych našel panel s vypínači. Jak jsem mačkal jeden knoflík po druhém, sál postupně vystupoval z temnoty. Na samý závěr jsem aktivoval světla umístěná na dně a po stranách vypuštěného hotelového bazénu, která postupně měnila barvu od zelené až po karmínově červenou. Tak to by se našemu Velmistrovi určitě líbilo, pomyslel jsem si.

Suterénní místnosti sloužící nyní k relaxu hotelových hostů se v dobách, kdy jsem pracoval pro Velmistra, říkalo templ, Na místě dnešního bazénu stávalo vyvýšené pódium pětkrát pět metrů pokryté pružnou modrou texturou. Stačilo okolo pódia sestavit přenosnou konstrukci boxerského ringu a zápas s Velmistrem mohl začít. Nikdo, kdo se chtěl dostat do vnitřního okruhu šéfa, se mu nemohl vyhnout. Já jako vedoucí analytického oddělení jsem však měl udělenou výjimku. Mým úkolem bylo zachovat si pokud možno co největší kritický odstup a nestrannost. Proto jsem byl při boxerských zápasech pověřen funkcí bodového rozhodčího. Nikdy však nenastala situace, že by o vítězi rozhodovaly body. Všechny zápasy končívaly předčasně.

Pro poslední zápas, který naši investiční společnost poslal prakticky ze dne na den do kytek, si Velmistr vybral stážistu, jehož si vytáhl na ústředí ze zlínské pobočky. Byl to dost extravagantní solitér, což se projevilo hned první den tím, že dorazil v prodřených riflích a ostře zeleném sáčku zářícím jak neonová reklama, i když věděl, že podle firemního dress codu měl mít decentní oblek s nezbytnou kravatou. Kravatu tedy měl, ale působila spíše jako provokace. Odmítl drink na uvítanou a místo něj požádal o energetický nápoj a bylo mu jedno jaký. Nedostal žádný. Po hodině bylo jasné, že tento člověk má možná vysoký inteligenční kvocient, jinak by pobočka, kterou vedl, nebyla nejlepší ze všech, ale mimo to byl také těžko adaptovatelný magor. Domníval jsem se, že si ho Velmistr k sobě vytáhl jen proto, aby mu ten zlínský Mark Zuckerberg, jak jsem si ho pro sebe překřtil, nepřerostl přes hlavu. Velmistr, jehož neomylnému instinktu jsem v poslední době věřil stále méně, se překvapivě rozhodl jinak. Chtěl, aby zůstal. Do vnitřního kruhu však vedla jen jedna cesta. Přes boxerský ring dole v templu.

Když jsem Zuckerbergerovi oznámil, že si s ním chce šéf zaboxovat, díval se na mě jako na idiota. Začal jsem mu vysvětlovat, jak to na ústředí naší zdánlivě konzervativní investiční firmy vlastně chodí a postupně se zaplétal do vlastních slov. Valašský Zuckerberg mi položil jen jednu otázku. Chtěl vědět, zda má vnitřní okruh, do kterého má šanci vstoupit, něco společného se zednářskou lóží.

„Spíš s podíly na zisku, kamaráde.“

Ani poté se nepřestával pobaveně šklebit.

„Hm, tak to by se mi za jednu přes papuli bohatě vyplatilo. A kdy bych měl jít podle vašich společenských zvyklostí k zemi, abych neurazil?“ Vysloveně si ze mě dělal legraci.

„Tím se nemusíte trápit. Možná se ani pořádně nezapotíte a skončíte.“

Předpokládal jsem, že odmítne, ale nakonec výzvu přijal.

„Knockdaun!“ zasalutoval a odkráčel do posilovny, kterou měl teď na účet firmy k dispozici i s placeným trenérem.

O čtrnáct dní později vtancoval Zuckerberg do ringu v latinskoamerickém rytmu. Na sobě měl plandavé kárované trenýrky připomínající skotský kilt a černé tričko s vyobrazením kačera Donalda na prsou. Uklonil se do všech světových stran a zamával pomyslným davům přeplněné arény v Las Vegas. Uvědomil jsem si, jak málo stačí, aby se do nejmenších detailů vycizelovaný firemní rituál zasvěcení přeměnil ve frašku.

V době, kdy šéf ještě závodně boxoval, sloužil mu ring v suterénu jen k tréninkům. Každé ráno bušil hodinu do koženého pytle, dal si rychlou sprchu a teprve pak začal úřadovat. Výkonnostní sport a úspěšně se rozrůstající byznys však nešlo dělat dohromady. V době, kdy jsem přišel do firmy, proměnila se už suterénní posilovna v templ, v němž se kromě večírků a zasedání představenstva konaly i boxerské zápasy. Zpočátku šlo aspoň trochu o sport. Boj byl vždy vypsán na pět kol. Zpočátku Velmistr své soupeře vědomě šetřil. Většina z nich po třetím, maximálně čtvrtém kole vzdala v důsledku absolutního vyčerpání. Ke knock downu docházelo spíš nedopatřením, když soupeř sám naběhl na ránu a poskládal se na podlahu jak domeček z karet. V pozdější době začaly provázet boxerské duely opulentní rauty. Stoly s jídlem a pitím byly rozmístěny kolem vyvýšeného ringu. O obsluhu se staraly dvě šéfovy asistentky, akorát místo předepsaného decentního kostýmku měly na sobě těsné legíny a halenku s vyzývavým výstřihem. To už Velmistr přestal trénovat a žil jen z podstaty. Jak mu postupně odcházela kondice a narostla váha z lehké střední na polotěžkou, stával se stále brutálnějším. Předepsaných pět kol už by nevydýchal a tak se snažil co nejdříve ukončit zápas úderem na bradu nebo na okraj žeber. Jeho rány však už zdaleka nebyly chirurgicky přesné. Nejprve musel rozbít dvojitý kryt zoufale se bránícího soupeře a i pak místo brady, kde se nachází trojklaný nerv, po jehož zasažení dochází k uspání duelanta, bolestivě trefil nos nebo natrhl obočí. S tím, jak se zápasy čím dále více podobaly souboji o vůdcovství v gorilí smečce, byly hostiny stále bohatší. Pila se archivní vína a jedly vybrané speciality včetně ústřic, suši a dozlatova upečených žebírek na medu. Jakmile začal samotný zápas, všechna světla, až na divadelní reflektor úzkým kuželem osvětlující ring, zhasla. Všechno ostatní zůstalo skryto pod pláštěm decentního příšeří.

Zuckerberg stál v rohu a protřepával si své šlachovité svalstvo. Velmistr na sebe schválně nechal čekat, aby znervóznil soupeře. Doposud tato taktika fungovala spolehlivě. Problém byl v tom, že Zuckerberg si stále myslel, že jde o důmyslně zrežírovanou legraci a podle toho se choval. Teatrálně zatínal své sporé bicepsy a s hranou nedočkavostí se těšil na boj. Konečně vešel do sálu Velmistr zahalen do županu se zlatým lemováním, který měl už i loni a předloni. Se zachmuřenou tváří vstoupil do ringu a svlékl si župan. Zarazilo mě, jak opět přibral. V práci jsem ho vídával pouze v obleku, v němž se kila navíc dala schovat. Nyní měl na sobě jen červené boxerské šortky s bílými lampasy po stranách a tmavé triko s krátkými rukávy, z něhož se klubalo břicho, které jen částečně zakrýval široký pás trenýrek. I když oba byli zhruba stejně vysocí, vypadalo to, jako kdyby je dělily nejméně tři váhové kategorie.

Věděl jsem dopředu, co bude následovat. V prvním kole bude Velmistr Zuckerbergera jen oťukávat a až těsně před koncem mu polechtá žebra nebo solar, aby si zkusmo ověřil jeho odolnost vůči bolesti. Ve druhém nebo třetím kole se bude snažit zápas rázně ukončit. Jen jsem se modlil, aby to s razancí zase nepřehnal a vše se tentokrát obešlo bez krve.

Klepl jsem do gongu. Mohlo se začít. Velmistrovi od počátku očividně chyběla pružnost. Jeho ruce byly stále nebezpečně rychlé, ale nohy měl pomalé jako venkovský rváč, který spoléhá jen na své pěsti tvrdé jak koňská kopyta. Nataženou rukou udržoval distanc a testoval pevnost soupeřova krytu. Zuckerberg však dokázal vždy včas ustoupit a přitom souběžně uhýbat do stran mimo osu útoku. Zřejmě celých čtrnáct dní, které měl na přípravu, se výhradně věnoval nácviku obrany. Ostatně mu ani nic jiného nezbývalo. Zatím se ještě nikdo před ním neopovážil Velmistra doopravdy udeřit, i když to výslovně zakázáno nebylo. Toho si byl Velmistr dobře vědom a při svých výpadech si před případnými kontra údery nechránil obličej a od soupeře neodskakoval mimo dosah jeho rukavic. Než se Velmistrovi podařilo Zuckerbergra natlačit do provazů a promasírovat mu játra, aby mu ubral kyslíku, ukončil jsem gongem první kolo. Oba se odebrali do protilehlých rohů.

Velmistr byl v obličeji celý brunátný jako vždy, když si přihnul, což se stávalo stále častěji. V předklonu otočen zády do ringu se opíral o provazy a ztěžka dýchal, zatímco Zuckerberg poskakoval jako čamrda. Nejspíše mu stále nedocházelo, že opravdu nejde o nějaký firemní happening, ale rituál s bolavým koncem.

Druhé kolo začalo ze strany Velmistra frontálním útokem. Překvapený Zuckerberg se brzy ocitl v rohu. V posledním okamžiku se mu podařilo z pasti uniknout. Naznačil únik doleva, ale prosmýkl se kolem provazů doprava. Rána, která by pravděpodobně zlomila jeho čelist, prolétla zbůhdarma vzduchem. Velmistr se setrvačností svého stokilového těla zarazil až o provazy. Hra na kočku a myš v náhle zcela ztichlém templu pokračovala. Zuckerberg díky svým rychlým nohám unikal před zabijáckými údery, ale prostor vymezený čtvercem pětkrát pět metrů byl příliš malý. Velmistr jako Golem válcující vše, co se mu postaví do cesty, strojově kýval trupem ze strany na stranu a při každém máchnutí rukou vždy hlasitě zafuněl, jako kdyby ventilem vypouštěl horkou páru. Kdybych měl odvahu, která mi však beznadějně chyběla, ukončil bych gongem celý zápas dříve než se něco stane.

Třicet vteřin před další přestávkou se Velmistrovi poprvé podařilo Zuckerbergra tvrdě zasáhnout do ramene. Ten se od Velmistrovy rukavice odrazil jako ptáček, který v plné rychlosti narazí do okenního skla. K rozhodující ráně se však už Velmistr nedostal. Byť byl Zuckerberg po ráně do ramene otřesený, stačil se snížením do hlubokého úklonu vyhnout drtivému úderu na hlavu. Překvapený Velmistr přepadl přes jeho tělo a svalil se na zem. Snažil se zvednout, ale marně. „Jen mám vyražený dech. To bude dobrý“, zasípal. Ne, nebylo to vůbec dobré.

Často jsem si říkal, že kdybych tenkrát nebyl takový devótní poseroutka a gongem ukončil předčasně zápas anebo kdyby Zuckerberg v přirozeném pudu sebezáchovy utekl z ringu, nemuselo se nic stát. Některé nepříznivé procesy se však ovlivnit nedají stejně jako jednou nastartovaná raketa se nedá vrátit zpět na odpalovací rampu. Kdyby si pro Velmistra mozková mrtvice nepřišla do suterénního templu, našla by si ho zakrátko jinde. Ostatně k němu byla milosrdná. Dopřála mu ještě měsíc života, aby prodal svou rodinnou firmu, sepsal závěť a nás, co jsme patřili do jeho vnitřního okruhu, obdaroval když ne zlatým tak alespoň pozlaceným padákem. Ať už byl jakýkoliv, byl to frajer.

S těmi pozlacenými padáky prokázal svou předvídavost. Pro velký nadnárodní korporát, který odkoupil firmu, měla význam jen dobře fungující síť poboček s portfoliem drobných klientů a o nic dalšího nestál, zvláště ne o nejbližší spolupracovníky bývalého majitele. I když jsem ve službách Velmistra vydělal více, než co kdy dokážu ve zbytku svého života utratit, pociťoval jsem úlevu, že už vše definitivně končí. Jak jsem to mohl vydržet, často jsem se ptal sám sebe. Nebyl jsem nic více než privilegovaný sluha, který se bál na sebe vzít těžké břemeno posla špatných zpráv, i když právě za to jsem byl královsky placen.

Naposledy jsem se podíval dolů na dno bazénu a pak na chvíli opět naplno rozsvítil všechna světla v sále. Bylo nesmyslem zřídit tak velký wellness pro tak malý hotel bez restaurace nebo alespoň snídaňové místnosti. To nedopadne dobře. Na recepci jsem vrátil zpět klíče od wellnessu a koupil si ještě jednu láhev. Až nahoře v pokoji mne napadlo, že jsem mohl recepční pozvat na skleničku, abych se necítil tak beznadějně sám.