Článek
Když se dnes projdete mezi regály supermarketů, na první pohled to vypadá, že jablka jsou stále stejná. Dokonale lesklá, červená, úhledně srovnaná Gala, Royal Gala nebo Golden Delicious. Zákazník má pocit hojnosti a výběru, jenže většina těchto plodů přicestovala tisíce kilometrů a často chutná spíš po skladovacím plynu než po podzimu.
A přitom české zahrady a sady stále nabízejí úplně jiný příběh. Venkovské dvorky a zahrady za městy jsou plné stromů starých odrůd, které si naši předci hýčkali po generace. Jablka Matčino, Rubín, Ontario nebo Panenské české nemají dokonalý tvar, každý kus vypadá jinak. Jenže když do nich člověk kousne, okamžitě pozná rozdíl, chuť je plná, šťavnatá, voňavá, často se v ní mísí sladkost s kyselostí, kterou u unifikovaných supermarketových druhů nemá smysl nehledat.
Proč tedy v regálech nenajdeme „naše“ jablka? Důvod je jednoduchý: obchodní řetězce potřebují ovoce, které vydrží měsíce ve skladech, nesmí se snadno otlačit a musí být vždy stejného vzhledu. Chuť je až na druhém místě. Jenže tradiční české odrůdy mají svoje vrtochy – některé vydrží jen do zimy, jiné hůře snášejí převoz, a tak je velký obchod odsunul na vedlejší kolej.
Naštěstí ale z českých zahrad nemizí. Každý podzim se objevují na trzích a u malých sadařů, kteří dobře vědí, že lidé tuhle chuť nezapomněli. Vůně čerstvě utrženého Ontaria nebo křupnutí Matčina připomíná, že jablko může být víc než jen dekorace do misky na stole.
Možná je to i výzva k návratu, sázet znovu staré odrůdy, vážit si jejich rozmanitosti a nebát se, že nebudou vypadat dokonale. Protože právě v té nedokonalosti je kouzlo. A možná, že jednou si cestu zpátky na naše stoly najdou i jablka, která mají skutečnou chuť a příběh.
Víte, že ideální odrůda na výrobu českého štrúdlu, který má v sobě kouzlo babiččiny kuchyně, jsou Rubín a Zvonkovo. Jsou výrazných chutí a lehce nakyslá.
Kam se za nimi hrabou vyšlechtěné dokonale vyhlížející cizáci. No řekněte?
