Slavný dědeček Krále Slunce byl neukojitelný sexuální predátor a dokázal i velice hluboce milovat

Když jsem dávala dohromady všechny informace o Ludvíku XIV. a dopsala článek o jeho sexuálním apetitu, nabídla se mi další otázka. Kdeže to ten kluk nabral? Od matičky či od tatíčka? Čí že to byly geny, které Ludvíka XIV. vedly cestou vydlážděnou krásnými a vnadnými ženami bez zábran?

Otcem Ludvíka XIV. byl francouzský král Ludvík XIII., který měl k ženám velmi chladný až odtažitý vztah. Což z něho v kontextu tehdejšího intrikami prošpikovaného francouzského dvora činilo naprostou výjimku. Historie dokládá, že nikdy neměl žádné milenky.

Ať měl důvody jakékoli, intimního kontaktu s manželkou se bál a úspěšně se mu vyhýbal. Manželství bylo naplněno až po čtyřech letech, a to pod velkým tlakem jeho poradců. Vládcové to neměli v intimních záležitostech jednoduché, protože s nimi občas byla (v přeneseném významu) celá Francie.

Ludvík XIII. své ženě politicky ani osobně nevěřil. Situaci zhoršovala skutečnost, že Anna pocházela z nepřátelského Španělska, se kterým Francie vedla válku, a byla zapletena do několika protikrálovských intrik.

Jestli něco dokáže zahojit bolest, je to čas. Chci tím říct, že ať vedlo krále do ložnice jeho manželky královny Anny jakékoli vábení, po dlouhém období odcizení došlo k nečekanému usmíření. A zázračným vyústěním této skutečnosti bylo narození vytouženého zdravého chlapce v roce 1638.

Ale byl v sexuálním kontaktu pouze se svou manželkou královnou Annou?

Historikové se shodují, že Ludvík XIII. trpěl hlubokými psychickými bloky, neurózami a panickým strachem z ženské sexuality. Mnohem intenzivnější emocionální (a dost možná i fyzické) vazby si v průběhu života vytvářel k mužům ve svém okolí, jako byl jeho oblíbenec markýz de Cinq-Mars nebo vévoda de Luynes, kterým svěřoval obrovský politický vliv.

Dvě dvorní dámy navštěvoval rád, ale tyto vazby zůstávaly striktně platonické a duchovní. Mezi jeho nejznámější favoritky patřily Marie de Hautefort a Angélique de La Fayette. K oběma dámám určitým způsobem vzhlížel a vedl s nimi intelektuální rozmluvy o náboženství a o umění.

A tak se pro historiky nabízí otázka, jestli náhodou nebyl bisexuál.

Podívejme se na matku Ludvíka XIV. Annu Rakouskou. Jak vlastně žila vedle Ludvíka XIII.?

Svatba Anny Rakouské a Ludvíka XIII. v roce 1615 byla pro okolí pompézní, leč pro ně samotné hluboce rozpačitým okamžikem. Navíc se z toho dne vyklubala silně traumatizující událost.

Že šlo o čistě politický akt, který měl zpečetit mír mezi Francií a Španělskem, se vědělo, a že k tomu byli využiti dva mladí čtrnáctiletí lidé, kteří se do té chvíle neviděli, o tom nikdo nepřemýšlel. Politika byla v těchto kruzích zásadní. Ale že i tito lidé měli srdce a že i tito lidé chtěli láskyplné zacházení, o tom se v těchto kruzích jenom šeptalo. Nejlépe se na svět tvářit, jako kdyby se nic nedělo, říkala pravidla.

svatba Anny Rakouské a Ludvíka XIII. v roce 1615

Celý sňatek probíhal ve 2 fázích a doprovázely ho přísné dvorské ceremoniály. Nejprve se v říjnu 1615 uskutečnily takzvané svatby v zastoupení. Ve španělském Burgosu se Anna provdala za francouzského vyslance, který zastupoval Ludvíka XIII. Ve stejný den si ve francouzském Bordeaux vzal Ludvík XIII. španělskou vyslankyni, která zastupovala Annu.

Osobní setkání a církevní požehnání sňatku se konaly 21. listopadu 1615 v katedrále svatého Ondřeje v Bordeaux. Obřad byl pompézní, šlechta draze oblečená, ale mezi nevěstou a ženichem vládl naprostý chlad.

Nejbizarnější a nejponižující částí svatby byla svatební noc. Králova matka Marie Medičejská trvala na tom, aby bylo manželství okamžitě fyzicky naplněno, aby ho španělská strana nemohla v budoucnu zneplatnit. Mladý král byl proto za doprovodu dvořanů, lékařů a své matky doveden do ložnice k plačící a vyděšené Anně.

Ludvík se pokusil manželskou povinnost splnit pod tlakem okolí, ale celý zážitek byl pro oba tak traumatizující a nepříjemný, že král z ložnice po krátké chvíli utekl a následující 4 roky se své manželce zcela vyhýbal. Slavnostní vjezd do Paříže na jaře roku 1616 už pak byl jen vnějším divadlem pro poddané, zatímco za zavřenými dveřmi královského paláce vládlo naprosté ticho.

Anna Rakouská přišla na svět jako španělská infanta v září roku 1601 v malebném španělském městě Valladolid, které v té době sloužilo jako sídlo dvora. Jejími rodiči nebyl nikdo menší než mocný španělský král Filip III. a královna Markéta Habsburská, takže její kořeny sahaly přímo do té nejvlivnější a nejmocnější katolické dynastie tehdejšího světa. Již od prvních dnů svého života byla obklopena přísnou výchovou, nedostižným přepychem, ale také sevřeným světem španělské dvorské etikety, která patřila k vůbec nejchladnějším a nejstrnulejším v celé Evropě.

Výchova mladé infanty probíhala pod dohledem těch nejpřísnějších šlechtických vychovatelů a duchovních, kteří dbali na to, aby z ní vyrostla vzorná katolická princezna. Její dětství a dospívání na eskoriálském dvoře se nesly v duchu hluboké zbožnosti, neustálých modliteb a nekonečných lekcí dvorské etikety, kde se každý krok a úsměv předem plánoval a kontroloval. Přestože byla odmalička vedena k pokoře a poslušnosti, v její horkokrevné španělské povaze doutnalo něco zcela jiného. Pod navenek chladnou a upjatou tváří se skrývala neuvěřitelná vášeň, touha po životě. Její matka zemřela, když byla Anna ještě poměrně mladá, což ji poznamenalo, ale zároveň naučilo brzké samostatnosti ve světě plném intrik.

Marie Medicejská nakonec svého cíle dosáhla. Potřebovala upevnit spojenectví se Španělskem, a proto musela před dvorem a vyslanci prohlásit, že sňatek byl řádně dovršen. A to, že při tom bolestně ublížila synovi a jeho novomanželce, pro ni nebylo důležité. Milostný život Anny Rakouské nebyl za ty roky života na francouzském dvoře nijak rozmanitý. Vzala si chladného muže, který neměl o ni jako o ženu žádný zájem. Možná byl prvotní impulz necitlivým zásahem matky Ludvíka XIII. Marie Medičejské.

Hned ve svatební den v roce 1615 byli oba velmi mladí manželé přinuceni k prvnímu intimnímu styku, což v nich zanechalo silný odpor a vzájemně je to na dlouhá léta odcizilo.

Marie Medičejská trvala na okamžitém fyzickém naplnění manželství hned ve svatební den z čistě politických a mocenských důvodů, které v té době rozhodovaly o osudu celých království.

A hlavním důvodem byla právní nezrušitelnost sňatku.

Podle tehdejšího církevního práva nebyl sňatek považován za definitivně uzavřený pouhým obřadem v kostele. Pokud by manželství nebylo fyzicky naplněno, mohl ho papež v budoucnu poměrně snadno prohlásit za neplatné. Francie a Španělsko byly odvěkými rivaly a tento dvojitý sňatek měl zaručit křehký mír. Marie Medičejská potřebovala mít jistotu, že španělský král Filip III. si v případě změny politické situace nevezme svou dceru zpět a nezruší spojenectví s odůvodněním, že jde jen o nenaplněné dětské manželství.

Druhým důvodem bylo zajištění dynastie a nástupnictví. Francie měla za sebou krvavé náboženské války a zavraždění krále Jindřicha IV., což zemi uvrhlo do nejistoty. Nejrychlejší cestou, jak stabilizovat trůn a upevnit vlastní mocenskou pozici královny matky, bylo co nejdříve zplodit mužského dědice.

Třetím faktorem byla osobní rivalita a nedůvěra mezi oběma mocnostmi. Ve stejný den se totiž ve Španělsku vdávala Ludvíkova sestra Alžběta za španělského následníka trůnu. Francouzský dvůr věděl, že i tam se bude čekat na důkaz o naplnění manželství, a Marie Medičejská nechtěla, aby její syn působil v očích španělských vyslanců jako slabý, neschopný nebo nevyzrálý panovník. Potřebovala mít v ruce úřední zápis od lékařů a svědků, který mohla okamžitě poslat do Madridu jako důkaz, že francouzský král je dospělým mužem.

Marie Medičejská nakonec svého cíle dosáhla. Mladý král Ludvík XIII. byl po odchodu hostů přiveden do ložnice ke své novomanželce, zatímco u lůžka nebo přímo za závěsem zůstaly chůvy, komorné a královští lékaři v čele s osobním lékařem Jeanem Héroardem, který si vedl podrobný deník. Po zhruba čtvrt hodině vyšel rozrušený a zčervenalý Ludvík z ložnice. Lékaři a přítomné dámy okamžitě zkontrolovali ložní prádlo a stav nevěsty a na základě toho pak královský lékař a úředníci sepsali protokol stvrzující, že sňatek byl řádně naplněn. Tento dokument byl okamžitě odeslán do Madridu španělskému králi Filipovi III., otci Anny Rakouské, a dalším evropským dvorům, protože bez tohoto papíru by smlouva mezi Francií a Španělskem nebyla považována za definitivně uzavřenou. Ačkoli po stránce diplomatické a právní bylo vše úředně posvěceno, po lidské stránce šlo o naprosté fiasko. Nejhorší na tom všem byla skutečnost, že svým přístupem bolestně ublížila synovi a jeho novomanželce a že to pro ni nebylo důležité.

král utíká z ložnice od královny o svatební noci

Život v paláci byl pro mladou královnu plný samoty, stesku po domově a neustálého dohledu nasazených špiónů. Francouzský dvůr byl mnohem uvolněnější a hlučnější než přísně upjatý dvůr v Madridu, na který byla zvyklá, což jí zpočátku působilo velký šok. Král se jí stranil, netrávil s ní čas a veškerou moc soustředil do svých rukou první ministr, který královnu považoval za politickou hrozbu a nechal sledovat každý její krok i korespondenci.

Útěchu proto hledala v hluboké zbožnosti, pravidelných návštěvách klášterů a v úzkém kruhu svých věrných dvorních dam, se kterými mohla alespoň v soukromí mluvit španělsky a dodržovat své rodné zvyky. Teprve po více než dvaceti letech strádání a ponížení se její postavení konečně změnilo. Anna se stala matkou budoucího Krále Slunce.

V roce 1625 přijel do Francie okouzlující anglický šlechtic George Villiers, vévoda z Buckinghamu, který se na první pohled vášnivě zamiloval do francouzské královny Anny Rakouské. Během královské cesty do města Amiens využil vévoda chvíle o samotě v palácových zahradách, padl před Annou na kolena a pokusil se ji vášnivě obejmout. Zaskočená královna hlasitě vykřikla, což okamžitě přivolalo její dvorní dámy i stráže a zahnalo zamilovaného šlechtice na útěk. Celá aféra vyvolala obrovský dvorský skandál, po kterém zuřící král Ludvík XIII. propustil Anniny komorné a zakázal vévodovi další vstup do země.

Jejich vztah tak zůstal jen platonickým snem a o tři roky později byl zhrzený vévoda v Anglii zavražděn.

Po smrti krále Ludvíka XIII. v roce 1643 našla ovdovělá Anna Rakouská oporu i velkou životní lásku v italském diplomatovi a kardinálu Julesi Mazarinovi. Šarmantní první ministr si ji získal svou pozorností, galantností a tím, že s ní mluvil její rodnou španělštinou, což tvořilo ostrý kontrast k chladnému chování jejího zesnulého manžela.

Anna píše ve své ložnici milostný dopis Mazarinovi

Jejich hluboký citový vztah dokládají dochované šifrované dopisy plné něžných vyznání, které si posílali v době nuceného odloučení během šlechtických povstání. Mnozí historici se dokonce domnívají, že spolu uzavřeli tajný sňatek, protože Mazarin nebyl vysvěceným knězem a nic mu v tom nebránilo. Společně pak úspěšně vládli Francii až do kardinálovy smrti v roce 1661, kterou zdrcená královna nesla velmi těžce.

Francouzský král Jindřich IV. se narodil 13. prosince 1553 na zámku Pau v jižní Francii a do dějin se zapsal jako nesmírně vášnivý muž a milovník žen, kterému se přezdívalo Zelený galant.

Jeho první setkání se světem lásky a intimních hrátek přišlo velmi brzy a zcela přirozeně. Malý Jindřich trávil dětství na venkově v Pyrenejích mezi obyčejnými vesnickými dětmi, kde běhal bosý a bez přísného dozoru. Už kolem čtrnáctého či patnáctého roku života, kdy poprvé okusil vojenské tažení, se začal bez zábran dvořit mladým dívkám z venkova i urozeným šlechtičnám.

Jindřich IV. jako malý chlapec si hraje s dětmi na venkově

Mezi jeho úplně první doložené lásky patřila prostá venkovská dívka jménem Fleurette, dcera zámeckého zahradníka v Néracu, se kterou prožil své první mladistvé poblouznění a intimní sblížení zhruba v šestnácti letech. Krátce nato se stal milencem zkušené dvorní dámy Charlotte de Sauve, která mladého a dychtivého prince zasvětila do všech tajů dvorských milostných her. Tento bezprostřední a nespoutaný start do života z něj udělal jednoho z nejvášnivějších panovníků francouzských dějin, který měl za život desítky milenek a celou řadu nemanželských dětí.

Když bylo mladému navarrskému princi Jindřichovi kolem osmnácti let a pobýval na rodovém zámku v Néracu na jihozápadě Francie, potkal na přelomu let 1571 a 1572 šestnáctiletou dívku jménem Fleurette. Byla dcerou zámeckého zahradníka a podle dochovaných zpráv i místních tradic šlo o první ženu, do které se Jindřich skutečně zamiloval a se kterou prožil první vážnější milostný románek. Mladí milenci se tajně scházeli v rozlehlém zámeckém parku La Garenne u pramene zvaného fontána svatého Jana, daleko od očí dvořanů i Jindřichovy přísné matky. Na rozdíl od urozených šlechtičen, které kolem prince později kroužily kvůli moci a penězům, milovala prostá zahradníkova dcera mladého Jindřicha zcela upřímně a nezištně.

Jejich idylický vztah však netrval dlouho a brzy zasáhla vysoká politika. V létě roku 1572 musel devatenáctiletý Jindřich odjet z Néracu do Paříže, kde ho čekal politicky dohodnutý sňatek s francouzskou princeznou Markétou z Valois. Podle slavné legendy slíbil před odjezdem nešťastné dívce ještě poslední noční dostaveníčko v zámeckých zahradách. Fleurette na něho u pramene věrně čekala celou noc, ale Jindřich se zdržel na rozlučkových slavnostech na zámku a už za ní nepřišel. Zhrzená a zoufalá dívka údajně neunesla jeho zradu a skočila do řeky Baïse, kde se utopila.

Ačkoli tento tragický konec vstoupil do francouzské kultury a dal dokonce vzniknout slovu flirtování, historická realita byla mnohem prozaičtější. Matriční záznamy z Néracu totiž dokládají, že Fleurette ve skutečnosti sebevraždu nespáchala, na svého královského milence zapomněla a žila v rodném městě ještě dalších dvacet let až do své smrti v srpnu roku 1592. Přesto v místních dějinách zůstala navždy zapsána jako symbol první, čisté a nenaplněné mladické lásky budoucího krále, kterou dodnes v parku La Garenne připomíná její mramorová socha.

socha milenky budoucího krále

Když devatenáctiletý Jindřich v létě roku 1572 přijel do Paříže, ocitl se v centru nebezpečných politických intrik dvorského života. Dne 18. srpna 1572 se zde oženil s francouzskou princeznou Markétou z Valois, která vešla do dějin jako královna Margot. Sňatek dvou mladých a pohledných lidí měl usmířit znesvářené katolíky a protestanty, jenže místo manželského štěstí přinesl jen vzájemné odcizení. Oba manželé byli temperamentní, zvyklí na volnost a ani jeden z nich netoužil po věrnosti. Jejich svazek byl hned od počátku zatížen tragédií, protože pouhých šest dní po svatbě vypukla krvavá bartolomějská noc, během níž byli v Paříži povražděny tisíce protestantů a sám Jindřich si zachránil život jen tím, že naoko přestoupil na katolickou víru a zůstal jako královský vězeň v paláci Louvre.

Právě v tomto napjatém období, kdy byl fakticky zajatcem u francouzského dvora, vstoupila do jeho života o dva roky starší a mimořádně svůdná dvorní dáma Charlotte de Sauve. Byla to zkušená, inteligentní a rafinovaná žena, která patřila do takzvané létající eskadry královny matky Kateřiny Medicejské, tedy skupiny krásných šlechtičen využívaných ke svádění a špehování významných mužů.

Jindřich IV. se nechává unášet tancem svůdnicí Charlotte

Charlotte měla za úkol mladého navarrského krále okouzlit, připoutat ho ke dvoru a vytáhnout z něho politická tajemství. Mladý a vášnivý Jindřich se do ní bezhlavě zamiloval a stal se jejím oddaným milencem, přičemž zkušená dvořanka ho zasvětila do všech tajů rafinovaných dvorských milostných her.

Zatímco si Jindřich užíval vášnivé noci v náručí Charlotte de Sauve, jeho manželka Markéta se rovněž nebránila vlastním milostným dobrodružstvím. Přesto mezi manželi panovalo zvláštní přátelství a vzájemná solidarita, takže si své nevěry navzájem tolerovali a v nebezpečném prostředí dvora se kryli. Vztah s Charlotte trval zhruba do začátku roku 1576, kdy se Jindřichovi konečně podařilo z pařížského zajetí uprchnout zpět na jih země. Zanechal za sebou nejen svou první osudovou svůdnici, ale i manželku Markétu, s níž se od té doby vídal už jen zřídka a jejich manželství se definitivně rozpadlo, ačkoli formálně trvalo ještě více než dvacet let.

Po útěku z Paříže v únoru roku 1576 se Jindřich vrátil na jih Francie, kde znovu přijal protestantskou víru a ujal se vedení hugenotských vojsk v náboženských válkách. Na jeho malém, ale živém dvoře v Néracu, kam se na čas přestěhovala i jeho manželka Markéta, se mu otevřela naprostá svoboda. V letech 1576 až 1582 prožil celou řadu krátkých i delších milostných dobrodružství s dvorními dámami i měšťankami, přičemž se stal známým tím, že nedokázal odolat žádné pohledné ženě, která mu zkřížila cestu. Mezi jeho významnější milenky z tohoto bouřlivého období patřila například Françoise de Montmorency-Fosseux, mladá a půvabná dvorní dáma královny Markéty, která mu v roce 1581 dokonce porodila mrtvou dceru, což na dvoře vyvolalo značný rozruch.

Zásadní obrat v jeho milostném životě nastal v roce 1582, kdy se Jindřich hluboce zamiloval do vzdělané, bohaté a energické šlechtičny Diane d'Andoins, proslulé pod přezdívkou Krásná Corisande. Byla to mladá vdova z Gaskoňska, která se stala nejen jeho vášnivou milenkou, ale také oddanou politickou spojenkyní a rádkyní. Jejich vztah trval plných osm let a Krásná Corisande pro něho obětovala obrovskou část svého jmění, ze kterého financovala jeho vojenská tažení a vyzbrojovala celé pluky vojáků v době, kdy Jindřich bojoval o francouzský trůn. Jindřich ji zahrnoval vášnivými dopisy, v nichž jí přísahal věčnou věrnost, a dokonce jí v roce 1586 podepsal vlastní krví slib, že si ji po rozvodu s Markétou vezme za ženu.

Jakmile se však v srpnu roku 1589 stal po zavraždění Jindřicha III. právoplatným francouzským králem a jeho vojenská tažení se přesunula na sever země, jeho city ke stárnoucí Corisande začaly rychle chladnout. V roce 1590 se jejich vztah definitivně rozpadl, protože králova pozornost se upřela jinam. V listopadu téhož roku totiž na zámku Cœuvres v Pikardii spatřil devatenáctiletou šlechtičnu Gabrielu d'Estrées, jejíž mimořádná krása ho okamžitě okouzlila a zahájila nejslavnější milostnou kapitolu jeho života.

Od konce roku 1590 patřilo Jindřichovo srdce výhradně Gabriele d'Estrées, která se stala jeho největší životní láskou a po devět let působila po jeho boku téměř jako nekorunovaná královna. Přestože ji otec zpočátku provdal za jiného šlechtice, Jindřich manželství brzy nechal rozvést a zahrnoval Gabrielu nesmírným přepychem, tituly i pozemky. Jejich vztah byl mimořádně vřelý a harmonický, neboť Gabriela byla nejen oslňující kráskou, ale i laskavou a moudrou ženou, která dokázala mírnit královu prchlivost a měla obrovský vliv na jeho státnická rozhodnutí. Během let 1594 až 1598 mu porodila tři zdravé děti, které král okamžitě oficiálně uznal za své, a dokonce jim udělil vysoké vévodské tituly. Jindřich byl do ní natolik zamilovaný, že se rozhodl dosáhnout u papeže zrušení svého bezdětného manželství s královnou Markétou, aby si mohl Gabrielu vzít za legitimní francouzskou královnu a jejich děti prohlásit za právoplatné následníky trůnu.

Gabriele d'Estrées s dětmi na zámecké zahradě

Tento velkolepý plán, který by navždy změnil francouzské dějiny, však v dubnu roku 1599 zhatila nečekaná tragédie. Krátce předtím, než měl papež vydat souhlas s rozvodem a na Velikonoce se měla konat královská svatba, odcestovala těhotná Gabriela do Paříže. Tam ji 9. dubna po jídle postihly prudké křeče, oslepla a po vyvolaném předčasném porodu mrtvého syna následujícího dne v ukrutných bolestech zemřela, pravděpodobně na následky těhotenské eklampsie, ačkoli se okamžitě vyrojily zvěsti o otravě. Zdrcený Jindřich IV. upadl do hlubokého zármutku, oblékl jako první francouzský král v historii černý smuteční oděv a uspořádal své milence pohřeb hodný skutečné královny.

Králův žal však nevydržel dlouho a už v létě téhož roku 1599 našel novou vášeň v náručí ambiciózní a vypočítavé dvacetileté šlechtičny Henrietty d'Entragues. Ta na rozdíl od laskavé Gabriely své půvaby tvrdě zpeněžila a odmítla se králi oddat, dokud jí nepodepsal písemný slib, že pokud mu do roka porodí syna, ožení se s ní. Jindřich v zaslepení tento nebezpečný dokument podepsal, přestože už v té době jeho ministři vyjednávali dynastický sňatek s bohatou italskou princeznou Marií Medičejskou. Když v prosinci roku 1600 skutečně došlo ke svatbě a o rok později se narodil vytoužený následník trůnu Ludvík XIII., stala se Henrietta zhrzenou a nebezpečnou sokyní nové královny.

Poslední desetiletí Jindřichova života se tak neslo ve znamení neustálých hádek mezi žárlivou manželkou Marií Medicejskou a drzou milenkou Henriettou, která s králem měla dvě děti. Nepřestávala se domáhat naplnění písemného slibu, kvůli čemuž se dokonce zapletla do spiknutí proti králi.

hádka královny a Henriette

Ani po padesátce však stárnoucí panovník nezkrotil svou neuhasitelnou vášeň pro mladé ženy a střídal jednu krátkodobou milenku za druhou. Jeho úplně posledním a nejbláznivějším vzplanutím se v roce 1609 stala teprve patnáctiletá Šarlota Markéta z Montmorency, do které se šestapadesátiletý král zamiloval tak šíleně, že její manžel raději s mladou ženou uprchl z Francie až do Bruselu, aby ji ochránil před královým naléháním. Jindřich IV. kvůli ní dokonce hrozil válkou Španělsku, které uprchlíkům poskytlo azyl, než jeho bouřlivý život plný lásek i státnických úspěchů definitivně ukončila dýka atentátníka Françoise Ravaillaca dne 14. května 1610 v ulicích Paříže.

Zatímco král Jindřich IV. v roce 1610 chystal válku proti Habsburkům (a tak trochu si chtěl dojet i pro svou novou patnáctiletou múzu do Bruselu), radikální katolíci už měli jeho vstřícnosti k protestantům plné zuby. Nejvíc to leželo v žaludku fanatickému bývalému mnichovi Françoisi Ravaillacovi, který si usmyslel, že má od Boha přímé zadání zachránit církev před kacířem. Dne 14. května 1610 mu nahrála obyčejná pařížská dopravní zácpa, v níž uvízl královský kočár, a vrah panovníka vyřídil třemi rychlými ranami dýkou. Ačkoli se hned vyrojily drby o spiknutí žárlivých milenek či španělských špionů, Ravaillac jednal na vlastní pěst. Největšího francouzského záletníka tak nakonec místo rozzuřených manželů dostala vysoká politika.

Tak skončila bouřlivá životní jízda panovníka, který v posteli i na bitevním poli neznal slovo nemožné. Zatímco jeho manželky a milenky sváděly u dvora tiché války o jeho přízeň, osudnou ránu mu uštědřil muž, kterému nešlo ani o lásku, ale o víru a čert ví, čemu věřil. Jindřich IV. tak odešel ze světa na vrcholu sil a zanechal po sobě nejen zástup nemanželských dětí, ale i dynastii, jejíž nejslavnější člen, jeho vnuk Ludvík XIV., měl rozhodně po kom dědit.

bm

zdroje:

https://www.persee.fr/collection/efr

http://www.glbtqarchive.com/ssh/louis_XIII_S.pdf

https://www.mincmistr.cz/slovnik-pojmu/jindrich-iv–francouzsky/?srsltid=AYCX9vLDQeP7bJN6Pt6FGSigsZqbG0VsSBqh_3gsEwEL2JYbj4bBm4SB

https://en.wikipedia.org/wiki/Maria_Theresa_of_Spain

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jindřich_IV._Francouzský