Sexuální dobrodružství Krále Slunce začalo ve 14 letech a ukončila ho čistá a opravdová láska

Historické prameny vykreslují mladého a zralého Ludvíka XIV. jako panovníka s neuhasitelným sexuálním apetitem a hluboce zakořeněným egoismem. Jeho dvůr ve Versailles nebyl jen centrem politické moci, ale také místem organizovaného hříchu, kde měl král k dispozici desítky žen.

Oficiální milenky jako Louise de La Vallière nebo markýza de Montespan byly jen vrcholem ledovce, přičemž historici dokumentují, že král běžně navštěvoval ložnice dvorních dam, komorných i dcer ze šlechtických rodin, často i několika různých žen během jediného týdne.

Můžeme si živě představit ty temné noci ve Versailles, kdy mladý panovník bloudil chodbami jako nenasytný dravec. V komnatách zalitých těžkou vůní pižma, drahých vín a potu se král oddával orgiím, při nichž ženy nebyly ničím víc než luxusním zbožím určeným k uctívání jeho božského ega. V jeho očích tehdy neexistovaly hranice a každý jeho rozmar musel být splněn, ať už šlo o milování s několika sestrami z jednoho šlechtického rodu najednou, nebo o bizarní divadelní hry za zavřenými dveřmi, kde dvořané inscenovali antické mýty s jasným erotickým podtextem. Král byl vězněm své vlastní neomezené moci a tělesnosti, neustále obklopený ženami, které křičely, plakaly, žárlily a intrikovaly, jen aby získaly kousek jeho pozornosti.

První sňatek byl politický s jeho španělskou sestřenicí, infantkou Marií Terezou Rakouskou. Rok 1660 tímto spojením zpečetil Pyrenejský mír mezi Francií a Španělskem.

Plánovaná svatba Ludvíka XIV. s Marií Terezou byla pompézní, ale ve skutečnosti se brali dva absolutně rozdílní lidé. Celá tato velkolepá událost se uskutečnila v červnu roku 1660 v Saint-Jean-de-Luz, kde francouzský dvůr oslavil spojení dvou dynastií s nevídanou nádherou a pohádkovým leskem. Mladá španělská infantka se do svého pohledného manžela zamilovala, avšak její tichá a skromná povaha nedokázala držet krok s královou touhou po neustálé společenské zábavě. Ludvík sice splnil svou státnickou povinnost a zajistil trůnu dědice, ale vnitřní klid a jiskřivé porozumění, které u žen tolik vyhledával, v tomto politickém svazku nenašel.

svatební den Ludvíka XIV. s infantkou Marií Terezou

Ačkoli byla Marie Tereza králi hluboce oddaná, byla to žena plachá, silně nábožensky založená, nepříliš výrazná a na francouzském dvoře se nikdy plně neadaptovala. Král k ní sice choval formální úctu a svědomitě plnil své manželské povinnosti, aby zajistil následnictví trůnu, ale její přítomnost ho nudila.

Matka Anna Rakouská o svém synovi nevěděla, jak je na tom se svým temperamentem, a proto v srpnu roku 1653, kdy bylo Ludvíku XIV. necelých patnáct let, zorganizovala tak říkajíc „zasvěcení“ mladého krále do intimního života. Pověřila tím první dvorní dámu Catherine Bellier, baronku de Beauvais.

Královna regentka se k tomuto kroku neodhodlala z perverzních pohnutek, ale z čistě pragmatických a politických důvodů. Její vlastní manželství s Ludvíkem XIII. bylo kvůli sexuální chladnosti a nezkušenosti tehdejšího krále dlouhá léta nenaplněné, což v minulosti vedlo k vážné dynastické krizi. Královna matka chtěla svého syna ušetřit podobného osudu, zbavit ho ostychu před budoucím politickým sňatkem a především v praxi ověřit, zda je mladý panovník schopen zplodit dědice francouzského trůnu.

Anna Rakouská a Catherine Bellier domlouvají „sexuální výuku“

Vyvolená dáma Catherine Bellier byla v té době téměř čtyřicetiletá zralá žena, tedy bezmála o pětadvacet let starší než mladý králevic. Podle dobových svědectví, například kronikáře Primiho Viscontiho, nebyla žádnou klasickou krasavicí. Trpěla dokonce oční vadou, kvůli které si vysloužila nelichotivou dvorskou přezdívku Jednooká Kačenka. Byla však známá svou mimořádnou inteligencí, naprostou loajalitou ke královně a velmi bohatými milostnými zkušenostmi, které z ní dělaly ideální adeptku pro tento citlivý úkol.

Celá záležitost byla provedena s absolutní diskrétností. Catherine Bellier si jednoho dne počkala na mladého krále, když odcházel ze svých komnat, a zavedla ho do ložnice. Tento románek, který začal jako jednorázová lekce sexuální výchovy, nakonec s přestávkami trval přibližně dva roky. Pro mladého Ludvíka byla starší baronka ideální učitelkou, u níž nehrozilo, že by situaci politicky zneužila nebo že by do ní král citově propadl způsobem, který by ohrozil zájmy státu. Anna Rakouská byla s výsledkem této svérázné výuky natolik spokojena, že Catherine Bellier bohatě odměnila. Věnovala jí vysokou finanční rentu, šlechtické tituly, pozemky a rozsáhlý finanční dar, ze kterého si baronka nechala v pařížské čtvrti Marais postavit luxusní palác Hôtel de Beauvais, který stojí dodnes. Sám Ludvík XIV. si své první milenky velmi vážil po celý zbytek jejího života a i v dobách její pozdější finanční tísně jí nechal ze státní pokladny vyplácet štědré královské důchody.

Velký rozruch na dvoře způsobily krásné neteře kardinála Julese Mazarina, které si nechal poslat z Itálie v letech 1647 až 1653. Udělal to proto, aby pro ně našel vlivné partnery a získal tak mocné spojence mezi šlechtou. Těmto dívkám se na francouzském dvoře začalo říkat mazarinky a brzy se staly velmi populárními díky svému vzhledu a živému chování.

Nejvíce ze všech králi Ludvíku XIV. učarovala neteř Marie Mancini. Mladý král se do ní hluboce zamiloval, trávil s ní hodně času a dokonce si ji chtěl vzít za manželku. Mazarin ani králova matka však s touto svatbou nesouhlasili, protože pro krále kvůli míru plánovali politický sňatek se španělskou princeznou. Ludvík se musel podřídit své povinnosti panovníka a zamilovanou Marii poslali pryč od dvora. Teprve potom Mazarin využil své velké finance a všechny neteře, včetně nešťastné Marie, postupně provdal za významné francouzské a italské šlechtice.

Krátce po svatbě se král vrátil k nevázanému životu s milenkami. Prakticky hned v následujícím roce 1661.

Francouzský královský dvůr v sedmnáctém století připomínal šachovnici, kde se o přízeň krále Ludvíka XIV. sváděly ty nejrafinovanější bitvy. V centru tohoto milostného propletence stály krásné ženy, které spojovalo jediné. Byl jím atraktivní a mocný muž Evropy.

Prvním podnětem k tomu byl příchod jeho švagrové Henrietty Anny Stuartovny, která se provdala za králova bratra Filipa. Henrietta byla okouzlující, inteligentní, s mladým králem koketovala, a tím na sebe upoutala jeho pozornost a mladého krále okouzlila.

Proto se chytil první možné příležitosti svůj hlad ukojit, a aby s novou milenkou zakryli svůj rodící se a společensky nepřijatelný románek před očima dvora a žárlivé královny, vymysleli lest a nastrčili do královy blízkosti jako zástěrku sedmnáctiletou dvorní dámu Louise de La Vallière.

Tento plán se však vymkl kontrole, když se Ludvík do plaché a skromné Louise skutečně hluboce zamiloval. Tento vztah trval přibližně šest let, od jejich prvního vzplanutí v roce 1661.

Tímto okamžikem se stavidla králových milostných afér otevřela naplno a Versailles se stalo scénou pro oficiální milenky, které na dvoře požívaly obrovský vliv a status.

Jednou ze svědkyň, která se k lásce krále vyjadřovala, byla slavná markýza de Sévigné. Podle jejích slov byl vztah krále a Louise de La Vallière skutečně plný slz. Mladá dvorní dáma byla v jádru velmi plachou a hluboce věřící dívkou, pro kterou byl vztah s ženatým panovníkem neustálým zdrojem vnitřního utrpení. Trápila se výčitkami svědomí, měla strach z božího trestu a svůj hřích vnímala jako osobní selhání, což u ní vedlo k neustálým záchvatům pláče a hluboké melancholii. Tento neustálý smutek však krále po čase unavil. Ale i tak byl s Luisou 6 let.

Skutečný zlom a hluboké milostné vzplanutí však nastaly až mezi lety 1666 a 1667, kdy král zcela podlehl šarmu markýzy de Montespan a ona se stala jeho oficiální metresou.

Ale pojďme o několik let zpátky. Markýza de Montespan byla velice ambiciózní a zatoužila stát se nejmocnější ženou ve Francii. Celá její akce byla promyšlená a účelově zacílená dostat se co neblíže ke královi tak, aby nevzbudila podezření.

Nejprve se vetřela do Luisiny přízně a předstírala, že je její nejbližší a nejvěrnější přítelkyní, čímž získala neomezený přístup do jejích soukromých komnat. Luisa byla plachá a osamělá, takže inteligentní a zdánlivě chápavou společnici vděčně uvítala a trávila s ní dlouhé hodiny. Když pak král přicházel za Luisou na tajné schůzky, Athénaïs tam už seděla a zapojovala se do hovoru, kde plně uplatňovala svůj pověstný jiskřivý vtip, rozhled a šarm. Král, kterého Luisina melancholie a neustálé výčitky svědomí začínaly nudit, byl touto novou, veselou a intelektuálně podnětnou společností naprosto fascinován. Athénaïs tak velmi obratně využila Luisinu důvěřivost.

Skutečný zlom a hluboké milostné vzplanutí nastaly v roce 1667. V té době už král nedokázal odolat její nezkrotné smyslnosti a temperamentu. Na rozdíl od své předchůdkyně neměla Athénaïs žádné morální zábrany ani výčitky svědomí z toho, že podvádí svého manžela. Nabídla králi vztah plný vášně, luxusu a intelektuálního souznění, což bylo přesně to, po čem toužil. Ludvík pro ni nechal vytvořit honosné komnaty a markýza se brzy stala nejmocnější ženou u dvora, která určovala módu, kulturu i politický vliv, přestože jejich bouřlivý vztah provázely divoké scény a žárlivost.

Protože byla markýza vdaná a její manžel na dvoře vyváděl obrovské skandály, Ludvík vymyslel plán, jak udržet svůj nový románek s markýzou de Montespan v tajnosti před církví i veřejností.

Král proto donutil ubohou Luisu, aby zůstala u dvora a nadále předstírala, že je jeho jedinou milenkou, přestože jeho srdce už patřilo markýze de Montespan. Markýza této situace bezcitně využila a nastěhovala se do komnat hned vedle Luisy, takže král mohl procházet přes Luisin pokoj přímo do ložnice své nové partnerky. Luisa tak musela denně snášet přítomnost své vítězoslavné sokyně, která se jí navíc otevřeně vysmívala a dávala jí najevo svou převahu. Král tento psychický teror zcela přehlížel, protože mu vyhovovalo, že Luisa funguje jako živý štít chránící pověst jeho nové lásky.

Tento trýznivý trojúhelník nakonec skončil až v momentě, kdy Luisa už nedokázala snášet neustálé ponižování a předstírání. Navzdory královu nesouhlasu utekla do nejpřísnějšího kláštera bosých karmelitek v Paříži, čímž markýza de Montespan konečně získala absolutní a veřejnou nadvládu nad královým srdcem.

Markýza de Montespan byla po mnoho let nejvýznamnější a nejmocnější milenkou krále Ludvíka XIV., který ji bezmezně miloval pro její mimořádnou krásu, šarm a ostrý vtip. Pro krále znamenala symbol lesku a triumfu jeho vlastního dvora, protože byla ambiciózní, reprezentativní a určovala módu i styl celé Francie. Ludvík byl její krásou tak zaslepený, že pro ni dělal naprosto cokoli a plnil jí každé přání bez ohledu na obrovské finanční náklady. Nechal pro ni postavit nádherný zámek Clagny, daroval jí luxusní apartmány přímo ve Versailles a zahrnoval ji nejdražšími šperky a obrovským množstvím peněz. Kvůli své obrovské lásce k ní dokonce oficiálně uznal jejich společné nemanželské děti za legitimní členy královské rodiny, což bylo v té době velmi neobvyklé. Král kvůli ní zcela ignoroval svou manželku a Montespanová se stala skutečnou nekorunovanou královnou Francie, která měla obrovský vliv na politiku i na rozdělování dvorských funkcí. Její moc a králova láska k ní začaly upadat až ve chvíli, kdy se zapletla do temné aféry s jedy a černou magií, a také proto, že Ludvíka začal unavovat její neustálý vztek a žárlivost.

markýza de Montespan s králem

Markýza de Montespan měla s králem Ludvíkem XIV. celkem sedm dětí, které kvůli utajení vyrůstaly mimo pařížský dvůr. Pro tyto nemanželské potomky bylo potřeba najít spolehlivou chůvu, která by se o ně v tajnosti starala a zajistila jim dobré vychování. V roce 1669 proto markýza de Montespan na doporučení svých přátel osobně přijala do svých služeb ovdovělou Françoise d'Aubigné. Françoise se nastěhovala do utajeného domu na předměstí Paříže, kde se o malé děti starala s obrovskou mateřskou péčí a oddaností. Život s náladovou a panovačnou markýzou však pro chůvu nebyl vůbec jednoduchý, protože Montespanová ji často kritizovala a chovala se k ní nadřazeně. Postupem času začal tajný dům navštěvovat sám král Ludvík XIV., který chtěl vidět své děti a sledovat, jak rostou. Král si při těchto návštěvách začal všímat chování chůvy a postupně ho okouzlila její klidná povaha, inteligence a trpělivost, se kterou snášela markýziny výbuchy vzteku. Mezi chůvou a králem tak začal vznikat hluboký vztah, který nakonec vedl k tomu, že král dal Françoise peníze na vlastní panství a udělil jí titul markýzy de Maintenon.

Když se setkali poprvé, pracovala jako chůva pro jeho nemanželské děti. Trvalo přibližně šest až sedm let, než k ní král pocítil hlubokou náklonnost a skutečně se do ní zamiloval. Ludvíkovi se zpočátku zdála příliš přísná a chladná, ale postupně ho okouzlila svým intelektem, klidem a zbožností. V roce 1675 ji král oficiálně povýšil, věnoval jí šlechtický titul a udělal z ní jednu z nejvlivnějších dam u dvora.

Král Ludvík XIV. daroval Françoise d'Aubigné v roce 1674 velkou finanční odměnu. Za tyto peníze od krále si pak koupila zámek a panství Maintenon. Hned na začátku roku 1675 ji král oficiálně povýšil a udělil jí šlechtický titul markýza de Maintenon, který byl přímo vázaný na toto nově koupené panství.

Françoise měla na svého krále obrovský vliv. Zlom v králově myšlení, který potvrdili i doboví kronikáři, například známý vévoda de Saint-Simon, nastal právě s jejím příchodem. Ta na krále neuplatňovala tělesné svody, ale zbraně intelektu a morálky, přičemž odmítala se stát další v řadě jeho milenek a trvala na tom, že jejich vztah musí zůstat čistý. Pro krále, zvyklého na absolutní poslušnost a okamžité uspokojení pudů, to byl šok.

Představme si scénu v jejím prostém, dřevem obloženém pokoji, kde svítí jen jediná svíce. Král, zvyklý na hysterické výlevy markýzy de Montespan a na podlézavost dvořanů, sedí v křesle unavený a vnitřně prázdný. Françoise nesvléká šaty, ani se mu nevrhá k nohám, ale místo toho klidným hlasem předčítá ze starých duchovních textů a pak vzhlédne. V jejích očích není strach, ale hluboký soucit. „Sire,“ promluvila by možná s tichou, ale neochvějnou naléhavostí, “ vládnete celé Francii, ale nedokážete vládnout sám sobě. Vaše tělo triumfuje, ale vaše duše hyne v plamenech. Co zbyde z Krále Slunce, až předstoupí před Nejvyššího? Jen hromádka popela a hříchů."

Tato slova musela zasáhnout Ludvíka jako blesk, protože nikdo s ním nikdy takto nemluvil. Představme si ten vnitřní zápas muže, v němž se prala živočišná touha s náhlým zábleskem svědomí. Françoise mu neukázala jen jeho hříchy, ukázala mu zrcadlo jeho vlastní smrtelnosti. Vliv této ženy, podporovaný královým zpovědníkem, vedl k tomu, že Versailles radikálně změnilo tvář. S každým dalším večerem se král víc a víc odvracel od dřívějších perverzí. Divoké noci vystřídaly dlouhé hodiny, kdy společně seděli u krbu, mluvili o Bohu, o odpovědnosti panovníka vůči chudým a o klidu, který přichází s čistým svědomím. Divoké pitky, hazard a neustálé divadelní hry byly nahrazeny náboženskými procesími, modlitbami a asketičtějším způsobem života. Král poprvé v životě poznal, že největší rozkoší není podmanit si tělo ženy, ale nalézt klid v duši po boku bytosti, která ho miluje pro něj samotného, a ne pro jeho korunu.

Pod jejím vlivem nakonec propustil své milenky a tento obrovský morální a náboženský vliv se Françoise d'Aubigné rozhodla využít také k nápravě králova rodinného života. Jako hluboce věřící žena Ludvíkovi XIV. neustále opakovala, že žije v hříchu a že pokud chce spasit svou duši, musí ukončit milostné románky a vrátit se ke své zákonné manželce. Ludvík na její naléhání nakonec dal a začal se k Marii Tereze po mnoha letech přehlížení chovat s úctou, trávil s ní čas a projevoval jí manželskou pozornost. Pro zanedbávanou královnu to byla nečekaná a obrovská změna, která jí přinesla na sklonku života velkou radost. Marie Tereza si byla dobře vědoma toho, kdo za touto proměnou stojí, a byla Françoise za její zásah nesmírně vděčná. Královna veřejně prohlašovala, že jí Bůh poslal Françoise jako anděla strážného, aby jí vrátil manželovo srdce. Když pak Marie Tereza v roce 1683 nečekaně zemřela, odešla ze světa šťastná a usmířená se svým mužem, přičemž Françoise při svém umírání zanechala na důkaz vděčnosti a přátelství svůj drahocenný prsten. Teprve po smrti své první manželky se král rozhodl pro tajný legitimní sňatek s Françoise, čímž definitivně uzavřel kapitolu svého nevázaného mládí.

Přípravy na tajnou svatbu začaly v průběhu září roku 1683, tedy zhruba měsíc a půl po královnině nečekané smrti. Celý srpen se nesl ve znamení přísného státního smutku a velkolepého pohřbu, který se konal 10.8.1683.

Impulsem k tichým přípravám byla situace, kdy se dvůr vrátil k běžnému životu a král začal trávit veškerý volný čas v komnatách markýzy de Maintenon. To vyvolalo hluboké znepokojení u jeho zpovědníka, otce de La Chaise, který se obával, že král po letech duchovního pokání znovu propadne hříchu. Právě tento církevní tlak byl prvním skutečným krokem, který vedl k tomu, proč v polovině září přišel s odvážným plánem na tajný sňatek.

Bylo to jako zázrak, že Ludvík potkal ženu, do které se skutečně zamiloval a mohl si ji vzít.

Noc z devátého na desátého října roku 1683 se stala jedním z nejstřeženějších, nejtemnějších a nejvíce fascinujících tajemství v celých dlouhých dějinách Versailles. Zatímco obrovský palácový komplex, obvykle pulzující neustálým hlukem, hudbou a kroky tisíců dvořanů, pomalu utichal a propadal se do husté říjnové tmy, v odlehlých a chladných chodbách se odehrávalo drama, které mělo navždy změnit soukromý i duchovní život nejmocnějšího panovníka tehdejší Evropy. Můžeme si velmi živě představit, jak se Ludvík XIV. v doprovodu svého nejvěrnějšího prvního komorníka Alexandra Bontempse kradl tichými, temnými pasážemi směřujícími k soukromé královské kapli. Světlo jediné lucerny, kterou komorník nesl v roztřesené ruce, vykreslovalo na bohatě pozlacených stěnách a chladných mramorových sochách dlouhé, groteskní stíny. Každý jednotlivý krok panovníka, každé zašustění drahé látky jeho pláště a každý vzdech vyvolával v přítomných nesmírnou úzkost z prozrazení. Král, který dříve vcházel do všech místností za ohlušujícího zvuku fanfár, s hrdě vztyčenou hlavou a obklopen zářivým průvodem, nyní kráčel téměř neznatelně, zahalen v prostém tmavém plášti bez jakýchkoli královských insignií. Šel jako kajícník, který se plíží nocí, aby před zraky světa utajil to, co mělo zůstat zjeveno pouze Bohu.

tajná svatba v kapli

V malé soukromé kapli, kde bylo chladno a vzduch byl prosycen vůní vosku a starého kadidla, již v napjatém očekávání stála Françoise d’Aubigné. Byla oblečena střídmě, zcela bez šperků a okázalosti, čímž opět dávala najevo svou vnitřní čistotu a pokoru. Po jejím boku stáli pařížský arcibiskup François de Harlay a králův zpovědník, otec de La Chaise. Atmosféra v kapli byla prosycena těžkým napětím, posvátnou vážností a vědomím obrovského rizika, což ostře kontrastovalo s pompou, pompézností a divadelností, jež obvykle doprovázely jakékoli královské ceremonie a svátky. Jako svědkové stáli u oltáře ministr války markýz de Louvois a komorník Alexandre Bontemps, tedy muži, jejichž loajalita vůči trůnu byla absolutní a bezbřehá a kteří si zároveň plně uvědomovali politickou výbušnost a historickou vážnost této chvíle. Když arcibiskup tichým, chvějivým hlasem oddával krále Francie a Navarry s chudou vdovou po ochrnutém básníkovi Scarronovi, nekonala se žádná hudba, žádné oslavné salvy, žádný jásot davů ani slavnostní hostina. Byl to tichý, téměř strašidelný pakt uzavřený mezi mocným mužem, zbožnou ženou a vševidoucím Bohem. Celý obřad doprovázelo jen tiché praskání hořících knotů svící, vzdálené houkání sov za okny Versailles a šepot latinských modliteb. Ludvík XIV. v tu noc definitivně pohřbil svou identitu nenasytného požitkáře a před Bohem přijal roli oddaného a pokorného manžela, čímž na kolenou zpečetil svůj slib, že se již nikdy nevrátí k hříšnému životu oficiálních milenek a divokých palácových orgií. Historici dodnes spekulují o přesném průběhu této noci, protože z ní neexistuje žádný oficiální zápis, avšak důsledky tohoto tichého sňatku byly pro francouzský dvůr naprosto zdrcující.

Reakce zbytku dvořanů na královu celkovou proměnu, která tomuto sňatku bezprostředně předcházela a po něm se ještě radikálněji upevnila, se nesla ve znamení hlubokého šoku, naprostého nepochopení a obrovského, byť skrytého odporu. Celé Versailles, které bylo po celá desetiletí zvyklé na neustálý hluk, honosné slavnosti, divadelní představení pod širým nebem, vysoké hazardní hry a složité milostné intriky, se téměř ze dne na den proměnilo v tichý, ponurý a přísný klášter. Šlechta, která si dříve budovala svůj politický vliv, získávala majetky a postavení skrze přízeň králových milenek nebo sdílením jeho nevázaných nočních radovánek.

A najednou stála před panovníkem, který od ní vyžadoval naprostou morální čistotu, pravidelnou účast na ranních i večerních mších a hluboké náboženské rozjímání. Můžeme si představit to zoufalství dvořanů, kteří dříve trávili noci pitím a tancem, jak nyní museli s předstíranou zbožností klečet na studené mramorové podlaze kaple a šeptat modlitby, jen aby neupadli v královu nemilost. Mnozí vysocí šlechtici byli touto novou, upjatou a asketickou atmosférou hluboce frustrováni a znechuceni, neboť Versailles v jejich očích ztratilo veškerý svůj dřívější lesk, radost a přitažlivost. Stalo se pro ně místem nesnesitelné nudy a neustálého, vyčerpávajícího pokrytectví, kde se každý musel tvářit jako svatý, zatímco v srdci choval vztek a touhu po starých časech.

Mezi vysokou aristokracií a zejména mezi princi královské krve navíc panovalo obrovské, těžko skrývané rozhořčení a hluboká zášť vůči samotné markýze de Maintenon. Přestože byl sňatek držen v tajnosti a nikdy nebyl oficiálně oznámen, na dvoře se o něm brzy začalo velmi hlasitě šeptat, protože vliv této ženy na krále byl až příliš okatý, než aby ho bylo možné přehlédnout. Pro staré šlechtické rody bylo naprosto nepředstavitelné, absurdní a hluboce ponižující, že král naslouchá a podřizuje se ženě z tak prostých a problematických poměrů, která navíc v minulosti sloužila jako pouhá chůva jeho vlastních nemanželských dětí. Dvořané ji za jejími zády, v temných rozích paláce a při tajných setkáních, posměšně a s nenávistí nazývali černou královnou, sultánkou nebo starou ježibabou. Obviňovali ji z toho, že panovníka očarovala temnými kouzly nebo že ho skrze jeho strach z pekla psychicky zotročila a manipuluje jím ve prospěch církve. Každodenní život ve Versailles se tak na dlouhá léta proměnil v tichou, ale nesmírně krutou psychologickou válku. Na jedné straně této války stál král s nově nalezeným vnitřním klidem, vyrovnaností a pevnou morální oporou ve své manželce a na druhé straně stál zklamaný, šokovaný a zahořklý dvůr, který s obrovskou nostalgií, bezmocí a vztekem vzpomínal na staré, hříšné a slavné časy nespoutaného Krále Slunce.

bm

zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludvík_XIV.

https://en.chateauversailles.fr/discover/history/great-characters/madame-montespan

https://www.britannica.com/biography/Francoise-Athenais-de-Rochechouart-marquise-de-Montespan

https://historica.fandom.com/wiki/Catherine_Bellier

https://fr.wikipedia.org/wiki/Catherine_Bellier

https://www.rct.uk/collection/404781/the-funeral-of-marie-therese-queen-of-france-10-august-1683

https://francerevisited.com/2009/02/fancy-tiles-and-the-kings-virginity/

https://en.wikipedia.org/wiki/Maria_Theresa_of_Spain