Článek
Když historie slouží mocným. Věda, propaganda a sen o velké říši
V sedmdesátých letech byl Sovětský svaz ve vrcholné fázi studené války. Vědecké úspěchy, jako byl Jurij Gagarin prvním člověkem ve vesmíru, jaderné programy nebo silná armáda, měly být důkazem jeho světové převahy. Ale pod povrchem se rodil tichý pocit nejistoty: Západ Sovětský Svaz sice respektoval, ale nikdy neuctíval. A právě to některé proruské mozky nedokázaly unést.
A tak se rodily „alternativní“ dějiny.
Nejen jako zajímavost, ale jako snahy o přepsání historického vědomí světa, aby se Rusko nezdálo jako pozdní civilizace s imperiálními komplexy, ale jako prastaré centrum dějin.
Teorie Anatolije Fomenka, která tvrdí, že téměř celé dějiny, jak je známe, jsou výmysl, a že velká říše „Tartárie“ byla původní domovinou lidstva – zapadla do tohoto schématu dokonale.
Zkreslování faktů nebylo v Sovětském svazu náhodné. Bylo systematické, od školních učebnic po výklad války. A i ti, děti jenž mlčky přihlíželi, cítili ve vzduchu strach a pýchu zároveň . Dvě tváře jednoho totalitního systému.
Sama si pamatuji, jak nás tady v Čechách ve škole doslova krmili dokonalostí Sovětského Svazu a když jsme přijeli do Moskvy, potkávala jsem roztrhané špinavé žebráky u kostelů, v čekárnách vlakového nádraží a na jiných stanovištích. Psal se rok 1968. O tom se zde v Čechách mluvit a ani psát nesmělo. Všudypřítomná bída a špína, kterou jsem jako dítě v Moskvě viděla, ostře kontrastovala s obrazem dokonalého Sovětského svazu, jak nám ho líčili ve škole. Byla jsem desetileté dítě, které bylo zvyklé na čisté prostředí a to, co se mi nabízelo v obrovském evropském městě, nám všem zvedalo žaludek.
A Putin je právě představitelem toho dědictví, které si nese ve své DNA. Hrát si na velkého, i když je vzrůstem prcek, přestírat, že je vládcem světa, i když ho nikdo vážně nebere. A protože se sami hodnostáři Ruska bojí, vyhrožují. Ty, ty, ty, pošlu na tebe bubáka! Tak se vyhrožuje malým dětem, když zlobí a kradou čokoládu.
Putinovi nejde jen o území, ale o nápravu historického ponížení. ,,Mať naša radnaja, rus balšaja,“ ( naše milovaná matka, velké Rusko), jsou slova plná velikášství, ve kterých se schovává jejich kolektivní myšlení. Oni mají velkou zemi, to ano, ale jako ke své matce se k ní nechovají. Hlavně, že o ní tak mluví. A co je podstatné, že touží po oslavě svých velkých činů, o uznání, o vlastním vesmíru, ke kterému bude celá zeměkoule vzhlížet. A o kterém bude pouze Rusko rozhodovat.
A tak vznikla myšlenka o Tartárii. Ohnout dějiny a zblbnout celý svět, že pouze Rusko má pravdu. A Putinovi se to velice hodilo do svého programu o znovuvybudování říše, kterou mu svět nikdy nechtěl uznat a ani dnes neuzná. Tartárie, Nová chronologie, návraty k carům i Stalinovi. To všechno jsou nástroje k vytvoření vlastního vesmíru, ve kterém Rusko nikdy nebylo poražené, ale jen nepochopené.
Neexistující Tartárie, ale skutečná Ukrajina
Tartárie je mýtus – neexistující říše, která však ve skutečnosti existuje v myslích mocných. Je to příběh, který pomáhá vysvětlit současnou ruskou agresi a touhu po „návratu k velikosti“.
Ukrajina není „ztracenou Tartárií“, ale reálnou zemí, která si zvolila svou cestu svobody a nezávislosti. A právě proto je pro Putina tak nebezpečná – protože narušuje staré narativy, kterých se mocní drží jako kotvy ve víru změn.
Velká Tartárie: Mýtus jako nástroj moci
Anatolij Fomenko, ruský statistik, matematik a člen Akademie věd, vytvořil v sedmdesátých letech minulého století kontroverzní teorii známou jako „Nová chronologie“. Tvrdí v ní, že klasická světová historie je plná falší, která záměrně popírá velikost a význam starověké „Velké Tartárie“ jako říše, která měla podle něj pokrývat obrovské území od Evropy až po Sibiř.
„Tartárie nikdy nebyla jen geografickým pojmem, ale myšlenkovým prostorem, kde Rusko hrálo hlavní roli,“ říká Fomenko. Pro Putina a jeho okolí není tento mýtus pouhou fantazií, ale ideovým nástrojem k přehodnocení a přepisování historie ve prospěch ruské velmoci.
Ukrajina jako srdcem imperiální nostalgie
Historie Ukrajiny v krátkosti
Ukrajina byla podle historicky doložených pramenů součástí raně středověkého státního útvaru známého jako Kyjevská Rus. Od 9. do 13. století tvořily její území spolu s Ruskem a Běloruskem volný svazek východoslovanských kmenů pod vládou kyjevských knížat. Kyjevská Rus je v ruské i ukrajinské mytologii považována za kolébku národů, ačkoli její politická i kulturní jednota byla od počátku křehká a nestabilní.
Po nájezdu Mongolů ve 13. století se Kyjevská Rus rozpadla a její území se rozdrobilo. V dalších stoletích byla dnešní Ukrajina součástí Velkého knížectví Litevského, později Polsko-litevské unie. Západní Ukrajina se dostala pod nadvládu habsburské monarchie, zatímco východní část tzv. Podněpří si uchovávala určitý stupeň autonomie, zejména v podobě kozáckého hetmanátu.
Až v 18. století došlo k plné anexi velké části ukrajinského území Ruským impériem. V moderním slova smyslu Ukrajina dlouho neměla vlastní stát. Její identita se formovala mezi silnými sousedy, často v rozporu s nimi.
Po pádu carského Ruska v roce 1917 vyhlásili Ukrajinci nezávislý stát Ukrajinskou lidovou republiku. Její existence však byla krátká. Do roku 1921 bylo území opět pohlceno, tentokrát už sovětským režimem. Nezávislost Ukrajina znovu získala až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Od té doby vystupuje jako samostatný stát, subjekt mezinárodního práva, který se aktivně snaží o své místo mezi evropskými národy. A právě to je něco, co se v Kremlu nikdy nesetkalo s pochopením.
Když se dvojčata hádají
Ve vztahu Ruska a Ukrajiny nejde jen o území. Jde o příběh. O to, kdo je dědicem společné minulosti a kdo ji má právo vykládat. Z ruského pohledu je Ukrajina víc než soused – je to ztracený bratr. Nebo spíš jednovaječné dvojče, které se rozhodlo jít jinou cestou. Jenže to je problém.
Dvojčata mají totiž společnou krev. Pamatují si na stejné věci z dětství, mluví podobným jazykem, mají stejné rysy. A když jedno z nich řekne: „Já jsem jiný. Už s tebou nechci být spojovaný,“ druhé to může vnímat jako zradu vlastní identity.
Putin to řekl několikrát otevřeně: Ukrajina bez Ruska „nedává smysl“, jsou to „jeden národ“. V tomto pojetí není ukrajinská nezávislost právem – ale chybou, výstřelkem, myšlenkovým zločinem.
Jedním z ruských ideologů byl tento vztah popsán přesně: „Nejde o válku o území, ale o válku o příběh.“ Ukrajina je podle tohoto narativu odpadlík, který si dovolil vystoupit z předepsané role. A protože Rusko na sobě staví obraz velmoci, musí se ten „blud“ opravit. I za cenu krve.
Historie Ukrajiny a její vztahy s Ruskem se promítají do dnešní geopolitiky jako hlavní faktor konfliktu o identitu, suverenitu a sféru vlivu. Moskva vidí Ukrajinu nejen jako ztracenou zemi, ale i jako strategický prostor, který nesmí zcela uniknout do „západního“ vlivu. Pro Ukrajinu je naopak klíčové zachovat svou nezávislost a stát se součástí evropských a transatlantických struktur. Tato historická a kulturní složitost konfliktu dělá řešení obtížným, ale i zásadním pro stabilitu Evropy.
Proč nezačít jinde? Symbol nad pragmatismem.
Geopoliticky by Putin mohl mít jednodušší cíle. Kavkaz, Střední Asie, některé postsovětské republiky. To všechno jsou regiony s menší mezinárodní pozorností. Jenže právě Ukrajina byla zvolena jako hlavní bojiště. Proč? Protože není jen zemí. Je symbolem.
Citát Vladimira Putina z roku 2019:
„Musíme si připomenout, kdo jsme, odkud pocházíme, a co jsme byli schopni vybudovat. Náš historický úkol je jasný.“
Tím „úkolem“ není obnova prosperity, ale obnova příběhu. A v něm má Ukrajina pevné místo – ne jako samostatný aktér, ale jako součást ruské imperiální mozaiky.
Zápas o identitu Evropy
Historie Ukrajiny a její vztah k Rusku nejsou jen akademické kapitoly. Jsou to klíče k pochopení současného konfliktu, k zápasu o identitu, suverenitu a příslušnost. Zatímco Moskva vidí Ukrajinu jako ztracené území a hrozbu své vnitřní soudržnosti, Ukrajina sama bojuje o právo být tím, čím chce být. Svéprávným evropským státem, který si určuje vlastní směr.
Dějiny lze ohýbat, ale skutečnost se zničit nedá. A pravda, i když ji mocní umlčí, jednou stejně vyjde najevo. Tartárie může být snem, Ukrajina je skutečnost.
