Princezna zakletá do ledu na 2500 roků zamotala vědcům hlavu svým poselstvím

Pojďte se mnou do pohádkového světa zimní královny, která svou mocí proměňuje vše v křehké průsvitné sklo. Její svět nedýchá, zato je plný krásných třpytivých tajemných věcí. Taková je chladná náruč Sibiře.

Vstoupit do tohoto prostoru znamená vydat se na pouť do míst, která nemají jméno. Skutečnost je totiž taková, že původní název, jakým tito starověcí lidé označovali své posvátné hory, hluboká údolí nebo celou svou širou zemi, zůstává pro moderní vědu naprostou záhadou. Jediné, co víme, že tam žili kočovníci. Neměli písmo a nezanechali po sobě žádné textové záznamy, které by k nám promluvily skrze staletí. Všechno, co o jejich bytí a okolním světě víme, k nám promlouvá jen skrze tiché svědectví němých předmětů, které po nich zůstaly v zemi, a skrze to, co pro nás jako zázrakem uchoval led.

Stejně tak o nich nemáme žádné dobové zprávy od jejich současníků ze sousedních říší. Jako by tato komunita žila zcela mimo tehdejší známý svět. Starověcí řečtí nebo perští spisovatelé sice s úžasem popisovali kmeny žijící blíže k Evropě a Blízkému východu, ale tito konkrétní lidé přebývali příliš hluboko v samotném srdci asijského kontinentu. Jejich domovem byly izolované horské masivy v oblacích, kam tehdejší velké civilizace nikdy nedosáhly a kam lidská noha cizince nevkročila. Žádný antický zeměpisec toto tajemné místo nezaznamenal do svých pergamenů a původní jazyk těchto tajuplných kočovníků dávno zanikl v toku věčnosti. Neznáme tedy nejen název onoho mrazivého místa, ale ani samotné jméno, jakým tito lidé s hrdostí označovali sami sebe.

Všechna současná slova, která pro toto místo dnes používáme, jako je náhorní plošina Ukok nebo vznešené pohoří Altaj, vznikla až o mnoho století později jako ozvěna jiných věků. Jsou to pojmy odvozené z mongolských a turkických jazyků, kterými v této drsné krajině začala mluvit úplně jiná etnika dlouho poté, co tato starověká kultura tiše zmizela z povrchu země. Například dnešní název Altaj vychází ze starobylého výrazu pro zlato a odkazuje tak na skryté bohatství zdejších hor, ale pro lidi v pátém století před naším letopočtem tato slova neměla žádný význam. Z čistě historického pohledu musíme přijmout fakt, že skutečné jméno tehdejšího domova těchto kočovníků zůstane již navždy zahaleno tajemstvím a skryto v hluboké minulosti, což celému tomuto místu dodává až nadpozemský nádech.

V tomto tajuplném prostředí horských výšin se narodila dívka, která patřila k tehdejším starověkým altajským kočovníkům. Tento lid byl v moderní vědě dříve označován cizím slovem jako pazyrycká kultura podle údolí, kde archeologové objevili jejich první hrobky, ale ve skutečnosti se jednalo o sibiřskou větev slavného a mocného národa Skytů.

Dívka přišla na svět do velmi vážené a zámožné rodiny, která v rámci tehdejšího kmenového společenství zaujímala jedno z nejvyšších postavení. Biologický průzkum jejího těla ukázal, že měla europoidní rysy, což dokazuje, že tehdejší obyvatelé Altaje byli geneticky spřízněni spíše s lidmi z euroasijských stepí než s moderními asijskými etniky.

Její dětství bylo formováno prostředím, kde byl lidský život pevně spjat se stády zvířat a s neustálým pohybem. Výzkum stavu její zubní skloviny a hustoty kostí prokázal, že v raném věku netrpěla podvýživou ani chronickým nedostatkem živin, což byl v tehdejších drsných podmínkách jasný znak blahobytu a výsadního postavení jejího rodu. Přesto však její dospívání nebylo bezbolestné. Podrobný průzkum odhalil, že od dětství trpěla chronickou infekcí kostní dřeně, která jí způsobovala neustálé bolesti a omezovala její pohyblivost. V drsné kočovné kultuře, kde slabí jedinci často nepřežili, však tato dívka dostala mimořádnou péči, což opět dokazuje její vysoký status a hlubokou úctu, kterou k ní kmen choval. Od útlého věku se i přes své omezení učila jezdit na koni a vyrůstala obklopena péčí svého klanu v zapomenutém horském světě.

žila v láskyplné  komunitě kočovníků

Jak dívka dospívala, její role v komunitě se začala výrazně odlišovat od života ostatních žen. Průzkum její hrobové výbavy neodhalil žádné zbraně ani běžné nástroje na zpracování vlny, což vědce vedlo k závěru, že nebyla ani bojovnicí, ani řemeslnicí v domácnosti. Její poslání bylo duchovní. Stala se z ní šamanka, věštkyně a léčitelka, která měla za úkol komunikovat s neviditelnými silami přírody a chránit svůj kmen před neštěstím. K tomuto překvapivému závěru došli moderní archeologové a antropologové na základě detailního rozboru věcí v její hrobce. Prvním důkazem byla naprostá izolace její hrobky, protože zatímco tehdejší rodiny byly pohřbívány společně v rodových pohřebištích, tato žena ležela ve svém hrobě úplně sama na odlehlém, posvátném místě vysoko v horách, což znamenalo, že patřila celé širší komunitě a stála mimo běžné lidské vazby.

Druhým vodítkem byla přítomnost rituálních předmětů, které postrádaly vazbu na každodenní práci. Vědci u ní našli kosmetickou taštičku s minerálními barvami pro obřadní líčení obličeje a bronzové zrcadlo v dřevěném rámu s vyřezávanými jeleny. Zrcadla měla u tehdejších sibiřských šamanů zásadní rituální význam, protože věřili, že skrze nenápadný lesk mohou nahlížet do světa duchů a odrážet zlé síly. Třetím a nejvýznamnějším klíčem byl její zdravotní stav v kombinaci s doloženým způsobem léčby. Kolem dvacátého roku života totiž onemocněla agresivní formou rakoviny prsu, která se postupně rozšířila do jejích kostí a lymfatických uzlin. Aby jí blízcí ulevili od nesnesitelného utrpení, podávali jí silná přírodní analgetika. V její hrobce se našla speciální schránka obsahující semena, listy i květy konopí. Kmen využíval rozvinuté znalosti přírodní lékárny a dívka inhalovala koncentrovaný kouř uvnitř malých kožených stanů, kde se rostliny pálily na rozpálených kamenech. Tento proces ji zbavoval krutých bolestí, ale zároveň ji uváděl do hlubokých stavů transu a změněného vědomí. Kočovníci věřili, že člověk v tomto stavu mluví přímo s duchy přírody, takže její vize a halucinace považovali za posvátná proroctví, která měla kmen chránit před neštěstím.

K této rituální roli patřilo také postupné zdobení těla složitým tetováním. Saze smíchané s tukem se jí pomocí jemných jehel vpravovaly pod kůži a vytvářely nádherné obrazy bájných tvorů. Kresby inkoustem na jejím těle nebyly pouhou dekorací, ale hlubokým náboženským a společenským vyjádřením. Hlavní motiv na jejím levém rameni zobrazuje fantastické stvoření, které v sobě spojuje jelena s bájným orlím zobákem a mohutnými parohy kozoroha, které na koncích přecházejí do stylizovaných ptačích hlav.

Tento bájný tvor symbolizoval v představách altajského lidu spojení tří světů, podzemního, pozemského a nebeského, a dívka ho nosila jako mocný ochranný amulet.Další tetování, jako byl levhart s ovčíma nohama na paži nebo malý kohout na palci ruky, představovala totemová zvířata jejího rodu. Průzkum ukázal, že tetování se na tělo nanášelo postupně tak, jak žena stárla a stoupala v hierarchii kmene. V tehdejší kultuře tato trvalá znamení fungovala jako posvátný pas a duchovní kód, podle kterého kmeny na dálku poznaly její identitu a vysoké postavení a který měl po její smrti sloužit jako rituální průvodní list, aby její duše bezpečně prošla branami do posmrtného světa. To, že s takto pokročilou chorobou dokázala žít několik let, je nejlepším důkazem nesmírné péče a lásky, kterou jí její kmen věnoval. Přestože kočovníci museli být neustále v pohybu, svou nemocnou duchovní vůdkyni neopustili, starali se o její pohodlí a přenášeli ji z místa na místo až do samého konce jejího krátkého života, který skončil předčasně mezi pětadvaceti a osmadvaceti lety po nešťastném pádu z koně, ke kterému došlo v důsledku celkového oslabení organismu během cesty do tradičního zimního tábora.

Dnes již víme, že samotná konopná kultura byla mezi těmito kočovníky neobyčejně rozšířená a hluboce propracovaná. Pozdější vykopávky v okolních údolích ukázaly, že téměř každý dospělý člen této společnosti vlastnil jakousi osobní soupravu pro rituální a léčebné vykuřování. Tyto soupravy se skládaly z malých přenosných konstrukcí potažených plstí a kůží, které podpíralo šest dřevěných tyčí, a z malých bronzových nádob plných říčních valounů. Kočovníci na tyto kameny rozžhavené v ohni sypali semena konopí a koriandru a v uzavřeném prostoru vdechovali stoupající aromatický kouř. Pro těžce nemocnou šamanku byla tato procedura naprosto nezbytnou součástí každodenní existence, neboť moderní výzkumy endokanabinoidního systému potvrzují, že látky obsažené v květech této rostliny dokážou účinně tlumit bolesti kostí spojené s rakovinou a zároveň pomáhají regulovat zánětlivé procesy v kostní dřeni, kterými dívka trpěla od útlého mládí.

Když dnes člověk stane na náhorní plošině Ukok, ocitne se v krajině, která se na první pohled téměř nezměnila od dob, kdy zde starověcí kočovníci pásli svá stáda. Je to pusté, tiché a nesmírně majestátní místo, kde se zelenohnědá step setkává s věčně zasněženými vrcholky hor na obzoru. Drsná příroda zde stále vládne pevnou rukou, bičována mrazivými větry, a civilizace sem proniká jen velmi ztěžka. Plošina je dnes přísně chráněnou přírodní rezervací zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO a kvůli své specifické poloze na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska funguje také jako ostře sledované pohraniční pásmo, kam běžný člověk potřebuje speciální povolení. Jen občas tudy projedou hlídky nebo projdou vědečtí badatelé, jinak zde vládne absolutní klid, který občas naruší jen divocí koně nebo draví ptáci kroužící vysoko na obloze.

Archeologická expedice vedená Natalijou Polosmakovou tehdy zkoumala nenápadnou, napůl zničenou pohřební mohylu. Když vědci odházeli svrchní kameny a prokopali se vrstvami hlíny, narazili v hloubce na masivní dřevěný strop podzemní komory z modřínových klád. Jakmile odstranili vrchní klády, naskytl se jim pohled, který nikdo nečekal. Celý vnitřní prostor hrobky byl odshora až dolů vyplněný jednolitým, průhledným ledovým blokem. Voda, která sem před dvěma a půl tisíci lety natekla, uvnitř zmrzla a vytvořila dokonalou podzemní schránku.

V té chvíli začal neobyčejně dramatický a mravenčí proces záchrany, kdy vědci museli postupovat krůček po krůčku, aby křehké nálezy nezničili. Klasické archeologické nástroje jako krumpáče nebo lopaty byly v tomto případě zcela nepouživatelné, protože jakýkoliv neopatrný úder do ledu mohl roztříštit zmrzlé látky, kůži nebo dřevo ukryté uvnitř. Archeologové proto museli zvolit metodu, která vyžadovala nekonečnou trpělivost. Začali ohřívat vodu v polních kotlích na ohni a za pomoci hrnků a malých kbelíků ji nosili dolů do hrobové jámy.

Postup byl nesmírně pomalý. Vědci polévali povrch ledového bloku horkou vodou a jakmile led mírně povolil, odčerpávali vzniklou rozbředlou břečku a studenou vodu pomocí gumových hadic a ručních pump. Tímto způsobem se milimetr po milimetru dostávali hlouběji do útrob komory. Prvním velkým úspěchem bylo, když horká voda odhalila těla šesti obětovaných koní v severní části hrobky. Byli dokonale zachovalí, včetně sedel, kožených postrojů a plstěných ozdob, které led konzervoval tak precizně, že barvy na látkách byly stále patrné. Archeologové museli každou koženou a textilní část okamžitě po vyproštění z ledu ošetřit speciálními chemickými roztoky, protože na teplém letním vzduchu hrozilo, že se organické materiály během několika desítek minut začnou rozpadat a plesnivět.

nález modřínové hrobky

Teprve po několika dnech této vyčerpávající práce se horká voda dostala k samotnému středu hrobky, kde stála masivní modřínová rakev. Ledový krunýř kolem ní tál velmi neochotně, ale archeologové vytrvale pokračovali v polévání, dokud nedokázali uvolnit těžké dřevěné víko. Když ho opatrně nadzvedli, uvnitř uviděli další vrstvu čistého ledu, která těsně obepínala samotné tělo dívky. Celý proces ohřívání a odčerpávání vody se musel opakovat s ještě větší opatrností přímo uvnitř rakve, dokud se z chladného sevření nevynořila neporušená kůže na pažích, pokrytá nádhernými temnými kresbami tetování. Díky tomuto neúprosnému, detailnímu postupu, kdy vědci doslova vlastnoručně roztavili tuny ledu, se podařilo mladou ženu i celou její honosnou výbavu vyzvednout na denní světlo v naprosto neporušeném stavu.

Okamžik, kdy tělo poprvé po dvou a půl tisíciletích spočinulo na teplém letním vzduchu, přinesl velké riziko. Jakmile ledová schránka roztála, začaly na organické tkáně, drahé látky a kůži s tetováním okamžitě působit okolní teplota, kyslík a bakterie, což mohlo během několika hodin odstartovat rychlý proces rozkladu a celou vzácnou památku nenávratně zničit. Archeologové museli jednat bez sebemenšího prodlení a tělo přímo na místě na náhorní plošině provizorně ošetřit konzervačními roztoky. Následně byla mladá žena uložena do speciálně upravené transportní schránky a armádní vrtulník ji přepravil z odlehlých hor dolů do civilizace, nejprve do vědeckého střediska v Novosibirsku.

Jakmile transportní schránka dorazila do laboratoří, vědecké týmy okamžitě zahájily sérii naléhavých analýz za pomoci tehdy nejmodernějších dostupných přístrojů. Bylo totiž nezbytné nahlédnout pod povrch tkání dříve, než se s tělem začne jakkoliv manipulovat v balzamovacích roztocích, aby se nezničily cenné biologické stopy. Prvním zásadním krokem v laboratořích bylo rentgenové snímkování celé mumie, které vědcům poprvé ukázalo vnitřní strukturu kostry bez nutnosti porušit zachovalou kůži s tetováním. Tyto přístroje odhalily přesný věk dívky v době úmrtí, stav jejích kloubů a také vážná mechanická poškození kostí. Snímky ukázaly dislokaci pravé kyčle, zranění ramene a tři zlomeniny lebky, přičemž stopy hojení na kostech dokázaly, že dívka tento těžký pád z koně přežila a kmen o ni v jejím oslabení dál pečoval. Současně s tím experti použili speciální mikroskopy k odběru nepatrných vzorků tkání, vlasů a nehtů, které následně putovaly do biochemických analyzátorů. Tyto přístroje dokázaly určit složení její poslední stravy a potvrdily přítomnost látek, které prokazovaly dlouhodobé užívání konopí jako léku proti bolesti. Paralelně s biochemickým výzkumem probíhalo v laboratořích citlivé snímkování kůže za pomoci ultrafialového a infračerveného záření, což umožnilo detailně zviditelnit i ty části tetování, které byly lidským okem na ztmavlé kůži již špatně čitelné.

Teprve po dokončení těchto prvních přístrojových zkoumání v Novosibirsku mohlo tělo odcestovat do specializovaných laboratoří v Moskvě, kde pracovali experti, kteří se po celá desetiletí starali o konzervaci těl významných státníků. Tito odborníci ponořili tělo dívky na několik měsíců do speciálních chemických lázní naplněných tajnými balzamovacími roztoky a glycerinem, čímž tkáním navrátili pružnost, zastavili jakékoliv hnilobné procesy a zajistili, že kůže zůstane stabilní. Na tyto počáteční konzervace později navázaly ještě pokročilejší metody zkoumání. Vědci využili špičkovou počítačovou tomografii a magnetickou rezonanci, které jim umožnily vytvořit trojrozměrný model jejího těla a definitivně potvrdit, že mladá žena trpěla pokročilou rakovinou prsu s metastázemi v kostech. V Moskvě a Novosibirsku tělo zůstalo v laboratořích téměř dvacet let, během nichž z něho věda získala maximum možných informací o životě tehdejších lidí.

Vědci zkoumají tělo dívky

Zkoumání v moskevských a novosibirských laboratořích se však nezaměřovalo pouze na nemoci, ale také na detailní rozbor neuvěřitelně bohaté pohřební výbavy, která vědcům otevřela okno do tehdejších obchodních vztahů a řemeslné zručnosti. Textilní experti podrobili mikroskopické analýze její žlutou halenku a zjistili, že byla ušita z divokého hedvábí, které prokazatelně pocházelo z tehdejší Číny. Tento nález byl naprostou senzací, protože dokázal, že rozsáhlé obchodní cesty napříč Asií fungovaly dávno před oficiálním vznikem Hedvábné stezky. Její sukně byla vyrobena z husté vlny barvené přírodními rostlinnými barvivy do červených a bílých pruhů a upevněna složitě tkaným opaskem. Na nohou měla vysoké plstěné kozačky s jemnými koženými aplikacemi. Nejsložitějším objektem však byla její paruka, kvůli které museli starověcí řemeslníci modřínovou rakev v horní části speciálně rozšířit. Paruka měřila přes šedesát centimetrů a byla vytvořena z koňských žíní, ovčí vlny a vlastních vlasů dívky, které jí kmen po smrti oholil. Tuto monumentální konstrukci zdobilo patnáct vyřezávaných dřevěných figurek ptáků potažených tenkými plátky čistého zlata a na samém vrcholu byl upevněn vysoký plstěný roh se symbolem stylizovaného jelena.

Velkou výzvou pro vědecké týmy byl také podrobný průzkum šesti obětovaných koní, kteří leželi v severní části hrobky mimo samotný dřevěný srub. Antropologové zjistili, že se jednalo o silná, dospělá zvířata v plné síle, což pro kočovnou komunitu představovalo obrovskou ekonomickou oběť a jasně to demonstrovalo absolutní vážnost, kterou této mladé ženě prokazovali.

Postroj pazyryského koně s rituální jelení maskou

Koně byli rituálně usmrceni přesným úderem do čela a pohřbeni v kompletní postroji, který zahrnovala bohatě zdobená plstěná sedla, kožené řemeny a dřevěné postranice udidel vyřezávané do tvaru fantastických zvířat. Někteří koně měli dokonce na hlavách nasazené speciální plstěné masky s parohy, které je měly symbolicky proměnit v mytická stvoření schopná nést duši šamanky do posmrtného světa. Tento detail vědcům potvrdil, že pro tyto lidi nebyl kůň pouze užitkovým zvířetem, ale posvátným průvodcem na cestě mezi pozemskou realitou a světem duchů.

Teprve v roce dva tisíce dvanáct, kdy byla v hlavním městě Altajské republiky vybudována speciální muzejní budova s klimatizovaným podzemním sálem, se dívka vrátila zpět do své rodné horské vlasti. V Anochinově národním muzeu v Gorno-Altajsku odpočívá dodnes ve speciálním zaskleném sarkofágu pod přísným dohledem přístrojů hlídajících stálou teplotu a vlhkost. Její návrat domů však provázely silné emoce a protesty místních domorodých obyvatel. Současní obyvatelé Altaje totiž dodnes zachovávají silnou tradici uctívání předků a šamanismu. Vyzvednutí těla z hrobky považovali za znesvěcení posvátného místa a porušení vesmírné rovnováhy. Mnozí z nich jsou skálopevně přesvědčeni, že ničivé povodně, silná zemětřesení a neobvyklé laviny, které oblast po roce devatenáct set devadesát tři zasáhly, byly přímým důsledkem hněvu jejího ducha. Místní vůdci proto dlouho bojovali za to, aby byla vědecká zkoumání ukončena a tělo bylo vráceno zpět do země na náhorní plošinu Ukok. Současné uložení v muzeu je jakýmsi křehkým kompromisem mezi vědeckým světem a tradicemi domorodců, přičemž lidé mohou mumii spatřit jen během specifických dnů spojených s fázemi Měsíce, aby byl respektován její posvátný klid.

A tak příběh dívky s tajuplným tetováním našel svůj klid v moderním muzeu, kde ji dnes namísto věrných kmenových spolubojovníků stráží neúprosné senzory vlhkosti a digitální teploměry. Pokud by starověcí kočovníci tehdy věděli, že jejich posvátnou duchovní vůdkyni jednou z ledu vyzvednou lidé v bílých pláštích, aby ji fotili podivnými rentgenovými přístroji a zkoumali její kůži pod lupou, pravděpodobně by kolem její pohřební mohyly postavili ještě o několik vrstev kamenů více. Na druhou stranu jakožto žena s nejstarším doloženým tetovacím rukávem v dějinách by dnes v moderních tetovacích salonech byla za absolutní ikonu, jejíž pětadvacet století starý styl by jí mohl závidět nejeden současný umělec s jehlou v ruce. Její tichá přítomnost v muzejním sále tak zůstává trvalou připomínkou toho, že touha zdobit vlastní tělo a vyprávět skrze něj příběhy je lidstvu vlastní bez ohledu na tisíciletí, která nás od sebe dělí.

bm

zdroje:

https://armchairmountaineer.com/altai-mountains

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3494716/

https://altaimountains.com/ukok_plateau

https://www.scfh.ru/en/papers/twenty-years-after/

https://en.wikipedia.org/wiki/Pazyryk_culture

https://sensiseeds.com/en/blog/cannabis-princess-siberia/

https://www.hearstnetworks.com

https://rf-hobby.cz/clanek/princezna-ukok-co-znamenaji-jeji-tetovani/