Článek
Když se řekne Bohumil Klepl, většina lidí si vybaví jeho charismatický projev na divadelních prknech nebo u televizních obrazovek. Málokdo tuší, že herec, který procestoval půl světa se svým loutkovým divadlem, dnes už na cesty moc nejezdí. A dokonce to přiznává bez okolků.
„Čím víc stárnu, mně se vůbec cestovat nechce,“ říká v rozhovoru. „Mám pocit, jako bych všechno viděl, všechno zažil. Jsem dědek, kterej je zabedněnej ve svým domě a jsem šťastnej, že můžu chodit dvakrát, třikrát týdně hrát divadlo. To by mě zabilo, kdybych nehrál.“ Jeho partnerka Jana se ho marně snaží vytáhnout do světa. Plánuje exotiku – Kam? Klepl neví a vlastně mu to ani není líto.
Cestovatelský trapas, na který nezapomene
I když se mu dnes cestovat nechce, vzpomínky mu zůstaly. A ne všechny jsou veselé. Formánek ho konfrontuje s otázkou na největší cestovní průšvih. Klepl neváhá: Dánsko. Vzal tam svou partnerku z Česka, ubytovali se u jedné ženy, se kterou měl kdysi v období bujarého alkoholismu poměr. Jenže na to úplně zapomněl.
„Ta Dánka si myslela, že jsem přijel za ní a že ta moje partnerka je moje sestra. A ta moje partnerka zase… Bylo to peklo,“ vypráví. Ocitl se na ostrově u Aarhusu, odkud se nedá jen tak odjet – musel by lodí. „Nevěděl jsem, co mám dělat.“ Dodnes neví, jak to přesně dopadlo. Jen ví, že česká partnerka prohlásila, že „jde do prdele“, a Dánka brečela. Sám Klepl si říká: „Netušil jsem, že jsem takovej vůl.“
Rituály: vysavač v ložnici a žádné zabíjení brouků
Klepl je známý svou až úzkostnou potřebou pořádku. A v rozhovoru to potvrzuje. „Koupil jsem si takovej závěsnej vysavač a mám ho v ložnici. Když se vzbudím, vemu ho, když se jdu vyčůrat, přejedu barák až k záchodu, vyčůrám se, zase zajedu do ložnice a vyluxuju.“ Jeho návštěvy už vědí, že když upustí drobek, Klepl zařve: „Nechte to, já si to vysaju!“ A dělá to rád. Vysávání mu přináší vyčištěno v hlavě. „Když je všude zmatek a bordel, mám tendenci hned uklízet. Pak si musím říct: ‚Kleple, nejsi doma.‘“
Zároveň ale přiznává, že se v něm něco změnilo k lepšímu. Dřív brouky a mravence bez milosti luxoval. „Teď čím jsem starší, to nedělám. Když vidím živočicha, nechám ho být.“ Je to podle něj jediná pozitivní změna.
Kobylky, žralok a vietnamské přecházení
I když dnes už není žádný velký dobrodruh, pár kulinářských i adrenalinových zážitků má za sebou. S bratry Formany v Mexiku jedli v jedné vesnici kobylky a sarančata. „Kluci mě vyslali dopředu, že Klepl vydrží všechno, protože je z bývalýho Sovětskýho svazu,“ směje se. Chuť? Nijaká. Ale s tequilou to šlo.
V Thajsku ho jednou při šnorchlování do zad ťukl dvoumetrový žralok. „Já jsem vyběhl na pláž a křičel jenom ‚shark, shark, shark!‘“ Malá šestiletá česká holčička ho vzala za ruku, uklidnila ho, že to byl neškodný útesový žralok, a odvedla ho zpátky do moře.
Vietnam projel autem. Ale neřídil. „To bych se bál. Tam jsem se bál vůbec přejít ulici. Musíš zavřít oči a jít. Když budeš koukat, jestli tě pustí, tak nikdy nepřejdeš.“ Zažil to na vlastní kůži a natočil si to na video.
Sen o vesmíru a modré kuličce
Jednu cestu by si ale Klepl přál uskutečnit. Antarktidu. A ještě něco víc. „Největší sen je nesplnitelný – podívat se na naši zeměkouli z vesmíru. To by byl největší dar a šok. Tam bych možná pak uvěřil ve všechno.“ Zmiňuje, že sovětští kosmonauti se po návratu stávali věřícími. Sám není nábožensky založený, ale čím je starší, tím víc cítí, že něco nad námi být musí.
Poslední pohled na maminku
Velmi osobní pasáž se týká smrti jeho matky Nataši, která měla arménské kořeny a byla „ukecaná jako on“. Našel ji ráno v koupelně, ležela na zemi mrtvá s otevřenýma očima. „Na ten pohled nikdy nezapomenu. Byla to velká rána.“ Ještě ten večer hrál představení s názvem Pitevna. „Bylo dobře, že jsem hrál. Kdybych nehrál, tak bych se v tom utápěl.“
Matka byla v divadle milovaná. Eva Holubová si ji vybrala jako asistentku režie na Revizora. „Vyprávěla všechny intimní historky – že když byl malej, počůrával se a na zadeček mu dávala kopretiny.“ Klepl se směje. Dodnes po ní zdědil sklon k fantazírování a přehánění. „Lidi už vědí, že Klepl někdy rád přehání. Ale co je pravda? No, byl jsem v Mexiku, projel jsem ho… ‚Kecáš,‘ říkají mi.“
Herectví? Jsme jenom šašci
Klepl se netají tím, že už dávno netouží po slávě. „Dřív jsem se vytahoval, že jsem potkal Formana, že mi Nicholson řekl amatér, že jsem už někdo. To je pryč. Už mě to vůbec nebere. Jsme jenom šašci a bereme za to peníze.“ Na druhou stranu je hrdý na českou kulturu. „V každém městě divadlo. To v Německu nebo Rakousku neuvidíš. V tom jsme na prvním místě v Evropě.“
Práce v divadle je pro něj zároveň lékem na samotu a úzkosti. Žije sám v domečku. Když nemá představení, přepadají ho chmury. Proto chodí do divadla už ve čtyři odpoledne, i když se hraje od sedmi. „Pokecám s číšnicema, vyfotím se s babkami – na mě berou od šedesáti výš. Dělá jim to radost, mně taky.“
Co ho život naučil o ženách?
„Byl jsem egoista a sobec. Nedokázal jsem se ohlížet na jejich potřeby. Všechny ženy, který mě opustily, udělaly svým způsobem dobře.“ S první manželkou dnes vychází dobře kvůli vnoučeti. Se současnou partnerkou Janou má „ambulantní vztah“ – žijí zvlášť, a to jim vyhovuje. Ona je o deset let mladší, chystá pro něj tajnou cestu do exotiky. Klepl je skeptický, ale nechá se překvapit.
Optimistický pesimista
Ke konci rozhovoru Formánek pokládá otázku, kterou možná čeká každý. Přemýšlíš o konci? „Čím jsem starší, tím častěji. Někdy mě to zaplaví takovou jemnou depresí. Pomáhá mi, že nejsem doma, že jdu mezi lidi. Chtěl bych umřít doma v posteli. To říkám v jedné Hartlově hře.“ Zároveň dodává: „Jsem takovej optimistickej pesimista.“
A co by vzkázal sám sobě? Nic. „Jen že jsem zdravej, chodím, mluvím, hraju divadlo. Ale rozjařenej nejsem.“ To už nechá na partnerce Janě, která na něj chystá tu cestu. Kam? „Nechám se překvapit. Ale nebude to Chorvatsko.“
