Článek
„Že já jsem si nevzala Pištu Hufnágla!“ kvílí v každém díle kresleného seriálu paní Smolíková nad nešikovností svého manžela.
„Kdybych to býval věděl, tak jsem sem nechodil,“ je další známá hláška z filmu Knoflíková válka.
Že já tam vůbec lez! Proč jsem to tenkrát nezkusil? Že já tě tehdy neposlechl! Atd. To všechno jsou naše pozdní nářky nad nějakým minulým krokem, jenž zapříčinil všechny současné potíže. Určitě jste také občas dumali i nad tím, co by se stalo, kdybyste tenkrát jednali úplně jinak, poznali úplně někoho jiného, šli na úplně jinou školu, případně emigrovali či naopak neemigrovali. Jistě jste nad takovouto alternativou zapřemýšleli a shledali, že váš současný život má zcela určitě počátek právě v tomto osudovém kroku.
Nemusíte se za takovéto myšlenky vůbec stydět, neboť něco takového, jako párání se v minulosti a vytváření alternativních světů i s jejich dějinami, je v současnosti vědecky a filozoficky uznávaná literární disciplína, kteréžto se věnují i velmi věhlasní historici. Mám doma několik takových mnohasetstránkových knih o virtuálních dějinách. Jejich autoři většinou, ve snaze se blýsknout svými vědomostmi, nejprve dlouze a podrobně popíšou inkriminovanou část lidských dějin, aby pak v pár posledních řádcích opatrně naznačili, co by bylo, kdyby…
I já se tedy pokusím neuměle popsat tyto imaginární události, které by patrně nastaly, kdyby se tenkrát nechopili příležitosti disidenti a kdyby si studenti nestáli tvrdě za svými požadavky. Vynecháme rozsáhlý úvod, kde bych popisoval, co byla normalizace, disent, Charta 77 nebo osobnosti kolem Václava Havla. Přejděme rovnou k fikci, že Občanské fórum nebylo nikdy ustanoveno. Nebylo by nakonec divu, vždyť naši disidenti počítali s nátlakovou akcí až 10. prosince, na Den lidských práv. Nikdo tehdy nečekal, že by režim dostal rozhodující ránu už na oficiální pietní vzpomínce událostí roku 1939 svolanou samotným vedením SSM.
Ale k samotným dějinám:
Otec perestrojky a glasnosti Michail Gorbačov brzy pochopil, že za zaostáváním Ruska stojí nejen dogmatická politika strany, ale i vůbec neschopnost a těžkopádnost reálného socialismu. Snad i inspirován naším osmašedesátým postupně začal uvolňovat ledy, jež svíraly celý Sovětský svaz. Nelpěl na Brežněvové doktríně a pravděpodobně ve spolupráci s realisticky myslící částí KGB postupně připravoval na tyhle změny i okolní satelity. To se ovšem našim zarytým komunistům nemohlo hodit, neboť jejich legitimita byla přivezena právě na lafetách ruských děl.
Ale svět se řítil dál: Změny režimu proběhly v Polsku, Maďarsku a v Berlíně padla proslulá berlínská zeď.
Jenom u nás nic! Sám Václav Havel si postěžoval ve Svobodné Evropě na nepochopitelnou pasivitu naší občanské společnosti. „Snad nebudeme muset čekat, až starší generace jednou vymře,“ prohlásil nakonec pesimisticky.
Na to, až se probudí jednou, možná, nějaká občanská společnost však nechtěly a ani nesměly čekat síly docela jiné. Složky progorbačovsky orientované části Stb, které v těsném napojení na moskevskou centrálu rozehrály svou do detailů propočítanou hru:
- Na pražský Albertov svolává ÚV SSM pietní shromáždění na uctění památky Jana Opletala.
-Předem instruovaný agent Stb Zifčák zavede pozdější průvod až na Národní třídu, kde dojde k policejnímu masakru. Zifčák později sehraje úlohu mrtvého studenta Martina Šmída.
-18. listopadu studenti vyhlašují protestní stávku. Přidávají se i herci.
-Když vyjde najevo skutečnost o mrtvém studentovi, zapojí se do protestů i tzv. šedá zóna. 20. listopadu se sejde na Václavském náměstí asi 10 000 osob, ke kterým promluví předseda ÚV SSM Vasil Mohorita a podpoří požadavky studentů. Je odměněn souhlasným potleskem.
-V dalších dnech protestní demonstrace pokračují. Bouřlivými ovacemi je přivítán Alexander Dubček. Demonstranti nyní již žádají nejen potrestání viníků masakru, nýbrž i demisi celého ústředního výboru.
-24. listopadu nabídl ministr obrany armádní generál Milan Václavík k dispozici tankovou brigádu k potlačení protirežimních demonstrací. Skalní komunisté už raději s jeho návrhem nesouhlasí.
A teď trochu té alternativy, kdy zde se disent nechopí nabízené příležitosti a OF nevznikne.
-26. listopadu dojde k vnitrostranickému puči. Předem připravení mladí komunisté (Mohorita) a několik bývalých osmašedesátníků vytváří nový ÚV KSČ. Iniciátoři tehdejší invaze spojeneckých vojsk, jsou zbaveni funkcí, členství ve straně a je jim uloženo prozatímní domácí vězení.
-27. listopadu vláda Ladislava Adamce podává demisi.
-28. listopadu abdikuje prezident Gustáv Husák
-30. listopadu Federální shromáždění jednohlasně volí prezidentem ČSSR Alexandra Dubčeka.
-Nový prezident republiky rozpouští federální shromáždění a následně vydává tyto dekrety: Dekret o zrušení cenzury, Dekret o zrušení výjezdních doložek. Lidé jásají, v kavárnách a restauracích se zpívá a tančí.
-Poměrně neznámý politik Marian Čalfa sestavuje novou vládu. Jsou v ní nejenom mladí perspektivní komunisté (Vladimír Dlouhý, Andrej Barčák), bývalí osmašedesátníci (Ota Šik, Rychetský, Jičínský), ale i nestraníci, které pohotově dodal Prognostický ústav, instituce budované ve státech RVHP na příkaz Jurije Andropova. Jde o Václava Klause, Karla Dybu, Valtra Komárka a Tomáše Ježka.
-Na začátku roku je ustanoveno prozatímní Federální shromáždění, které pozměňuje naši ústavu. Článek o vedoucí úloze strany zatím zůstává.
-Po neúspěšném moskevském puči v srpnu 1991 se komunistická strana vzdává svého jména a stává se Stranou socialistické levice. Federální shromáždění ruší článek o vedoucí úloze a do ústavy se nesměle připisují odstavce o lidských právech. Zároveň je umožněn vznik i jiných politických stran.
-Této možnosti využívá Václav Klaus a zakládá první pravicovou stranu u nás – ODS.
-ODS vyhrává suverénně volby, otáčí směřování země k tržní ekonomice západního střihu a připravuje zákony o restitucích a privatizaci.
-Jelikož na Slovensku vyhrávají levicové a národovecké strany, které s Klausovými záměry nesouhlasí, dojde po vzájemné dohodě k rozdělení republiky.
A tady se obě časové linie opět sbíhají. Jsme zase ve stejných kolejích, které už velmi dobře známe a kdy se budou všechny přešlapy, chyby a úmyslné omyly znovu opakovat. Znovu dojde ke kuponové privatizaci, která bude mít tak pružné právní mantinely, že třeba Viktor Kožený klidně rozprodá naši námořní flotilu. A nejen tu. Zase si umrtvíme politiku opoziční smlouvou, aniž bychom zaregistrovali zrod nahoru se deroucích oligarchů.
Je vidět, že i bez Občanského fóra by se moci u nás ujaly politické síly s trochu odlišným pojetím demokracie. Nevím, jestli by i v naší skutečné době delší trvání OF některým takovým problémům stačilo zabránit. Těžko říct. Každopádně jeho velké plus, a tudíž i kladný zápis do historie je ten, že překazilo plány obrozenecké části KSČ dostat se pohodlně k moci, a pak pod pláštíkem jakési demokratizace pokračovat ve vládě.
I když…
Ale i tak jsme všechny ty roky ustáli. A i přes všechny vzniklé potíže děkujme Pánu Bohu za to, že stále ještě můžeme. Můžeme se svobodně shromažďovat, můžeme se svobodně vyjadřovat k jakýmkoliv problémům, můžeme svobodně cestovat, můžeme si svobodně vybrat zaměstnání. Máme svobodný přístup k informacím i ke světové kultuře, máme toho hodně, a dokonce daleko více, než jsme měli kdysi. A máme právo to nejen bránit, ale i chtít to vylepšit, aby náš život byl ještě plnější, ještě dokonalejší.
A to navzdory jakékoliv vládě, a je jedno zda je odvozena ještě od Občanského fóra či má naprosto odlišné smýšlení.
Zdroje: Lidové noviny 1989 – 1991
Přílohy novin a časopisů z let devadesátých
