Článek
Nedávno jsem četl v Deníku N velmi zajímavou a inspirující esej od vynálezce a informatika Dannyho Hillise Špatní vůdci mohou úspěšně podkopat demokracii, skončí ale vždycky stejně. Autor se zde vyznává k pevné víře v sílu demokracie, která je dle něj nejlepším systémem pro odstavení neschopných vůdců od moci. Přesto připouští, že se v dějinách dostalo do vůdčích funkcí dost nepoctivých politiků, kteří demokracii nejprve využili a poté ji zdeformovali dle svých potřeb. Autor je nazývá „přízemními tyrany“ a zároveň konstatuje, že všichni zákonitě špatně skončí. Přízemní tyrani se totiž soustředí spíše na osobní vítězství než na národní priority. A také se prozradí svým vztahem k pravdě, který je určujícím testem mezi vůdcem dobrým a špatným.
Danny Hillis dále uvádí jako příklady přízemních tyranů politické kariery francouzského císaře Napoleona III. (Neplést si ho s jeho strýcem geniálním vojevůdcem Napoleonem Bonaparte.) Dále Benita Mussoliniho a filipínského prezidenta Ferdinanda Marcose. Všichni tři využili nespokojených vrstev obyvatelstva, které nejprve pobláznili svými neuskutečnitelnými sliby, jejichž pozdější neplnění se pak stalo i příčinou jejich prudkého pádu. Zvláště výrazný je případ Benita Mussoliniho, jenž byl coby dřívější miláček národa svými přívrženci nakonec na útěku zastřelen, převezen do Říma, kde si na jeho tělo pověšené hlavou dolů mohl každý kolemjdoucí plivnout.
Jak se tito „vůdci“ chovají po uchopení moci nám nejlépe osvětlí přímá citace z eseje. Dlužno dodat, že Danny Hillis ve svých závěrech vychází pouze ze životopisů tří výše zmíněných přízemních tyranů. Pokud by některý čtenář měl snad dojem, že tyto postřehy se vztahují i k dnešní politické scéně, a to jak světové, tak i domácí, správně pochopil, že svět se řídí stále stejnými zákonitostmi.
Ale teď Danny Hillis: Jakmile se chopí moci, každý vůdce – ať už dobrý, či špatný – nevyhnutelně narazí na překážky. Rozdíl spočívá v tom, jak se rozhodnou s nepříjemnou realitou naložit. Pro ješitné vládce je přiznání potíží přiznáním vlastního selhání. Psychologická cena upřímného zhodnocení situace je pro ně zkrátka neúnosná, a tak raději volí cestu úniku.
Vinu za nezdary svalují na neschopnost podřízených. Ti, kdo si nedají říci a dál předkládají nepříjemné pravdy, jsou nahrazovány patolízaly, kteří přízemního tyrana jen utvrzují v jeho hypertrofovaném pocitu vlastní geniality. Kritické hlasy jsou nakonec zastrašeny a umlčeny.
Aby skryli pravdu před okolním světem, musí přízemní tyrani klamat a odvádět pozornost. Odtržení od reality přitom nevyžaduje hloupost, stačí jen ochota dát přednost lákavé pohádce před neústupnými fakty. Veškerá energie se proto upírá k vytváření a přiživování účelového příběhu a démonizaci obětních beránků. Instituce zodpovědné za shromažďování objektivních informací, které by mohly tento narativ vyvrátit, jsou záměrně oslabovány. Kritikové jsou vykreslováni jako zrádci.
Jak se vůdci a jejich nohsledi snaží usilovně klamat ostatní, začnou obelhávat i sami sebe. Aby si tuto iluzi udrželi, musí se tvářit, že vlastním lžím věří – a totéž vyžadují i od svého okolí. Na tom, zda jim skutečně věří, už přestává záležet. Stávají se zajatci vlastních bludů.
Když vnější dojem nahradí skutečné výsledky a loajalita převálcuje odbornost, systém začne místo řádného vládnutí odměňovat pochlebování. Lidé z vnitřního okruhu se naučí využívat tyranovy ješitnosti – nejen k tomu, aby si udrželi jeho přízeň ale i k prosazování vlastních zájmů. Korupce prorůstá celým systémem. Kořistnictví vytlačuje odpovědnou správu a úpadek nabírá na obrátkách, jak se jednotlivé složky systému stávají parazitickými…
…Zatímco skutečnost se čím dál více rozchází s vykonstruovaným příběhem, praktické dopady – vojenské porážky, hospodářské kolapsy, selhání institucí – přerůstají v katastrofy, které už nelze utajit. Kletbu neprolomí žádné morální procitnutí, nýbrž právě tyto hmatatelné pohromy. Jakmile dostatečná část věrných stoupenců zjistí, že byli podvedeni, vůdcův pád je nevyhnutelný.
Vynakládat tolik energie na balamutění je dlouhodobě neudržitelné. Realita je neúprosná. Tyran, který se s ní rozhodne bojovat, je odsouzen k záhubě.
Jak vidno, nic nového pod sluncem. Přesto názorné příklady dějinami ověřené některým současným „přízemním tyranům“ nic neříkají a oni jako leskem moci opilé můry se znovu a znovu vrhají do očistného ohně. Jako by netušili, co je čeká a co je nemine. Ovšem realita přízemního tyrana nesvrhne sama. Realita sice hraje proti němu, to však nesnižuje potřebu aktivního odporu. A to je právě úkol opozice, protože právě strach z opozice tyrana nutí tajit pravdu.
Opozici také věnuje Danny Hillis důležitou část své eseje. Popisuje její selhání i nutnost nápravy dřívějších chyb. Opozice je zkrátka v tomto boji nenahraditelná! Zvláště když to byla právě ona, která svými omyly pomohla dosadit tyrana do vládnoucího křesla. Čeho že se tedy dopustila?
1) Nevystupovala jednotně. Rozložila se na frakce a místo skutečných problémů začala řešit jen jednotlivosti či vlastní ideologické ambice. Byla neschopná znovu sjednotit síly a napřít je k existenčně nejdůležitějšímu cíli – záchraně samotné demokracie.
2) Snaha o kompromis za každou cenu. Právě kompromis se stává kontraproduktivním, neboť pouze přiživuje iluzi úspěchu a pomáhá maskovat pravdu. Někdy je zkrátka lepší nechat selhání vyjít na povrch.
3) Jednou z nejfatálnějších chyb, jichž se opozice může dopustit, je přenést své opovržení tyranem i na jeho stoupence. Většina těchto příznivců totiž věřila, že právě on má největší šanci vyřešit jejich problémy – často šlo o skutečné křivdy, se kterými se opozice nedokázala popasovat. Když opozice legitimizuje pohrdání kýmkoliv s odlišným názorem, de facto tím spolupracuje s tyranem. Vytváří tak bludný kruh společenského štěpení, který odvádí pozornost od reality. A právě toto štěpení tyranovi pomáhá udržet se u moci.
4) Zcela neúčinné je i morální pranýřování a symbolická protestní gesta. Hlavní těžiště boje by mělo být právě na půdě parlamentu. Zastavit nástup tyrana k moci je mnohem snazší než urychlit jeho pád. Proto by bývalo bylo mnohem lepší, kdyby se opoziční vůdci poučili za svých chyb a soustředili se na zachování demokracie.
Na všech těchto příkladech je jasně vidět, že společným jmenovatelem, prvopočátkem všech pozdějších problémů až katastrof je obyčejná lež. Vědomý podvod na voličích, jehož jediným cílem je získat většinu hlasů, a tak si přivlastnit celý stát. Dnes se tomu říká zjemněle populismus, avšak každý trochu rozumný čtenář ví, že takto se zpočátku jevilo i bobtnající podhoubí fašismu. A to už je režim, který má svou další cestu dějinami dopředu logicky určenou.
Danny Hillis v závěrečné části eseje klade do protikladu výše zmiňovaných prolhaných tyranů tři vůdce, kteří převzali své země v dobách zlých, a přesto seznámili obyvatelstvo s nepříjemnou pravdou. Trvali neústupně na svých stanoviscích, ordinovali opravdu bolestné reformy a dostali své národy z téměř nevyléčitelných krizí. Jejich jména jsou dodnes v jejich domovinách vyslovována s úctou a dozvuky jejich vizí dodnes slouží blahu státu i občanů.
Možná že naši čtenáři by vybrali politiky populárnější a oblíbenější, ale my musíme respektovat autora eseje. Těmito třemi politiky, kteří nejsou bezchybní, natož pak svatí jsou německý kancléř Otto von Bismarck, americký prezident Franklin D. Roosevelt a singapurský premiér Lee Kuan Yeva. Jde určitě o muže odlišných charakterů, přesvědčení i víry, ale se společným sklonem k přímočarosti a nezkreslené pravdě.
Odkaz těchto lídrů, kteří stavěli na pravdě, své stvořitele dávno přežil a přináší nám užitek i v tomto století, kdežto režimy přízemních tyranů se dávno zhroutily, zanechávajíce za sebou pouze utrpení a škody.
Každý vůdce se potýká s obtížemi, a nakonec musí stanout na témže rozcestí. Čestní vůdci si zvolili pravdu. Ti nečestní se uchýlili k popírání skutečnosti a v důsledku toho selhali.
P. S. V rámci občanského povzbuzení a v zájmu politického zdraví národa mi nezbývá nic jiného, než ukončit tento článek citátem Johna Lennona: Na konci bude všechno v pořádku. Pokud to není v pořádku, není to konec.
zdroj: Deník N ze dne 28.8. 2026, Danny Hillis, Špatní vůdci mohou podkopat demokracii…
( z magazínu Noema přeložil Viktor Janiš)
