Článek
Na začátku šedesátých let minulého století se africké národy zbavily těžkých okovů kolonialismu a vykročily plny dobré vůle i naivního idealismu k tak toužebně vzývané svobodě. U této příležitosti je nutno se zmínit o nemalé úloze tehdy ještě Sovětského svazu, který ono národně osvobozenecké hnutí nejen podporoval, nýbrž i sponzoroval. Ve svých velikášských globálních plánech totiž předpokládal, že se jím dirigovaný tzv. tábor míru a socialismu rozšíří o další země. Že některé tyto vytipované národy po určité době opovrhly nejen vnuceným západním stylem života, ale i vychvalovaným socialismem a raději se vrátily zpět ke kmenovým válkám, k našemu tématu zatím nepatří. Patří tam však ideologická kampaň, která celý proces provázela a která již tenkrát patřila do běžné výbavy zahraniční politiky CCCP. Sovětská propaganda mohla tenkrát hřímat na západní koloniální imperialisty, kteří by z ubohého afrického lidu i duši vyždímali. Zatímco Anglie i Francie si uzurpovaly skoro celý africký kontinent, slovanské holubičí povahy ruské by nikdy na cizí území nevstoupily.
Nikdy?
Historie však tvrdí něco jiného. V zájmu tak moderní korektnosti a objektivity se vraťme do 8. století, kdy na území teprve budoucí Kyjevské Rusi pronikala všemožná etnika. Normané, švédští kolonisté i ozbrojení kupci z rodu Varjagů. Navíc zde sídlilo i dvanáct slovanských kmenů, z nichž se později utvořily národy ruské, běloruské a ukrajinské. Až po přijetí pravoslavného křesťanství (988) se Kyjevská Rus stala jakýmsi státem. Ne však na dlouho. Po smrti Jaroslava I. Moudrého se Rus rozpadla nejprve na dvanáct knížectví a pozdějším vrcholem úpadku bylo rozparcelování na 250 knížectví, která nemohla logicky udržet jednotu, a tak roku 1169 bylo hlavní město Kyjev vypáleno a důležitost Kyjevské Rusi tím upadá. Tím agresorem a žhářem byla větev vladimírsko-suzdalská, jejíž rodná osada ve vnitrozemí se jmenovala Moskva. A právě okolo ní se počal rodit ruský stát.
Od roku 1238 okupují většinu území dnešního Ruska mongolsko-tatarská vojska neboli Zlatá horda. Ta sice nechává knížatům jejich statky, nutí je však platit nejen vysoké daně, ale navíc vyžaduje jejich pravidelné návštěvy v Saraj Berke (poblíž dnešního Volgogradu), kde jsou šikanováni, ponižováni, případně i trestáni. Mongolští chánové si libovali hlavně v tom, jak dokázali různá knížectví navzájem rafinovanou a cílenou lží rozeštvávat. V téhle hře nejlépe dokázal kličkovat kníže moskevský Ivan I. Kalita, jenž byl později sám pověřen vybíráním daní od knížat nižších. Od té doby význam moskevského knížectví neustále stoupal.
Roku 1380 byli Tataři ruskými knížaty poraženi na Kulikovském poli a po dalších stu letech Zlatá horda svou nadvládu skončila. Však způsob myšlení, chápání morálky či asijská metoda vedení politiky po ní v některých případech zůstaly dodnes.
Je zajímavostí, že zatímco se malé a usmolené knížectví moskevské teprve ke své imperiální politice nadechuje, na západě už je státní útvar sahající od Baltského až po Černé moře. Spravuje nejen své domácí statky, ale i kus budoucího Ruska, celé Bělorusko, Ukrajinu a Moldávii. Ano, je to dnes tak podceňovaná Litva, neboli tenkráte Velkoknížectví litevské. Stačilo pouze na Moskvu trochu dupnout a dneska bychom měli úplně jiné starosti.
No nestalo se, a nenasytný otesánek se probouzí.
1462 se stává moskevským knížetem Ivan III., který sjednotil roztříštěná ruská knížectví, přibral i ty, která byla pod vlivem Litvy či Polska a posunul hranice Rusi až za Ural.
Ivan IV., zvaný Hrozný, již není velkokníže, nýbrž se sám jmenoval cézarem, carem. Dobyl Kazaňský a Astrachaňský chanát, pokračoval v expanzi na Sibiř a válkami s Litvou, Livonskem, Polskem a Švédskem se pokusil získat přístup k Baltskému moři.
Impérium se nadechlo a pod svá ochranná křídla sune nejedno území, nejeden stát: Sibiř, Dálný východ, Střední Asie, a dokonce i Aljaška byla roku 1732 kolonizována ruskými kozáky, lovci a obchodníky. Roku 1868 ji Alexandr II. prodává Spojeným státům za 7,2 milionů dolarů (dnes by to bylo asi sto milionů).
Ne, Rusové opravdu nebyli dle svého přesvědčení nikdy kolonizátory. I ty oblasti Kavkazu a Střední Asie, jež mají doloženou historii o tisíc let starší, stále Rusové považují za svá území daná navždy Bohem. A pokud vyčítají Američanům surové chování k indiánským domorodcům, ať si vzpomenou, jak se oni chovali k mírumilovným Evenkům, Burjatům, Ulčúm, Orokům, Čukčům, Upegejům či jiným národům velké Sibiře. A to se již ani nezmiňuji o tzv. stěhování národů, což byly v podstatě pochody smrti.
Ano, Rusko je zrovna tak imperialistická země jako ostatní koloniální mocnosti. Což samozřejmě dotvrzují i další dějiny.
Po říjnové revoluci sice carské impérium jako takové končí, ale bolševici si téměř všechna území postupně vybojují zpátky. Musí se v té době bohužel smířit se ztrátou Finska, Polska, Besarábie, části Ukrajiny a Běloruska, jakožto i všech pobaltských republik. Až Josif Stalin si po domluvě s Hitlerem zabere zpět polovinu Polska a celé Pobaltí. V tzv. Zimní válce si ukrojil ještě i část Finska. A když se kamarád Adolf sám zákeřně vrhne na Sověty, vožď se po prvním šoku obrací samozřejmě na spojence a naléhavě je žádá o otevření druhé fronty. Aby aspoň ze začátku mohla Rudá armáda zmírnit bleskový postup wehrmachtu, dostává Stalin ze Západu obrovské dodávky nejen zbraní a techniky, ale také potravin a zdravotnického materiálu. Za tuto pomoc bez mrknutí oka slíbí, že jakmile to okolnosti na frontě dovolí, pošle i on vojska ne pomoc v Tichomoří bojujícím Američanům.
Nikdy to neudělal.
Vlastně ano. Když už bylo po všem, když Japonci po svržení dvou atomových pum kapitulovali, čekající oddíly Rudé armády okamžitě obsadily Kurilské ostrovy a Sachalin. Ty samozřejmě drží dodnes.
Ona vůbec po skončení války Stalinovi narostla ramena a on jenom ukazoval: to je moje, a tohle je moje, a tohle je také moje! Československu zabral Podkarpatskou Rus, byť v oné slavné smlouvě o přátelství nám garantoval zachování předválečné hranice. Polovinu Polska i pobaltské republiky si také pro jistotu nechal a z okolních států, které Rudá armáda „osvobodila“ vytvořil pásmo jakýchsi vazalů, poníženě spolupracujících protektorátů. A ještě mu to bylo málo.
V oné vzácné době glásnosti, jste se mohli z ruských zdrojů dovědět daleko více, než z médií husákovské republiky. A jedna taková odtajněná zpráva nás informovala o tom, že Stalin, pravým jménem Džugašvili, úplně vážně plánoval rozpoutat třetí světovou válku už v druhé polovině padesátých let. Jeho snem totiž byla komunistická říše od Atlantiku až po Tichý oceán. Zaplať pánbůh, že se tenkrát v tom třiapadesátém pan Smrtka nikde nezakecal…
Když už jsme u té glásnosti a vůbec u laškování s případnou svobodou v říši zla, šlo vlastně o laboratorní pokus, o lakmusový papírek vnořený do kvasící ruské společnosti, který nám bohužel ukázal, že Rusko demokracii ještě zdaleka nedorostlo. Místo všeobecného nadšení, jež by vedlo ke zvyšování životní úrovně, národ začal nenávidět Gorbačova, neboť ten si dovolil vyhlásit něco jako prohibici, neb chtěl v dobré vůli zabránit ještě větší debilizaci některých vrstev obyvatelstva. Místo demokracie anarchie a místo řádu totální rozvrat, což byla živná půda pro něco, o čem jsme se neodvážili snít ani v těch nejbujnějších představách. To něco úžasného a nečekaného byl rozpad Sovětského svazu, fanatického četníka, který svým vazalům nedovolil ani ten nejnevinnější postranní pohled někam jinam než na stále vyleštěnou pleš Vladimíra Iljiče Lenina (viz. rok 1968).
Ale i když z přerostlého molochu v roce 1991 odpadlo 15 samostatných republik, je stále Rusko největší zemí světa. A jakmile se kormidla chopili službou v KGB zakalení chlapíci, hned bylo jasno, že ne Gorbačov ani Jelcin, ale generalissimus Stalin je tím ideálním typem politika, jehož odkazu je třeba se držet. Proto si to impérium začneme pomalu ale jistě znovu obnovovat: Nejprve dáme za vyučenou vzpurnému Čečensku, pro jistotu ho vybombardujeme celé, a potom vzhůru za další kořistí! Moldávii ukrojíme Podněstří, Gruzii sebereme Abcházii a Jižní Osetii, a když nám to tak pěkně jde, spolkneme pěkně celý Krym. A proč si z té Ukrajiny neodloupnout Doněcko a Luhansko, vždyť všude žijí Rusové a je naší svatou povinností je bránit proti nastupujícímu fašismu. A jelikož nikdo zase až tak moc nenamítá, tak víte co? My si tu Ukrajinu vezmeme celou!
A tím se dostáváme až ke dnešku.
Přitom je Rusko vlastně nic. Je opravdu pouhým slepencem kolonií. Africké státy dokončily svůj boj za svobodu počátkem šedesátých let minulého století. Kdy myslíte, že se logicky rozpadne slepenec ruský? Může se vůbec rozpadnout?
Již dnes bojují na straně ukrajinské armády oddíly ruských dobrovolníků, jako např. Legie svobodné Rusko, Sibiřský prapor a Ruský dobrovolnický sbor. Je to nesporně znamení, že pod víkem proklamované jednoty a oddanosti věčnému vůdci to pěkně vře. Parní kotel, zvaný Rusko se začíná pozvolna natlakovávat. Vše může začít v Jakutsku, potažmo v celé sibiřské oblasti, kde se těží většina nerostného bohatství, které se však ztrácí v moskevských byrokratických propadlištích. Největší nebezpečí však číhá v muslimské části severního Kavkazu. Čečensku, jež úpí pod tvrdým kadyrovským režimem, chybí k výbuchu jen nepatrná jiskřička naděje. Zrovna tak Dagestánu a Ingušsku. Rizikoví jsou i Tataři nebo obyvatele Sachalinu, kteří mohou srovnávat svoji chudobu s prosperitou blízkého Japonska. Pozadu by asi nezůstali ani kozáci v Povolží, takže se čeká jenom na to, až praskne první článek řetězu.
Ale to by byl námět až na další příspěvek, kde bych se po vzoru našich prognostiků pokusil vydedukovat, co by to znamenalo pro nás, co pro celý svět a co pro budoucnost lidstva vůbec.
Zdroje:
Wikipedie – Dějiny Ruska - https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_Ruska
