Článek
Napínavá dobrodružství byla schovaná na každém kroku, za každým rohem a oni je ochotně vyhledávali. Vzrušující zážitky, dramatické chvíle i občasné pocity nebezpečí, prolínaly jejich každodenní život. Že šlo o legendární Rychlé šípy, víme již z nadpisu. Život jim dal tehdejší redaktor Mladého hlasatele Jaroslav Foglar neboli Jestřáb, v té době také vedoucí skautského oddílu Dvojka. Dr. Jan Fischer jim vtiskl podobu svou nenapodobitelnou realistickou kresbou (zdokonalenou v samotné Paříži) a navíc překvapil čtenáře i novou formou dialogů, u nás poprvé ve stylu bublin umístěných přímo do obrázku.
Zpočátku nikdo o dlouhodobějším seriálu neuvažoval, neboť mělo jít spíš o reklamu na vznikající čtenářské kluby Mladého hlasatele, ale čtenáři si prosadili svou. S určitými přestávkami nakonec vyšlo až do dneška 317 kreslených příběhů Rychlých šípů plus knižní trilogie, kde hrají mimo Rychlých šípů hlavní role magická Stínadla, tajuplní Vontové a ježek v kleci.
Mladý hlasatel byl bezpochyby nejpopulárnějším časopisem své doby, neboť v něm chlapci i děvčata mohli nalézt vše, co je zajímalo. Byly zde názorně a odborně vedené sportovní školy, kde se svěřovaly se svými zkušenostmi takové kapacity jako František Plánička, Bóža Modrý, Pepi Bican či Jaroslav Drobný. Pro kutily byl v každém čísle návod na něco zajímavého, počínaje létajícími modely letadel přes krystalku až po epidiaskop (promítání neprůhledných obrázků). O dobrodružných povídkách Otakara Batličky jsem již psal. Samozřejmě nemůžeme opominout ještě dívčí část časopisu, a hlavně klubovou stránku, kde Mladý hlasatel se stal jakýmsi rádcem a organizátorem činnosti čtenářských klubů Mladého hlasatele. Avšak většina čtenářů (ne-li všichni) začínali číst tento týdeník od poslední stránky, od komiksu Rychlé šípy.
I když je komunisti coby spolek buržoazních spratků zakázali, právě v dobách této druhé totality popularita těch spratků rostla a rostla. Válečné ročníky Mladého hlasatele se dědily z generace na generaci a byly střeženy více než naše zadrátované hranice. Našli se i lidé, kteří pátrání po skutečných Rychlých šípech zasvětili celý život. Kdo byli ti chlapci? Žili či ještě žijí jejich pravé předlohy? Kde se nacházeli, kde žili a co Stínadla? Ta existují?
Jaroslav Foglar, který musel svou Pražskou Dvojku dvakrát přejmenovat na turistický oddíl, se pouze usmíval, neboť dobře věděl, že skryté tajemství je vždy lákavější. Proto se naši „šípologové“ pustili sami do pátrání přímo detektivního. Prozkoumali každý obrázek, každý dialog, každou narážku na místní pamětihodnost a došli k jednoznačnému závěru, pro který by však ruku do ohně nedali. Veškerý děj se pravděpodobně odehrává na Starém Městě, v jeho křivolakých uličkách, kam slunce celý rok nezasvítí a kde by se jeden dřív v noci i sám bál. Stínadla byla pravděpodobně ještě na starém Josefově, který býval až do roku 1944 typickou židovskou a také chudinskou čtvrtí. Jinak Praha v té době končila již ve Strašnicích a Krči, takže běžné výlety za město nebyly problémem.
Samotné hrdiny bylo také velmi těžko identifikovat. Mohlo jít o určité chlapce z Dvojky, které si Foglar zasadil do svých dobrodružných kulis.
První příběh tehdy ještě ne Rychlých šípů vyšel 17. 12. 1938 a k zákazu Mladého hlasatele došlo 17. 5. 1941. Po válce vyšly ještě nějaké příběhy v časopisech Junák a Vpřed a po vítězství pracujícího lidu v roce 1948 následoval opět okamžitý zákaz. Až v požehnaném roce 1968 vydalo nakladatelství Puls tři souhrnná vydání příběhů naší legendární pětice, která se nehodila posléze ani do not Husákovy normalizace, takže ožila až příchodem demokracie.
Nutno ještě dodat, že novější příhody Rychlých šípů ilustroval již Marko Čermák.
Chlapci z Rychlých šípů nikdy nebyli skauty (skauting byl v roce 1940 K.H. Frankem zakázán), nebyli ani členy Kuratoria a po válce ani pionýry, natož svazáky. Byla to parta naprosto svobodomyslných kluků, jednajících pouze podle svého vlastního uvážení a svědomí. Je pravda, že kdyby krize skautingu nezačala již vznikem druhé republiky, Rychlé šípy by členy Junáka (česká odnož skauta) možná byly. V této temné době to bohužel nešlo, však jejich chování skautské ideji odpovídá. Byli čestní, odvážní, pravdomluvní a vždy odhodlaní bojovat za pravdu a spravedlnost.
Jaroslav Foglar Mladému hlasateli dodával týden co týden nejen nové příběhy Rychlých šípů, nýbrž vedl i stránky, které se věnovaly klubové činnosti. V nich se čtenářské kluby chlubily výsledky své činnosti a na druhou stranu je Foglar, coby zkušený vedoucí, zahrnoval cennými radami či originálními nápady, které by jejich působení ještě více zpestřily. Před zákazem Mladého hlasatele bylo těchto klubů již 25 000, což znamená plus mínus asi 100 000 mladých lidí, kteří byli nenápadně vychováváni stále v humanistických myšlenkách první republiky. Je snad jasné, že právě Rychlé šípy jim byly tím nejzářivějším vzorem.
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě sice ještě založeno nebylo, ale příklad německé hitlerjugend naznačoval, že i u nás musí vzniknout jednotná organizace, která bude povinně sdružovat veškerou českou a moravskou mládež, aby jí mohla vštěpovat do hlav lásku k vůdci i německé říši. Aby ji pozvolna připravovala na totální poněmčení. Proto čtenářské kluby Mladého hlasatele se staly nežádoucí humanistickou infekcí, jež musela být navždy zavrhnuta.
Za zmínku také stojí, že ač Rychlé šípy vycházely v dobách nacistické okupace, ani v jednom příběhu nenaleznete vojáka v německé uniformě, ani jednu zmínku o protektorátu či dokonce o Říši. Okolností neznalý čtenář by patrně usoudil, že všechny ty napínavé příběhy se odehrávají ještě v dobách staré, dobré, a hlavně demokratické první republiky. Tato atmosféra musela působit samozřejmě i na čtenáře tehdejší. Měla připomínat ideály Masarykovy republiky, jakožto i naději, že se ten čas zase vrátí. Příběhy Rychlých šípů, jakožto i existence samotného Mladého hlasatele, mohly vychovat generaci, která by po válce pokračovala ve vylepšené prvorepublikové politice. Že se tak nestalo, je kapitola jiná. Každopádně i v období druhé, rudé totality Rychlé šípy oslovovaly nemalou část naší společnosti. Možná že pro dnešní mládež jsou již ti hoši příliš zastaralí, příliš šablonovití a snad i nezajímaví, ale každý si musí přiznat, že jejich zásady by měly platit i dnes. Kdyby totiž byly všeobecně uznávány a ctěny, nemohlo by se nám v reálné politice vylíhnout tolik Štětináčů a Dlouhých Bidel. Potom by bylo zcela nemyslitelné, aby se nějaké Bratrstvo kočičí pracky drze dralo dokonce na vrchol společenského žebříčku.
Zdroje:
Reflex – 50/ 2018 Michal Kořán, Záhada seriálu Rychlé šípy
Forum 24+ - Pavel Šmejkal, Čestní hoši slaví narozeniny
