Článek
Soutěžíme o titul Národní chmaták a Největší zlodějský spolek
Že jsme národem dosti svérázným, je známo v celém širém okolí. Jednou z mnoha zvláštností například je, že si docela považujeme svých lupičů a loupežníků. Začíná to Babinským, pokračuje k Lotrandovi a vede až k Rumcajsovi. A jak tak koukám, i tomu Babišovi rostou poslední dobou preference. Ne, nebojte se, nebudu v tomto článku vyvolávat žádné politické vášně, budu psát pouze o zlodějích.
O chytrých a statečných manících, kteří dokázali přelstít veškerá zabezpečovací zařízení, alarmy i dřímající ostrahu a byli za tuto obratnost, lstivost a bystrost náležitě odměněni. Začal jsem tedy vyhledávat na internetu, který že našinec by byl nejžhavějším adeptem na titul nejvyšší. Hledal jsem hledal a při vší úctě k prvorepublikovým mistrům kasařského řemesla jsem došel k jednoznačnému závěru: Pane Františku Procházko, ať už se nacházíte v jakýchkoliv exotických končinách naší planety, při čistě náhodné návštěvě naší vlasti si můžete vyzvednout pozlacený pohár s vygravírovaným hrdým nápisem, který celému světu oznamuje, že vám byl udělen titul Národní chmaták. Pan Procházka totiž v prosinci roku 2007 ukradl z bezpečnostní agentury G4S více než půl miliardy korun v hotovosti, načež se potají odporoučel do neznáma.
Borcům umístěným na dalších místech se sice v divoké privatizaci devadesátých let, či zásluhou nezasloužených dotací podařilo získat daleko větší částky, ale co naplat, ten čistý anglický styl, ten tam chyběl, a tudíž celkový umělecký dojem byl neuspokojivý.
Když už jsme tedy zlodějinu povýšili mezi disciplíny sportovní, musíme také vyhlásit nejlepší družstvo. A toť problém, protože takových dobře připravených týmů bylo v našich končinách vždy přehršle. Já jsem osobně fandil husitům, neboť to byli lapkové, jak se patří a před slávou jejich spanilých jízd se třásli strachem až na březích Baltu. Jenže, co naplat, oni spíš majetek ničili, než hromadili, a proto musím bohužel porušit mé předsevzetí z úvodu článku a do té politiky přece jenom zabrousit.
Ponořme se tedy až do roku 1953. Do zajímavého roku přímo nabytého událostmi, jež si navzdory předpokládané historii určovaly své priority samy. 3. března – hořce zalkala širá Rus včetně přidružených gubernií, solidárně zaplakal i celý Tábor míru, neboť toho dne naposledy vydechl Hospodář nejpracovitější a zároveň nejvlídnější a nejspravedlivější, milující Otec všech komunistů, Josif Vissarionovič Stalin. „Co s námi teď bude, Co s námi teď bude?“ lomili rukama všichni budovatelé šťastných zítřků a jenom Nikita Chruščov nelomil. Pořád si něco zapisoval do svého frontového notýsku, neustále si cosi mumlal, byv tak trochu nervózní, neboť věřil, že jeho den ještě přijde. I v Praze, matičce stověžaté, jeden nejmenovaný tajemník při služební cestě tatraplánem spatřil mimo záplavy budovatelských hesel i několik běžných front na maso. A když se pak zahleděl od Vltavy na Letenskou pláň, byl geniální nápad na světě.
14.března- Klement Gottwald, t.č. prezident naší lidově demokratické republiky, jinak též oddaný služebník kominterny a věrný žák velikého Stalina, si řekl: Když on, tak já taky! A než bys řekl švec, bylo po něm. Tomu se říká věrnost až za hrob
1. května – začalo na našem území zkušební vysílání Československé televize. Ten, kdo měl štěstí a dokázal se vecpat před dav zvědavců, jenž neprodyšně utěsňoval výlohy prodejen Elektro, mohl zde spatřit vystavenou bedýnku velikosti menšího příborníku, kde na blikající obrazovce, jež se svými rozměry blížila tak školnímu sešitu, se zčistajasna objevil nejprve Jaroslav Marvan a poté František Filipovský, který v přímém přenosu předvedl výstup z Lakomce. Televize zpočátku vysílala pouze ve středu a v sobotu večer. Copak asi lidé dělali ve zbývajících volných chvílích? Dovedete si to ještě představit?
29. května - Edmond Hillary a Tenzing Norgay zdolali nejvyšší horu světa Mount Everest. Dnes se z tohoto výstupu stala pomalu turistická atrakce, ale tenkrát šlo o hrdinský čin, jako kdyby člověk poprvé vstoupil do vesmíru.
1. června – naše strana a vláda opět uštědřila západní reakci citelnou ránu. Uskutečnila totiž měnovou reformu. Nechci nic prozrazovat, ale tomuto bodu se budeme muset ještě věnovat.
16. června – první protesty v rámci ruského teritoria. Stavební dělníci v NDR vstoupili do stávky, ke které se postupně přidávaly i další rezorty. Avšak na vše připravená a také všeho schopná Rudá armáda rozhodla se v této věci přistoupit k definitivnímu řešení. Pod slovem definitivní si vybav slovo konečné!
20. srpna – Sovětský svaz provedl první výbuch vlastní sovětské mírové vodíkové bomby.
31. října – bratři Mašínové a Milan Paumer vstoupili do amerického sektoru Západního Berlína.
Že tam nikde nevidíte kandidáty na vítězné družstvo, na skvěle šlapající tým, jenž by se mohl chlubit až na věky věků honosným titulem Největší spolek zlodějský? Musíme se tedy vrátit k nenápadnému bodu o měnové reformě. Jak již bývá u nás zvykem, šuškalo se, šuškalo. Že prý se připravuje měna a že to probíhalo i na západě, zkrátka je to jistý!
„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude. Všechno to jsou pouze fámy, které šíří třídní nepřátelé,“ ukolébal národ do bezstarostnosti prezident Antonín Zápotocký ve svém rozhlasovém projevu v pátek 29. května. Jak si jistě pamatujeme ještě z nedávné minulosti, ne všichni naši prezidenti mluvili vždy pravdu. Ne všichni ctili posvátné heslo zobrazené na standartě, jež hrdě vlaje nad Pražským hradem. Ani Antonín Zápotocký nemluvil v tomto případě pravdu. On lhal jako když tiskne!
V soboto 30. května, v pět hodin odpoledne, v době, kdy byly již zavřené všechny obchody, oznámil předseda vlády Viliam Široký, že se reforma skutečně vyhlašuje. „Provedením peněžní reformy,“ lhal i on, „bude československá koruna svázána s nejpevnější měnou světa, se sovětským rublem…“ Pak již jen žvatlal o dalším vítězství pracujícího lidu a o překažení rozvratnické činnosti reakčních buržoazních sil. A ještě jednou zdůraznil důležitost svázání s měnou země vítězně kráčející k vysokým metám komunizmu.
V té době si ještě většina obyvatel moc dobře pamatovala svázání protektorátní koruny s říšskou markou, a to v kurzu, který vyhovoval pouze jedné straně. A teď to bylo podobné, ne-li stejné. Pro Rusy se rázem za velmi levný peníz otevřely všechny naše trhy. Oni nám za to ale v tajnosti vytiskli u nich všechny nové bankovky, a navíc sem přijel jako poraďenko nějaký Nikolaj Alexandrovič Ivanov. Nastávající problémy skutečných obyvatel této země však byly podružné, nepodstatné.
Všechny ceny zboží byly od 1. června sníženy pětkrát, zrovna tak jako mzdy zaměstnanců. Hotovost vám vyměnili v tomto poměru, ale pouze do výše 300 Kč. Ostatní vámi doma držené peníze byly měněny v likvidačním kurzu 50:1. U vkladních knížek to bylo o něco lepší, ale pouze do výše vkladu 5000. Vyšší částky se pak také postupně přepočítávaly v nevhodných poměrech. Zabaveny byly také všechny životní pojistky či vázané vklady. Zároveň propadla státu veškerá konta zbylých soukromých podniků nebo soukromě hospodařících zemědělců. Suma sumárum reforma stáhla z oběhu 52,1 miliardy korun, zatímco vyplatila 1,4 miliardy, tedy v kurzu 37:1. Dalších 21 miliard padlo do chřtánu státu za likvidaci pojistek a dluhopisů. Již zmíněné vázané vklady hodily navíc ještě 84 miliard Kč.
Jediným podpisem pera máme všechno tohle doma, radovali se moderní lupiči a již plánovali, co kam dají, co si nechají, za co to všechno utratí. Je celkem samozřejmé, že zasloužilí papaláši nejenom o připravované měně věděli, ale oni si dokonce mohli měnit ve výhodném kurzu všechny úspory. Jenom lidu v podhradí zbyly pouze oči pro pláč.
Jeden mladý muž si několik let šetřil na svůj sen, na motocykl. Zatímco jeho vrstevníci si užívali života, on si den co den odtrhoval od úst. Konečně měl požadovanou částku, takže si v pátek vyzvedl peníze, že si hned v pondělí zajede do Mototechny. Dokonce si vzal na ten slavnostní den dovolenou. V pondělí už neměl ani motorku a ani peníze!
Mladí manželé prodali dům po rodičích a byli domluveni, že v pondělí složí obdržené peníze u notáře, aby tím potvrdili koupi domu nového, lepšího. Co myslíte, že jim asi tak zůstalo?
Lidé vůbec rozdílně reagovali na Širokého projev. Jelikož v sobotu a v neděli byly otevřené pouze restaurace a cukrárny, vyrazili s veškerými úsporami ve staré měně ven a utráceli, co se dalo. Jedli, pili a - nadávali. Nebo skoupili celou cukrárnu a dorty či nanuky rozdávali na ulici neznámým, však v tuto chvíli radostně jásajícím dětem.
Větším problémem se ale stala dělnická třída. Ta mohutná síla, které dle ústavy patřila veškerá moc v tomhle státě. Ve fabrikách se rozdávaly výplaty už v sobotu, takže když se chlapi v pondělí sešli na dílnách, neměli pomalu ani na svačinu. Od podlahy to vzali v Plzni. Konkrétně ve Škodovce, která jako na potvoru nesla jméno největšího revolucionáře všech dob - V.I. Lenina. Slovo dalo slovo a dav vyrazil do města. Nejprve se jen tak nespokojeně brblalo, později přibylo i několik tvrdších, dělnických slov a nebylo divu, že se dav poté jednomyslně shodl na vinících – komunistech!
Před radnicí se již vykřikovala protirežimní hesla, a když mocipáni nechali zatknout i dva tam vyslané vyjednávače, padly snad všechny poučky marx-leninského učení o posvátné úloze dělnické třídy. Tato rozzuřená třída nejprve obsadila radnici, kde z oken vyházela všechny komunistické symboly. Následně byl obsazen i městský rozhlas a budova soudu. Bohužel neúspěšný pokus bylo dobýt věznici Bory a osvobodit politické vězně. I tak během odpoledne ovládlo asi 20 000 demonstrantů celé město. Bohužel nikdo jiný se k nim v celé republice nepřidal. Přesto musíme přepsat dějiny, neboť to nebyli zedníci z NDR, ale plzeňští škodováci, kteří se první v našem Táboře míru přímo postavili ruské verzi komunistického režimu.
Odplata strany a vlády byla krutá: K potlačení povstání byly do města povolány silné posily, které tvořily ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, Československé lidové armády, Lidových milicí, StB a vojsk Ministerstva národní bezpečnosti. Tyto jednotky ještě během odpoledne postupně opět získaly kontrolu nad většinou města. Během plzeňského povstání bylo na obou stranách zraněno na 250 osob, dalších 331 osob bylo následně odsouzeno v politických procesech a většinou jim byla milostivě dána možnost poznat v uranových dolech nejen naše hokejové mistry světa, nýbrž i valnou část buržoazní inteligence.
Taková to byla osvícená doba. Doba, která nám jednoznačně určila největší zlodějský gang našich dějin.
Vzhledem k tomu, že již před tím tento spolek okradl církev, šlechtu, továrníky, bankéře, živnostníky i velkostatkáře, patří mu vítězství zaslouženě. Jeho potomci se ještě pod jinými stranickými vlajkami pokoušeli při pozdějších privatizacích tento bohatýrský výkon překonat, však marně. Nejenom, že se snažili ukrást již jednou ukradené, oni navíc sobecky nezapojili do svých her prostý lid. Proto titul Největší zlodějský spolek patří právem Komunistické straně Československa!
Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Plzeňské_povstání_(1953) https://cs.wikipedia.org/wiki/Československá_měnová_reforma_(1953)
Reflex, 22-13/ Miroslav Cvrček, Loupež století
