Článek
Stát, který vstupuje do EU musí splnit určité množství faktických, řekněme technických, požadavků. Stávající členové potom rozhodují, zjednodušeně řečeno, zda daný stát v EU chtějí a jestli jim to bude spolu „klapat“.
Dovedu se představit, že podobně se rozhodují lidé, když např. do nějakého sdíleného bydlení (studentského bytu a pod.) přijímají nového spolubydlícího. Musí splnit technické podmínky (platit nájem a pod.) a také do stávajícího kolektivu musí do jisté míry „zapadnout“. Při přijímání nového pracovníka do zaměstnání také daný člověk musí splňovat „technické“ předpoklady jako např. vzdělání, praxe, určité schopnosti a potom se jeho budoucí vedoucí také snaží odhadnout, jak se bude hodit do konkrétního teamu (temperament, chování, určité zvyky a pod.). To vše je přirozené a v případě menšího kolektivu se to zdá pochopitelné.
Podle mého názoru to samé platí i pro větší celky jako např. jednotlivé státy a Evropskou unii. Konec konců se jedná pořád o společenství lidí, jen větší.
Vraťme se k našemu příkladu. Když se nově přijatý spolunájemník začne chovat špatně (třeba dělá v noci hluk, kouří v kuchyni, neumývá po sobě nádobí apod.), tak dojde na diskusi a zřejmě nejdříve na pokus o domluvu. Představme si, že daný podnájemník argumentuje, že sice při vstupu slíbil, že se bude chovat v noci přiměřeně tiše a nebude v kuchyni kouřit, ale že změnil názor. Prý je to omezování svobody a on chce mít možnost v bytě kouřit a v noci pořádat večírky. Chce, aby se v bytě pravidla změnila podle jeho představ. Předpokládejme, že většina stávající pravidla měnit nechce. Co se stane potom? Záleží na ostatní nájemnících. Pokud budou od rány, tak dostane vynadáno a možná i fyzicky vysvětleno, že takto ne. Pokud nezmění názor bude jednoduše vyhozen.
Když budou spolunájemníci hodně slušní a přehnaně korektní (tak jako zakládající členové EU), tak jen pokývou hlavou a budou se mu nenápadně snažit vysvětlit, že to, co navrhuje, není dobrý nápad. Nový nájemník ale nemá stejné vychování, tak se jim bude spíše jen v duchu smát a prostě je ignorovat. Půjde to tak jeden měsíc, druhý, třetí. Co se tane potom? Konflikt se nakonec stejně vystupňuje a dojde na lámání chleba – nájemníkovi bude řečeno, že se má odstěhovat. Možná trochu peprnějších slov padne, ale problém bude vyřešen.
Když to vezmeme jako paralelu k EU, tak jsme možná už došli se Slovenskem a Maďarskem do stejného bodu - vystupňování konfliktu. Na rozdíl od spolunájemníků, ale nemáme k dispozici to řešení. Máme tady spolunájemníka(y), který tvrdí, že chce něco, co ostatní nechtějí, odmítá přijmout většinové rozhodnutí s tím, že je to omezování svobody a chce změnit pravidla EU podle sebe (jedná se už o více nastřádaných věcí, jak víme), přičemž nikdo jiný tato pravidla změnit nechce. Co teď?
Asi největší chyba by byla kvůli takovéto situaci nechat EU rozpadnout, rozdělit nebo něco podobného. Přirozené řešení je požádat tyto „nájemníky“, členy EU, aby laskavě EU opustili. Ve vší slušnosti a podle pravidel. Ta pravidla bohužel nemáme a evidentě začínají zoufale chybět. Je na čase je vypracovat a to hodně rychle. Jinak nám hrozí chaos nebo nakonec rozpad.
Členství v EU nesmí být nějaké nezpochybnitelné lidské právo. Je to něco jako členství v klubu, kde se členové dohodli na určitých pravidlech, a pokud se někomu dlouhodobě nechce je dodržovat, tak ho nikdo v klubu nedrží, samozřejmě. Jednoduchá přirozená logika. Žádné násilí, křik nebo stres. Pravidla, která každý zná. Docela bych si dovedl představit, že nemusí existovat žádná složitá procedura, zkoumání nebo dokazování. Stávající členové EU problematického člena jednoduše požádají, aby EU opustil podle logiky, my jsme tě přijali a můžeme tě také požádat, abys odešel.
Mohlo by například existovat pravidlo, že o tom musí rozhodnout všichni členové jednomyslně, kromě vylučovaného člena samozřejmě. V případě Slovenska a Maďarska by se pochopitelně mohlo stát, že vzájemně budou ukončení svého členství blokovat, takže by se mohlo např. stanovit, že lze hlasovat o vyloučení dvou nebo více států současně. Případně by mohla stačit pro vyloučení jednoho státu např. tříčtvrtinová nebo větší většina apod. Myslím, že takovéto opatření by podstatným způsobem ozdravilo vztahy uvnitř EU. Země by neměly vydírací tendence a rozhodování by bylo rychlejší a více racionální.
Pokud by „totálně nepřizpůsobivé“ nebo nepřátelské chování jednoho člena EU k ostatním bylo jen záležitostí zrovna jednoho nešťastně zvoleného problematického politika nebo strany, tak při hrozícím nuceném odchodu dané země z EU by v tého zemi určitě proběhla vnitřní politická diskuze a místní politici by se museli rozhodnout, zda jim jejich stávající politika vůči EU stojí za riziko odchodu z EU nebo ne. Věřím pevně tomu, že i v případě Slovenska a Maďarska by se nakonec občané těchto zemí rozhodli zůstat a jednoduše by své politiky přesvědčili, aby změnili svou politiku vůči EU nebo by je vyměnili. Při současném stavu věcí se bohužel nedozvíme jak moc občanům Slovenska a Maďarska ve skutečnosti na členství v EU záleží a vydírací schopnost zmíněných zemí zůstane nekonečně velká a trvající do nekonečna – nebo alespoň do té doby, než EU zavede pravidla pro vylučování.
Proto si myslím, že by se pravidla pro odchod měla zavést a to hodně rychle. Mimo jiné by to usnadnilo přijímání nových členů. Nemusela by to být tak složitá a stresující procedura, protože by to nebylo rozhodnutí navždy, jak je tomu dnes. Jinými slovy, nebylo by tam tak velké riziko, že EU přijme někoho, kdo nás potom třeba už napořád bude něčím tlačit ke zdi, vydírat a pod. Vždy by byla cesta zpět, což je přirozené a i lidsky pochopitelné, si myslím.
Nechci si tento nápad nějak sám přechválit, ale připadá mi, že má snad jen samé výhody a pozitiva, nebo se pletu? Budu rád za každý jiný názor i kritiku.
