Článek
Kontaktní kampaň není vždycky příjemná a někdy si člověk v dešti otázek, stížností nebo výčitek fakt připadá jak nahý v trní. Ale! Ve světě, kde se naše vzájemná komunikace čím dál víc virtualizuje, podle mě roste význam osobního kontaktu, stisku ruky a dialogu z očí do očí. Je to často nedokonalé, na všechno totiž odpověď nemám a na něco asi nebudu mít nikdy. Ale je to pravdivé, nepředstírané.
A poučné. Top tři věci, které jsem se dozvěděl, nebo si spíš připomenul, tenhle týden:
Zaprvé, lidi o naší práci ví mnohem míň, než si představujeme, takže logicky spoustu našich kroků a rozhodnutí nechápou. Naše chyba, nesmíme prostě spoléhat na to, že se svět točí kolem Strakovky a parlamentu (i přesto, že ten náš bohužel někdy jo), a aspoň ty nejdůležitější věci ještě víc, a ještě líp vysvětlovat. Tady se bude hodit ta občas vysmívaná učitelská praxe.
Zadruhé, politická krajina je mnohem plastičtější a proměnlivější, než jak se nám může zdát ve sněmovně. Mluvil jsem s člověkem, který váhá mezi námi a Motoristy (!), docela zajímavě jsem podebatoval s mladým sympatizantem ANO, podpisem mě podpořili i lidi, kteří volili a budou (prý) volit jiné strany. Mimo malostranské paláce to prostě není Losna, nebo Mažňák, zlý, nebo dobrý, černá, nebo bílá.
Zatřetí, kontaktní kampaň v lednu se po první hodině mění v otužilecký klub. Ve zmrzlých prstech pořádně neudržím propisku a čelisti mám ztuhlé tak, že to vypadá, jako bych mluvil jen na půl huby. Prosím vás, neberete si to osobně! Milé lidské slovo (a že jich bylo!) sice zahřeje, ale spíš tak nějak na duši.
Mráz nemráz, jede se dál, každou volnou chvíli. Což mi připomíná otázku, která občas padá v onlajnu (na ulici se mě na to nikdo neptá, to je taky příznačné): jestli bych neměl radši dělat svoji práci. Takže: Pracovní doba ministra vnitra je 24 hodin denně a já svoje pracovní povinnosti fakt nezanedbávám. Já vím, že by mě leckdo mnohem radši viděl zavřeného v ministerském kanclu než mezi lidmi, ale tu radost jim neudělám. I tohle je součást normální práce politika.
