Článek
Anketa
Nic proti očkování obecně, ale každý by si měl naprosto svobodně – tedy bez mediální a politické masáže – rozhodnout sám, zda a proti čemu si chce nechat vpravit do těla vakcínu.
Když jsem před mnoha lety vedl novinářský rozhovor s jedním lékařem z oboru cestovní medicíny, přišla řeč i na očkování proti běžným chorobám, za nimiž člověk nemusí cestovat půl světa. Názor pana doktora si pamatuji dodnes, protože tak úplně nekorespondoval s vnucovanou „pravdou“, že bychom se měli nechávat očkovat taky proti chřipce.
„K základnímu vzdělání,“ pravil tenkrát tento lékař s humornou nadsázkou, „patří kromě očkování proti tetanu ještě ochrana před žloutenkami a klíšťovou encefalitidou. Chřipky už bych – s výjimkou opravdu starých lidí a těch s hodně špatnou imunitou – vůbec neočkoval.“
Sám jsem již dlouho očkován přesně proti tomu, co řekl pan doktor. Podotýkám, že pro vakcinaci proti žloutenkám A a B a „klíšťovce“ jsem se rozhodl dávno před rozhovorem se zmíněným lékařem.
Očkování proti žloutenkám stále považuji za velice praktickou záležitost, což se týká zejména ochrany před žloutenkou typu A, která je lidově označována za nemoc špinavých rukou. Tato profylaxe sice neřeší problém ohledně případné nákazy nebezpečnou žloutenkou C, nicméně ta se přenáší o mnoho složitěji než její „sestra“ A.
K očkování proti klíšťové encefalitidě mě pak před lety přiměla příhoda jednoho kolegy, který se – neočkován proti této „milé“ nemoci – nakazil prostřednictvím nenápadně přisátého klíštěte při dovolené. Když ho po čase začala bolet hlava, praktická lékařka mu předepsala acylpyrin na vypocení. Posléze skončil v nemocnici div ne ve stavu klinické smrti, načež si nesl dlouhodobé následky.
Všudypřítomný covid
Vnímavější čtenář asi cítí, kam tento text pozvolna směřuje. Ano, je to očkování proti covidu. Mám za sebou klasické tři dávky z doby, kdy byl „čínský virus“ vládcem světa. Všichni to pamatujeme: lockdowny, kontroly, nové televizní hvězdy z řad očkovacích propagátorů…
U mě očkování proběhlo víceméně bez problémů, pouze po druhé dávce jsem se na den celý osypal podobně, jako kdybych měl spalničky. Jiná očkování snáším dobře, podle rozboru krve jsem dokonce absolvoval boreliózu, aniž by si toho všiml. Uvedená reakce mě proto docela překvapila. Můj známý však na tom byl ještě hůř – po očkování proti covidu začal mít potíže se sluchem.
Chvíli jsem si tehdy popovídal s lékařem, který mně píchl třetí dávku. Říkal, že doktoři prostě nemohou být proti covidovému očkování, protože viděli v nemocnicích mnoho pacientů, kteří umírali na tuto nemoc. „Když vás někdo doslova prosí o život a vy mu už nemůžete pomoct, je to strašná situace, která se vryje do paměti,“ řekl mi tehdy pan doktor.
Přesto si myslím, že jádro pudla tkví v něčem jiném než v úzkostlivém očkování proti všem nebezpečenstvím světa. Každý je odpovědný za svůj život a je jenom na něm, jestli se alespoň trochu udržuje v kondici, nejí blafy, dostatečně spí a tak podobně. Pak si lze zřejmě většinou vystačit se „základním očkovacím vzděláním“ z úvodu tohoto textu.
Samozřejmostí by měly být pravidelné kontroly u praktického lékaře. Před několika dny ovšem proběhla snad všemi tuzemskými médii zpráva, že svého „obvoďáka“ nemá téměř milion Čechů, což je docela tristní číslo. Tohle nezachrání ani dvakrát nebo třikrát naklonovaný Roman Prymula.
