Článek
Drsný dokument Odposlechy, který vychází ze zaznamenané komunikace ruských vojáků na dobývaném území sousedního státu, přibližuje vyhoření mnoha příslušníků Putinovy soldatesky, a to zejména kvůli všemožným krutostem a všeobecnému pohrdání lidskými životy. Snímek režisérky Oksany Karpovych byl promítán na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
Když jsou zmíněny filmy, právě v nich Američané dlouho účtovali s obrovským traumatem vietnamské války. Stačí připomenout naprostou klasiku, filmy Četa a Apokalypsa, ale třeba i postavy z kultovního snímku Tahle země není pro starý. Motiv nenormálnosti, který provází mnoho válečných veteránů, je v americké kinematografii dodnes tradičně silný.
Rusové, kteří vyváznou z „mlýnku na maso“, budou mít zaděláno na ještě strašnější zbytek života než jejich vojenští „kolegové“ z USA po invazi do Vietnamu. Proč? Vysvětlení je prosté: zločiny amerických vojáků byly navzdory své otřesnosti (zmiňme zejména masakr v My Lai) pojmenovány a vyšetřovány, byť některými tehdejšími politiky bagatelizovány. Situace na Ukrajině však z hlediska totální a plošné neúcty k životům cizích i vlastních již dávno překonala ruskou intervenci v Afghánistánu, jež byla před válkou na Ukrajině označována za „ruský Vietnam“.
Je samozřejmě možné, ba dokonce pravděpodobné, že většinu zarytých zastánců Ruska, „hrdiny“ Putina (stačí připomenout panický strach tohoto velikána z nákazy covidem) a jeho režimu nepřesvědčí žádná fakta z uvedeného dokumentu. Přesto by alespoň některé z nich mohly zviklat opravdu mrazivé pasáže.
Jaké to jsou? Například když jeden z vojáků v telefonátu své matce odevzdaně vypráví o tom, jak byl jeden z Ukrajinců ubit gumovými obušky. Nebo popis mučení, které spočívá ve stahování kůže ze všech prstů na rukou i nohou. Nebo přesvědčení, že druhý den se jde proti ukrajinským pozicím na jistou smrt. Záznamy syrových konverzací dokreslují záběry válkou poničené země.
Barbarství, jímž je ruská invaze cele prostoupená, zřejmě nijak zvlášť nepoznamenává amnestované vrahy a násilníky, které Putin poslal na zteč. Propagandou naverbované nebo obelstěné „kluky“ však jistě psychicky odrovná do konce života.
Klíčový problém ovšem spočívá v tom, že dnešní Rusko je natolik odporný stát, že svým přeživším vojákům kvůli celkové společenské atmosféře neumožní ani trochu zahojit duši z toho, co viděli v podání svých sadistických druhů, a hledat nejen u Ukrajinců, ale taky u sebe prvky smíření a celkové sebereflexe. Tradiční ruský pocit nadřazenosti v současnosti vygradoval do neuvěřitelných výšin. Hledání ztracené lidskosti je pak nepřípustná změkčilost, která nemá v militarizované společnosti místo.
Že by se blýskalo na lepší časy, přitom není patrné. Po Putinovi přijde buď nový car, který kvůli narovnání vztahu se Západem provede pouze formální sebezpyt své země, nebo stejně bezskrupulózní pokračovatel současné linie.
Rusko je jako rakovina v pokročilém stádiu a vyléčení je zřejmě nad síly všech.
