Článek
Celý život jsem nějak proflákal. Část jsem věnoval alkoholu, část nesmyslným projektům, které dávaly smysl jenom mně, a když ke mně přišel malý syn, nepoznal jsem, že si chce hrát. Vzpomínám si na jeho lesklé tiché oči. Pořád bylo něco důležitější. Důležitější jsem byl já, moje potřeby, moje zájmy, mé ego, mé cíle. Chodil kolem mě a nevěděl, proč jsem takový. Asi byl smutný. Určitě byl smutný. Byl smutnější, než jsem dnes já. Učil se vnímat a rozumět světu a člověk, který mu měl svět představit, pořád někam odcházel, a když se vrátil, potřeboval svůj klid.
Je brzo ráno, doteď jsem pracoval. Slyším klapnutí dveří. Asi odněkud přišel. Je to už dospělý muž a já na něj myslím. Představuji si, jaké by to mohlo být před patnácti lety. Seděli bychom na zemi v obýváku na koberci před krbem a hráli si spolu s vláčky. Je mi smutno. Ty dveře dnes sice klaply dospělým krokem, ale pořád jsou to stejné dveře. Musím ráno koupit smetanu. Dnes mu uvařím svíčkovou, má ji rád. Miluji ho.

