Článek
Čeští rapeři postupně opouštějí pózu drsňáků a začínají se ve své tvorbě upřímně vyrovnávat s dospělostí, rodičovstvím i vlastními démony.
Každá hudební éra má svůj étos. Vyrůstal jsem v době, kdy se pozvolna rodil český rap. Tehdy na přelomu milénia vycházelo tak pět obstojných desek do roka. Skladby jsme tahali z webu hip-hop.cz a alba si přes noc stahovali z DC++.
Kupovat desky totiž moc nešlo. Jednak jsme neměli peníze. A taky jsem vyrůstal na Hané, která byla na míle vzdálená od rapového pragocentrismu. To nám ale nebránilo chodit se na Boombap hádat o tom, jestli beef vyhráli Supercrooo nebo Indy (samozřejmě Supecrooo).
Patřila k tomu taky určitá póza. Chtěli jsme nosit oblečení amerických značek, mít baggy jeans a hlavně si našetřit na nové Nike Air Force 1. Swag nebo drip se tomu tehdy ještě neříkalo ani zdaleka.
Inspiraci jsme hledali v klipech a časácích, kterých bylo jako šafránu. Samozřejmě obsahovaly všechna klišé. Rap byl sport, zvítězil silnější, holky byly spíš trofeje na odiv, rapovalo se o značkách alkoholu, aut i oblečení. Rapovalo se v klubech, kam jste si mohli dojet na koncert. Nejeden resort taky využil popularitu raperů k tomu, aby v klipu nalákal potenciální návštěvníky.
Vůbec netvrdím, že to bylo všechno plytké. Nicméně Coleovo „sundání kostýmu“ není jen osobní gesto – je to i tečka za jedním stylem myšlení, který formoval český víc než dvě dekády.
Najednou se narodily děti. Podepsaly se hypotéky. Někteří blízcí odešli. Objevily se zdravotní problémy. Láhve s alkoholem se vyprázdnily. Najednou zmizel prostor pro fráze.
Póza je fajn, dokud ti slouží. Ale co když tě začne brzdit? Co když už nejsi „ten G“, ale pořád se tak musíš tvářit, protože to od tebe čekají?
Jde zestárnout v rapu?
Ještě před Colem vyměnil „tlustý holky“ za osobní zpověď MC Gey. Jeho album O tatínkovi, který usnul, vyhrálo Anděla a ukázalo všem, že i raper může dospět. Dospěle umí rapovat Kato i Rest, ale i zástupce mladší generace Viktor Sheen, který s osobní zpovědí a autentičností vyprodává O2 Areny bez toho, aniž by se podkopal v rámci žánru. Prakticky každý z nich v posledních letech nějak reflektuje to, že rap není jen forma. Je to i forma sebeterapie.
Sluší se taky poznamenat, že James Cole nahrál desku s Ideou. Na rapové mapě přitom kdysi působili jako úhlavní nepřátelé, jejichž smýšlení je slučitelné asi stejně jako pivo s mléčným barem. Také tato póza odpadla.
„Čas nezastavíš, do nekonečna nelze i pro rapera se jednou zavřou dveře, co si myslíš? Že v padesáti bude někdo na pódiu rapovat ráno do pěti, pro děti. Všechno má svuj čas i svou dobu,“ rapoval před lety na své sólo desce další veterán Orion.
Měl jsem totiž vždycky obavu z toho, jaké je to stárnout společně s oblíbeným raperem. Texty, které vznikaly před více než dvaceti lety, by teď mohly znít infantilně. Kór, když je rapují stárnoucí mohykáni.
Pravda je taková, že to jde. Rap dospěl. Scéna se rozrostla napříč žánry a postupně opanovala všechny streamovací platformy v Česku.
Dominuje na Spotify, je chytřejší než kdy dřív a konečně se nebojí upřímně mluvit o skutečných životních zkušenostech. Namísto udržování umělé pózy drsňáků a stereotypních témat se stává autentickým vyjádřením osobních příběhů.
Akorát čekám na moment, kdy rap vezmou na milost i mainstreamová rádia.
Budou-li toho dne ještě nějaká mainstreamová rádia existovat.
