Článek
Kluci, kteří chtěli létat ke hvězdám
Před mnoha lety jsem viděl film Říjnové nebe (October Sky). Skutečný příběh Homera Hickama, kluka z amerického hornického městečka Coalwood, kterého v roce 1957 nadchl přelet sovětského Sputniku. Společně s kamarády začal stavět rakety. První pokusy končily nezdarem, ale kluci se nevzdávali. Měli sny, odhodlání a také učitelku, slečnu Rileyovou, která jim věřila. Homer se nakonec stal inženýrem NASA. Ten příběh mi utkvěl v paměti. O mnoho let později jsem si na něj vzpomněl při hodině přírodních věd se svými osmáky.
„Co kdybychom si také postavili raketu?“

„Rocket Boys – Homer Hickam a jeho kamarádi z Coalwoodu.
Od Newtona ke startovací rampě
Při výuce přírodních věd jsme se dostali k raketovému pohonu, Newtonovým zákonům a kosmonautice. Vysvětlovat dětem princip akce a reakce je jedna věc. Vidět raketu, která se díky němu skutečně odlepí od země, je něco úplně jiného. A tak jsme se pustili do práce. Nechtěli jsme papírový model, který pověsíme pod strop učebny. Chtěli jsme skutečnou modelovou raketu, kterou dokážeme bezpečně vypustit. Děti kreslily návrhy, počítaly, vyráběly součástky, využívaly 3D tisk a postupně skládaly jednotlivé části konstrukce.
Matematika najednou nebyla jen počítáním příkladů. Fyzika přestala být souborem pouček. Každý rozměr, každý výpočet a každé rozhodnutí mohly ovlivnit, jestli naše raketa poletí. A pak nastal den prvního startu.
Houstone, máme problém!
Konečně přišla chvíle, na kterou jsme všichni čekali. Na místo startu se přišla nečekaně podívat prakticky celá škola. Zpráva o našem pokusu se rychle roznesla a najednou tu stáli malí i velcí, děti i učitelé. Pro naše osmáky, kteří raketu navrhovali, vyráběli a připravovali, to byla chvíle pravdy. Na startovací rampě stál výsledek jejich práce. Konstruktéři dokončovali poslední přípravy, diváci netrpělivě čekali.
A potom začalo odpočítávání.
Deset, devět, osm…
Znáte ten okamžik, kdy se zdá, že se čas na chvíli zastaví? Kdy se všichni dívají jediným směrem a čekají, až se něco stane?
Tři, dva, jedna… START!
Jenže místo aby se raketa vznesla k obloze, zůstala stát na rampě. A začala hořet.
Náš první kosmický program se během několika vteřin proměnil v hasičské cvičení. Naštěstí jsme počítali i s možností neúspěchu. Hasicí přístroj byl připravený, oheň jsme rychle zvládli a nikomu se nic nestalo. Když bylo po všem, stáli jsme nad ohořelými zbytky našeho velkého snu. „Houstone, máme problém,“ napadlo mě při vzpomínce na Apollo 13. A protože část rakety přežila bez úhony, mohli jsme s trochou černého humoru konstatovat, že modul pro posádku zůstal nedotčen.
Mohli jsme být zklamaní. Mohli jsme si říct, že to byl pěkný průšvih, uklidit rampu a vrátit se do školy. My jsme se ale rozhodli pokračovat.
Chyba není konec
Proč raketa nevzlétla? Co selhalo? Udělali jsme chybu v konstrukci, nebo jsme něco přehlédli při přípravě? Najednou před námi nebyla školní úloha, u které někdo předem zná správný výsledek. Byl tu skutečný problém, který jsme potřebovali vyřešit. A děti chtěly přijít na to, jak.
A když se první raketa nevznese? Postavíme další.
Hledali jsme příčiny, přemýšleli o úpravách a připravovali další pokusy. A potom přišly dva úspěšné starty. Naše rakety se konečně vznesly k obloze. Radost byla obrovská. Ale myslím, že kdyby se první start povedl hned napoprvé, možná bychom se toho naučili méně.

Druhý pokus. Tentokrát už naše raketa skutečně zamířila ke hvězdám.
Co vlastně posíláme do nebe?
Při práci na raketách jsme narazili také na otázku, která se do běžných hodin fyziky někdy nevejde. K čemu vlastně rakety slouží? Mohou vynášet družice, vědecké přístroje a kosmické sondy. Pomáhají nám poznávat vesmír a zkoumat naši planetu. Jenže raketová technika má také svou druhou tvář. Stejné fyzikální principy mohou sloužit k výrobě zbraní. A tak jsme se od Newtonových zákonů dostali k rozhovoru o odpovědnosti člověka za to, co dokáže vytvořit.
Naši osmáci se rozhodli, že jejich rakety ponesou mírová poselství. Připravili vzkazy, stuhy a nápisy, které umístili na rakety. Bylo v tom něco krásně dětského a současně velmi dospělého. Samozřejmě jsme věděli, že naše malé rakety nedoletí do vesmíru. Jejich poselství ale nemuselo překonat hranici atmosféry, aby mělo smysl.
Čtyřicet centimetrů pod zemí
Honzu Ledvinu znám od dětství. O to větší radost mám, když dnes sleduji, kam ho jeho zájem o rakety přivedl. Společně s kamarády je členem studentského týmu SoRC – Suborbital Rocket Company. Dnes má tým sedm členů. Martin, Ota a Petr se potkali v raketovém kroužku. Chtěli ale zkusit něco trochu jiného, a tak se přihlásili do soutěže Czech Rocket Challenge. Ve stejném roce se k nim přes střední školu připojil Honza a později také Dan, Gustav a Lucka. Někteří z nich se raketám věnovali už na základní škole, další objevili jejich kouzlo na začátku středoškolského studia.
V roce 2024 se ještě pod jiným týmovým názvem a v menší sestavě zúčastnili Czech Rocket Challenge. Jejich první soutěžní raketa dostala jméno Doge. Odstartovala. Jenže při návratu se neotevřel padák. Raketa skončila zhruba čtyřicet centimetrů pod zemí. Když mi to Honza vyprávěl, okamžitě jsem si vzpomněl na naše osmáky a jejich hořící raketu. My jsme nedokázali opustit startovací rampu. Oni zase poněkud přehnali přistání.
Havárie Doge ale přinesla i dobrou zprávu. Elektronika přežila a tým získal řadu zkušeností, které využil při dalších projektech. Když jsem se Honzy zeptal na jejich největší neúspěch, odpověděl mi, že takové slovo vlastně v týmu v klasickém významu nepoužívají. Každá zkušenost je podle nich alespoň zčásti úspěchem, pokud se z ní mohou něco naučit.
A pak napsal větu, kterou bych nejraději pověsil na zeď každé školy.
„Neúspěch nastává až ve chvíli, kdy se nic nenaučíme.“
— Honza Ledvina, tým SoRC
Sedm lidí, spousta plánů a málo času
Z původní skupiny vyrostl tým, který dnes pracuje na dalších raketových projektech. Když se člověk podívá na fotografie jejich konstrukcí a startů, snadno zapomene, že za nimi stojí především studenti. Zajímal jsem se proto, co je při jejich práci nejtěžší. Technické problémy? Spolupráce? Nebo peníze? Honza odpověděl: peníze a čas.
Vývoj raket je náročný koníček, který musí členové týmu skloubit se studiem, prací a dalšími povinnostmi. Na druhou stranu si pochvalují spolupráci v české komunitě lidí, kteří se věnují vesmírným aktivitám. Podle Honzy si tu lidé dokážou navzájem pomáhat. A to mě na jejich příběhu baví. Jsou to mladí lidé, kteří dokážou věnovat svůj volný čas náročnému společnému projektu. Mají nápady, znalosti, odhodlání a jeden druhého.

„Mladí čeští konstruktéři z týmu SoRC – Suborbital Rocket Company. Spojuje je nadšení pro rakety, techniku a společné objevování.“
Rakeťáci pro další generaci
Příběh Honzy a jeho kamarádů by mohl skončit u jejich vlastních raket. Oni se ale rozhodli jít ještě dál. Připravují vzdělávací soutěž CanSat Junior, která má přiblížit techniku a vesmírné projekty dětem ze základních škol a zájmových kroužků.
CanSat je malá družice, která se vejde do prostoru přibližně velikosti plechovky. Při práci na podobném zařízení se děti mohou seznámit s elektronikou, programováním, fyzikou, měřením a týmovou spoluprací. Dostanou příležitost něco samy navrhnout, vytvořit a vyzkoušet. Spuštění soutěže tým předběžně plánuje na 1. ledna 2027.
Zaujala mě Honzova odpověď na otázku, zda termín skutečně stihnou. Řekl mi, že pokud se objeví problémy, raději spuštění odloží. Nechtějí dětem nabídnout něco, o čem vědí, že nefunguje správně. Mohlo by je to odradit od samotného učení. „Má to být zábava, ne frustrace z toho, že něco nefunguje kvůli chybě na naší straně,“ vysvětlil. Tahle odpověď mě potěšila snad stejně jako jejich raketové projekty. Mladí konstruktéři myslí také na děti, které se s technikou teprve seznamují.
Neúspěch nastává až ve chvíli, kdy se nic nenaučíme.
Zajímalo mě také, zda se do soutěže budou moci zapojit školy ze zahraničí. Podle Honzy by to teoreticky možné bylo. Podmínkou by ovšem byla dobrá znalost angličtiny, protože v ní mají být zpracovány výstupy soutěžících.
Projekt CanSat Junior může být příležitostí i pro další mladé nadšence, kteří chtějí proniknout do světa kosmonautiky, elektroniky a programování. Pokud máte doma nebo ve škole děti, které zajímá vesmír, technika a experimentování, stojí za to projekt sledovat. Třeba se do něj zapojí i vaše škola nebo zájmový kroužek. Více informací o projektu CanSat Junior a práci mladých konstruktérů najdete na stránkách týmu SoRC: https://sorc.space/cs.

Raketa týmu SoRC při startu. Za každým úspěšným letem stojí hodiny práce, experimentování a také poučení z nezdarů.
Nikdy se nevzdávej
Homer Hickam, naši osmáci a Honzův tým. Tři příběhy, které spojuje víc než zájem o rakety. Homerovy první pokusy selhávaly. Naše raketa shořela na rampě. Doge se zavrtala do země. Ale tím žádný z těch příběhů neskončil.
Jako učitel mám radost, když se dětem něco podaří. Ještě větší radost ale někdy přichází ve chvíli, kdy vidím, že se po neúspěchu znovu pustí do práce. A když potkám mladé lidi, kteří své nadšení dokážou předávat dál, připomene mi to, proč má naše práce smysl.
Možná se z našich osmáků nestanou konstruktéři kosmických lodí. Možná ano. To dnes nikdo neví. Ale jestli si z našeho malého raketového programu odnesli odvahu zkoušet nové věci a nevzdávat se při prvním nezdaru, pak jsme rozhodně nestavěli rakety zbytečně.
A když se první raketa nevznese? Postavíme další.
Zdroje a poděkování
- Homer Hickam – Rocket Boys: autobiografický příběh, který se stal předlohou filmu Říjnové nebe (October Sky, 1999). https://homerhickam.com/project/rocket-boys/
- SoRC – Suborbital Rocket Company: https://sorc.space/cs
- Czech Rocket Challenge: https://czechrocketchallenge.cz/
- Osobní rozhovor a korespondence s Janem Ledvinou, členem týmu SoRC. Informace o činnosti týmu, raketě Doge a připravovaném projektu CanSat Junior.
- Školní raketový projekt: vlastní zkušenosti autora z výuky přírodních věd.
Fotografie: archiv autora a týmu SoRC. Komiksová ilustrace Rocket Boys vytvořena pomocí AI (ChatGPT / OpenAI), inspirována historickou fotografií.





