Článek
V tomto roce mně bude šedesát. Tak se z toho tady pokusím vypsat. Pomůckou k tomu všemu mi jsou vzpomínky, diář, mobilní telefon a stativ. V případě, že stativ zapomenu, jeho funkci zastane manželka nebo impresário.
Zdravím všechny čtenáře!
Týdeníček vznikl v restauraci
Je jedno, zda víte, kdo jsem, nebo ne. Podstatné je, že začínám bilancovat, a tak je možné, že se pokusím těm z vás, kteří se o mně dozvídáte poprvé, předat moudrosti kmeta. Můžu, bude mi letos přeci šedesát!
Doteď jsem jel na plný plyn. Něco se mi za ty roky povedlo hodně, něco míň, ale přežil jsem v černých číslech. Tedy nezkrachoval, i když k tomu párkrát nebylo daleko … na téma krachlé IPB, covidu nebo prasklého bojleru, kterému bylo fuk, že jsem odletěl do Ameriky, se dostane určitě někdy příště.
Moje články na této platformě vyjdou každé pondělí, kdy začnu vždy souhrnem toho nejdůležitějšího z minulého týdne, blíže vám představím svoji práci, ale také lidi, s kterými spolupracuji, a přiblížím to, co mě čeká v týdnu aktuálním. Než se tak stane, pokusím se v krátkosti zavzpomínat na úplné začátky. Tak pojďme na to.
Kde začít?
Narodil jsem se v minulém století, ale kdyby jen to, samo sebou patřím i mezi ty, kteří pochází z minulého tisíciletí, takže jsem pro mnohé trilobit. Mladším ročníkům, které obtěžuji, musím vzkázat, že úplně stejně jednou budou obtěžovat oni, a to je jediná spravedlnost našeho žití. Všem nám je vymezeno a je na nás, jak s tím naložíme.
Sice jsem ateista, ale uznávám užitečné stránky všech náboženství, které jsem potkal. Všem, které zajímá filozofie, doporučuji knihu Alaina de Bottona „Náboženství pro ateisty“. S tímto dílem souzní moje tělo i duše.
Vše je o tom, že ten, kdo si cestičku ve své profesi odmaká step by step, nemůže narazit hlavou do zdi.
Frank Sinatra zpívá „My way“ a i já si tu svoji cestu vybral už v dětství. Měl jsem jasno, a tak jsem do písemné práce na téma „Čím budu?“ napsal tři slova: „Hercem, pilotem nebo zpěvákem“. Hercem protože mi velkým vzorem byl Jean Paul Belmondo, pilotem, protože obdivuju létání, a zpěvákem, protože odmala miluju hudbu, a proto se jí taky aktivně věnuju.
Zpívám každý den, makám, protože hlasivky jsou sval, který musíte trénovat.
Zpíval jsem tedy vždy a všude, někdy i tam, kde se to nehodilo, a pak jsem byl kárán třeba za to, abych v roli rozhlasového moderátora nezpíval do písniček, několikrát padla i pokuta, a tak jsem zjistil, že moje místo není ve vysílacím studiu, ale před živým publikem.
Z moderátora v rádiu se stal moderátor na podiu. Zde byla svoboda a světe div se, za to že jsem zpíval, mě chválili, a tak jsem přidával ještě a ještě.
Postupem času mně byl severozápad malý, a tak jsem svůj akční rádius rozšířil o Brno, Tábor, Jičín atd.
Co Praha?
Zde to bylo těžší. Zde jsem neměl problém s publikem. Kam mě poslali, tam to fungovalo, ale tvrdě zde platil a stále platí první zákon šoubyznysu:
Je umění, prodat umění.
Zkoušel jsem spolupracovat se zavedenými agenturami, ale nikde nedošlo k absolutnímu souznění, protože mě tehdy nikdo neznal, a tak jsem spíše vykrýval hluchá místa nebo žehlil průšvihy. Vrcholem byly i výše agenturních provizí. Jedna hodně slavná agentura mi z mého honoráře vzala dvě třetiny, prostě divoký devadesátky a každý potřeboval rychle vydělat svůj první milion.
Když jsem to porovnal s přístupem lidí z rodného Mostecka, tak jsem cítil, že neprůhlednost pražského managementu není pro mě. Mám totiž rád, když obě strany hrajou fér.
Líbil se mi třeba přístup litvínovské modelingové agentury Jany Antonínové nebo mosteckého rozhlasového zvukaře Milana Kamíra, který se ve volném čase věnoval agenturní činnosti a dosazoval umělce z Prahy na regionální události, pořádané na místním autodromu nebo hipodromu.
Dlouho jsem ještě sám zvedal telefony a nadával na všechno potřebné papírování, schůzky, fakturování a odvádění daní. Říkal jsem si, bylo ti třicet, tak se už nemusíš trápit, budit se ze spaní s hrůzou, co všechno sis zapomněl zapsat a kam všude jsi slíbil, že o víkendu dorazíš.
Hodně rozhodl Milanův telefonát, kde mě donutil navštívit casting TV Nova na pořad „Liga gagů“, který jsem nakonec vyhrál. Na Nově mě pak směrovali k lidem, co jsem už znal, a předpovídali, že právě s nimi mě čeká ta pravá „řacha“, plácali mi po zádech a loučili se s tím, že se mi určitě ozve silvestrovská produkce. Všichni si vzali telefon, ale nikdo už nezavolal.
Ještě k ostatním agenturám. Abych pouze nehanil, byly výjimky, a tou se v Brně stala Jarmilka Křižanová a její agentura Harold, v Praze to pak byla agentura zpěváka Standy Procházky ml., hvězdy 80. let, interpreta hitu „Celá škola už to ví“ a dalších. Standa mě viděl právě v Lize gagů a pozval na festival Haškova Lipnice, který jsem vyhrál taky, a tak jsem jezdil i pod jeho agenturou a snažil se všude, kam mě poslal, o maximálně kvalitní práci. On na oplátku doslova bombardoval legendu české televizní zábavy, režiséra Františka Poláka, a nabízel mu všechna moje hudební čísla. Přes útrapy spojené s počátkem Parkinsonovy choroby to dokázal a já se ve třiatřiceti letech díky Standovi objevil v televizním pořadu Šance, který uváděl Mirek Vladyka s Pepíčkem Dvořákem.
Lidi z Novy mě plácali po zádech a říkali: „My jsme ti říkali, že to jednou řachne”, což je s odstupem času velmi zábavné, protože mě stovky lidí říkalo, že mě znají z veřejnoprávní televize.
Střih, konec vzpomínání
Píše se rok 2026, poskočili jsme o čtvrt století a já mám konečně čas prozradit vám něco ze zákulisí a pochlubit se, jak hezky jsem si ten život zorganizoval. O papírování a zvedání věčně zvonících telefonů se stará Milan Kamír (Janičko, promiň), který je zároveň i mým osobním zvukařem (Jani, ty bedny bys fakt tahat nechtěla…).
Jirka Sovák při jednom z jeho posledních vystoupeních v Karlových Varech řekl: „Život začíná až když ti chcípne pes a děti odejdou z domu!”
Měl pravdu, pes nám sice nechcíp, ale ukradli nám ho z pod plotu a děcka už mají svá zaměstnání, žijí si své životy a k nám už chodí pouze na návštěvu.
Jak jsme se s tím vyrovnali? Začali jsme si víc užívat! Všechno, co vyděláme, investujeme do vzpomínek. Když se mě nebo manželky zeptáte, na co se každoročně těšíme, odpovíme, že na to, až v lednu utečeme před paní zimou na Maledivy a v létě na Floridu.
Na Maledivách je krásně!
Prostě si to tak točíme a celý rok šetříme na letenky. Našli jsme se v tom a nejsme sami. Prvního ledna se pravidelně na letišti potkáváme s mnoha lidmi, kteří se odletí ohřát. Prostě to tak je. A všem se tímto omlouváme za zvyšování uhlíkové stopy.
Návrat z tepla do zimy jsme, zdá se, zvládli. Jsem zpět. Je tu realita. Je tu moje milované zpívání. Co mě v 3. týdnu roku 2026 čeká, prozradí toto video.
Rok 2026 je rokem narozeninových koncertů a bilancování. Prostor byste zde měli mít i vy, čtenáři. Ptejte se mě v komentářích na všechno, co vás zajímá, a naviděnou a napřečtenou za týden.
