Článek
Tak nám zase nasolili, pane Švejku! Ale že to byla potupa, to se musí nechat. Všichni ti mladí nadšenci s tričky „Zlatá generace“ a kšiltovkami ve stylu Jaromíra Jágra mohou opět jen zoufale kroutit hlavami. Zase to byla ta zatracená střední Evropa proti hvězdným borcům z Pyrenejského poloostrova, kde snad každý druhý fotbalista umí kopat do míče jako Ronaldo.
Kdo by čekal, že po dlouhých třiceti letech od naší poslední památné výhry nad Portugalskem, kdy jsme jim to natřeli 1:0 na Euro 1996, se znovu dočkáme toho známého příběhu? No přece všichni! Přesně to totiž znamená být fanouškem českého fotbalu: permanentní deja vu.
Střelci v akci, aneb jak to Schick a Ronaldo řežou
Naši borci zkrátka nastoupili s vervou. Patrik Schick, ten moderní David proti Goliášovi, vstřelil gól a na chvíli nás všechny přivedl do euforie. Schick, ten našinec, kterého by měl mít sochu na Václaváku, nebýt toho, že se někdo rozhodl postavit jezdecký pomník. Co se dělo potom? Ronaldo, ten starý lišák, opět ukázal, proč má doma víc zlatých míčů než většina z nás ponožek.
Bernardo Silva a Bruno Fernandes, ti portugalští mágové, kterým bychom raději viděli záda někde daleko za Pyrenejemi, nám předvedli, že kombinace techniky a rychlosti je stále nad naše síly. Gólman Jindřich Staněk, muž s rukavicemi těžkými jak olovo, byl v tu chvíli spíše divákem než hráčem.
Ivan Hašek: Vůdce naděje, nebo kráčející katastrofa?
No a ten náš trenér, Ivan Hašek, to je kapitola sama pro sebe. Když nastoupil do funkce, všichni jsme doufali, že přinese svěží vítr a trochu toho staročeského kouzla. Místo toho se zdá, že se inspiroval více v knížkách Karla Čapka než v moderních fotbalových taktikách.
Přípravné zápasy byly jak z pohádky - čtyři výhry v řadě, jako kdybychom byli předurčeni k velikosti. Ale jakmile nastal skutečný boj, rozpadli jsme se jako domeček z karet. Jaký to rozdíl oproti portugalskému trenéru Martínezovi, který ze svých svěřenců dělá nepřemožitelné bojovníky.
Největší hrozby: Nepřesné přihrávky a dlouhé nákopy
A tak jsme opět tam, kde jsme byli vždycky - národ s nejlepšími úmysly a nejslabšími přihrávkami. Zatímco Staňkovy nákopy létaly kamsi do neznáma, Portugalci elegantně kombinovali a tvořili si šance, které by naše obrana raději ani neviděla. Proč je to tak těžké? Proč se každá přihrávka promění v potenciální katastrofu?
Nejsmutnější na tom všem je, že naši fanoušci, ti věrní nadšenci, kteří pamatují naše nejlepší časy, zůstávají opět zklamáni. Jak dlouho ještě budeme snášet tento nekonečný cyklus naděje a zoufalství?
Budoucnost českého fotbalu: Víc než jen krásná iluze?
Pokud máme najít něco pozitivního, snad je to vědomí, že jsme ještě naživu. Je to bolestné, ano, ale stále se můžeme zvednout a pokračovat. Jak říkal Hašek: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Přesně tak, pane Hašku. A pak se vrátit domů s ocasy mezi nohama.
Možná jednou přijde den, kdy čeští fotbalisté opět zazáří na evropské scéně. Možná se nám jednou podaří vrátit úder těm, kteří nám dlouhá léta způsobovali tolik bolesti. Do té doby nám nezbývá než pokračovat v podpoře našich borců, ať už to znamená další srdcervoucí prohry nebo příležitostné záblesky naděje.
V každém případě, jak by řekl klasik, „zatlačme slzu a držme palce“. Příště to třeba vyjde. Nebo zase ne.
Není to snadné, být fanouškem českého fotbalu. Ale jak říká staré české přísloví: „Kdo vydrží, vyhrává.“ Tak držme.
Zdroje:
(https://www.eurofotbal.cz/clanky/portugalsko-vs-cesko-vysledky-2024-6-18-164983/)
(https://www.livesport.cz/clanek/cesko-portugalsko-vysledek-2024)
(https://www.uefa.com/uefaeuro-2024/match/2024-06-18/portugal-czech-republic/)
